Víte, jsem ten poslední člověk, co by měl blízko k čemukoliv nadpřirozenému. Nemusím nic zaťukávat na dřevo, fakt, že jsem Blíženec, ovlivňuje můj život asi tolik, jako zahraniční politika státu Burkina Faso, a konjunkce Marsu a Jupitera znamená pouze to, že planety jsou na svých oběžných drahách nejblíže a ve stejném úhlu. Nic víc.

Ač jsem pokřtěn (Ono ve dvou letech moc na výběr nemáte – ale popravdě necítím se tím nijak poznamenán, naopak své druhé jméno rád využívám jako vypečenou kvízovou otázku) nehlásím se k žádné církvi ani náboženství. Nejsem zastáncem teorie, že někdo nás stvořil, a teď na nás dohlíží, nebo na nás naopak kašle, ať si tu děláme, co chceme.  Myslím si, že všechno se dá nějak racionálně vysvětlit a obhájit.

A pak jsou tu sny. Je to jen shluk obrazů, které jsou nám podvědomě podsouvány? Často se nám zdá o lidech, na které myslíme, jen kulisy jsou většinou pozměněny, protože i velice konkrétní sny mají abstraktní prvky. Nemyslím si, že by sny znamenaly něco konkrétního, předpovídaly budoucnost, nebo byly čímkoliv více, než čím se na první pohled jeví, přesto bych se s Vámi chtěl podělit o sen, který se mi zdál cca před týdnem.

V pracovním týdnu se probouzím v přesný čas každý den jako stroj, nicméně z pátka na sobotu se nezřídka stává, že se vzbudím uprostřed noci, řekněme třeba ve tři, další dvě hodiny jsem vzhůru a potom ještě na dvě hodiny spím. Cokoliv se Vám zdá k ránu je velice živé, protože zpravidla máte nejlehčí spánek.  Klidně je možné (nebo tedy alespoň mně se to stává) že v průběhu patnácti minut prožijete několik snů, které Vám připadají dlouhé a střídají se v rychlém sledu.

Máme v práci turnikety na průchody. A jeden z těchto snů, byl o tom, jak vidím procházet dveřmi jednoho chlapíka z výroby, starého asi tak jako já, a právě mezi těmi dveřmi ho zastavil náš obchodní ředitel, a ptá se ho, jestli už má hotovu tu zakázku „na které se domluvili.“

Tázaný se zarazil, a potom odvětil, že se k tomu ještě nedostal, načež obchodní ředitel mu naléhavě připomenul, že to fakt potřebuje.

„Potřebuješ, potřebuješ… tady totiž každej všechno potřebuje, a potom se nic nestíhá!“ zahřměl rozezlený montážník, a náhle v hněvivém rauši otočil se na patě, jako anděl pomsty přišel k tomu turniketu a začal do těch otočných tyčí zuřivě kopat patou.  Ač jsem do té doby byl pouze němý pozorovatel, přišel jsem k němu, a jal se jej uklidňovat, aby nebohý turniket nezasypával surovými polibky svojí paty, anžto na jeho nezáviděníhodné situaci se  zhola nic nevylepší.  Tím sen skončil, ráno jsem se pousmál nad tím, co se mi to zase zdálo, odsunul to na myšlenkovou periferii, a více toho nedbal.

Přesuneme se nyní do pondělní reality. Přijdu do práce, a vidím, že turniket je rozbitý, protáčí se naprázdno bez aktivace. Pokud si myslíte, že jsem si hned vzpomenul na tento svůj sen, tak vůbec ne. Jak jsem psal výše, odsunul jsem jej na myšlenkovou periferii.  Po několika desítkách minut jsme přišli na to, že někdo zmáčknul únikové požární tlačítko – co ten turniket automaticky shodí, ale již se nenahodí zpátky. Vyšší místa se dožadovala kamerového záznamu, aby se zjistilo, jaký výtečník na to hrabal.

Jenže nic z toho nakonec nebylo potřeba. Viník přišel za mnou, a férově se přiznal sám: „Jestli hledáte někoho, kdo shodil ten turniket, tak to jsem byl já, stavoval jsem se tu o víkendu s kolegou a on neměl kartu, a na tom tlačítku bylo uvedeno „slouží k otevření turniketu a branky“ no tak jsem to zmáčkl, přiznávám se a omlouvám.“

Asi dalších deset minut mi trvalo, než mi došlo, že kolega, který se přiznal k vyřazení turniketu v sobotu odpoledne je přesně ten kolega, o kterém se mi v sobotu nad ránem zdálo, jak se chystá tentýž turniket kopáním demontovat. A ne, není tu šest lidí, ale přes dvě stovky.

Musím se přiznat, že jsem byl po konfrontaci s touto vzpomínkou poněkud konsternován. Mohou sny skutečně nějakým způsobem predikovat budoucnost, nebo to bylo jen další zázračné dílo matky všech dějinných událostí – Náhody?

Přemítal jsem, jestli se mi něco takového stalo i v minulosti, jestli se mi ještě někdy jindy zdálo něco, co se potom nějakým způsobem vyplnilo, a zjistil jsem, že vlastně jo!

V časově krátkých periodách, kdy jsem bezhlavě a spontánně podléhal šarmu a půvabům různých dívek a žen, které byly mi více než čímkoliv jiným hlavně literárními inspiracemi, múzami, které jsem mohl platonicky milovat a obdivovat, a jakákoliv pomyslná fyzická rovina manifestovala se v občasných erotických snech, kde se zjevovaly, zpětně jsem si nyní uvědomil, že i tyto sny se vlastně často vyplnily.

Leckterá děvčátka se mnou totiž nakonec skutečně poctivě vyjebala.