Víte, čím je člověk starší, tím více by se mu mělo dostávat jedné z kruciálních lidských vlastností: Vděčnosti. Poslední dobou tenhle blog /internetový literární archiv / you name it / žije Solkem . Video z recitace, reportáž ze srazu, dva staré články z našich zlatých let na Equilibriu. Plánuje se další sraz, možná i nějaká grilovačka, pravděpodobně i hraní Sol na Vanille, vyjde další datadisk, tak uvidíme, jestli se někdo chytne na to, a tak dál.

Sons of Liberty má za sebou pestrou minulost a před sebou slibnou budoucnost. V této gildě jsem potkal spoustu mých dlouholetých přátel a je to komunita, které si nesmírně cením a vždy moc rád kohokoliv ze Sol uvidím v Praze, Brně, Bratislavě, nebo kdekoliv se spolu sejdeme.

Nic z toho by se však nestalo, nic z toho by nebylo možné, bez jednoho člověka, který celou dobu trpělivě vedl a opravoval server, na kterém jsme hráli – Equilibrium. On vlastně pro nás spravoval prostředí, ve kterém jsme se poznali a jednu dobu velice často setkávali a budovali vztahy.

Všichni členové gildy budou Apendixe znát jako ústřední jméno z vedení Equilibria, někteří i jako člověka, který byl na několika srazech projektu, někteří jiní jako člověka, kterého blíže poznali u žejdlíku piva v putyce po srazu, nebo při pokecu ve hře, a třeba Adam, já, Pardus, Proxy, Kanec, Andrea nebo Terezka jsme měli možnost ho poznat i z pozice členů jeho týmu, když jsme v různém časovém období pod ním působili jako gamemasteři, eventeři či správci komunikačních kanálů.

I když jsem skončil já, a potom skončilo i Equilibrium, párkrát jsem za Apem, jak se mu familiárně říkalo, přijel do Olomouce, protože jsme měli na spoustu věcí podobné názory, a oba dva jsme měli zájem o historii, tedy s ním bylo pokaždé o čem mluvit. A mluvili jsme dlouho.

Apendix nikdy nebyl členem Sons of Liberty, což v sobě nese jednu výhodu a jednu nevýhodu. Začnu nevýhodou – dostat ho na sraz gildy do Prahy je v podstatě nemožné, jemu v Olomouci nic nechybí, a spoustu těch lidí by tam ani neznal. Výhoda toho, že není v gildě je následující: Pamatuji si poměrně přesně naše setkání, jejich průběh i o čem se mluvilo, jelikož způsobně diskutujeme u pivního půllitru v Olomoucké putyce, a neprobíhá to stylem jako Sol srazy – Eeeeeej! Objednávám forsáž! Hele a tohle je fakt dobrej rum, poď do něj! Dlouho jsme se neviděli, tak ještě do pátý nohy! Do toho Vám do ucha řve Pijer: CHLASTEEEEJ TYYYYYYY MOOOOČKOOOO!  No a tak podobně. Je to náročný. Pak se nedivte, že jsem si na minulý sraz přinesl zápisníček.

A právě krátce po nedávno uspořádaném srazu gildy jsem si uvědomil, že jsme se fakt, fakt dlouho neviděli. Dokonce tak dlouho, že by už vlastně ani nemusel stát o to, abych za ním jezdil, ale tak říkám si – za pokus nic nedám. Číslo jsem pozbyl za ty roky, když mi zdechl předchozí telefon, ale vyštrachal jsem na něj nějaký historicky starý email, tedy jsem zkusmo napsal.

Odpověď přišla hned druhý den, veskrze pozitivní, tak jsem kul železo, dokud bylo žhavé, a vyzval ho, ať určí konkrétní termín – protože s ním to bylo občas takové, že napsal třeba: „někdy na jaře“ nebo „až nebude zima“ a to se pak těžko něco dohaduje. Jaké bylo moje překvapení, když mi obrazem přišla zpráva – 7.4 vyhovuje?

Tak jsem si koupil lístek na Regiojet a jelo se.  Když jsem si to tak rekapituloval, co se stalo za dobu, co jsme se neviděli, tak mi došlo, že jsem se přestěhoval, dvakrát změnil zaměstnání, a vyměnil vlasy za kila. To byl kauf, panečku! Musím říct, že Regiojet super – za dvě a čtvrt hodiny jsem byl v Olomouci.

Vyjdu před nádraží, sluníčko svítí, a hned uvidím Apeho. Přestože má sluneční brýle, a mezi černými vlasy mu sem tam prokvétají první šediny (hele to Equlibrium se muselo někde projevit!) vím, že to je on, jelikož disponuji solidní poznávací vlastností lidí podle chůze nebo postoje. Tak se mu postavím do zorného pole, on na mě kouká, kouká… a potom vyhrkne: Tyvole, to seš ty! Já tě nepoznal!  Ale tak míval jsem o deset kilo míň, a vousy jsem taky dřív nenosil, vlastně to není tak nepochopitelné. 😀

Občas, když někoho nevidíte pět let, tak si řeknete, jestli po takové dlouhé odluce nenastanou po vystřílení tradičních konverzačních frází „trapné momenty ticha“ ale ne tak s Apem. V podstatě jsme spolu konverzovali, jako kdybychom se neviděli dva tejdny. Instantně jsme se shodli, že mít dítě je černá díra měsíčního příjmu a ekonomická sebevražda, a také na tom, že babičky nás do tohoto projektu stále živelně postrkují.

Na moji žádost jsme prošli Olomouc z jednoho konce na druhý, s Apeho poutavým komentářem u několika míst – to třeba jdete po ulici, svítí sluníčko, míjíte ostatní chodce, a on se najednou zastaví a řekne:  Víš, kde teď stojíme? Na hřbitově.  Přímo pod námi je hřbitov.  No tak teda jo, jsem zase o něco moudřejší!

Zhruba uprostřed cesty jsme došli k dominantě celého města: Katedrále svatého Václava, kde leží ostatky zdejších arcibiskupů, relikvie svatých, je tam taková menší výstava fotografií, a celá ta katedrála je velice, velice krásná, působivá a monumentální.  To mám nejradši na jakémkoliv náboženství: jejich architekturu.  Když vidíte ty fotky dětí v kostelích, či v krojích na nějaké sváteční mši, uvědomíte si, že vy jako pražský neznaboh se nacházíte na jednom z nemnoha míst v republice, kde lidé skutečně věří v Boha. Apendix mi vysvětloval, jak on sám vnímá víru a Boha, že pro něj to není žádný „děda na obláčku“ a že za jeho názory by ho Ti pravověrní věřící asi taky tloukli mitrami, zrovna tak jako mně. Některé věci mi tam přišly hezké – zapálené svíčky, taková všeobecná pokora, pieta, člověk se zastaví a zamyslí.

Jiné věci mi přišly už moc přitažené za vlasy – za všechny zmíním jednu modlitbu (jsou tam volně k dostání v tištěné podobě) kde se věřící modlí za shnilé duše matek, které se rozhodly k interrupci a také za zdravotnické pracovníky, jejž jim v tomto nečistém skutku pomáhali. Na toto mám zcela odlišný názor než (nejen) lokální klérus, ale nechci se tu pouštět do náboženských disputací.  V této katedrále (kde u vchodu máte tabule se všemi arcibiskupy, co jsou zde pochovaní, a je zde i zcela volná tabule pro arcibiskupy budoucí, aneb Olomoucké duchovenstvo myslí dopředu!) jsem rozhodně nebyl naposledy. To místo Vás uchvátí, a můžete být agnostik, ateista, nebo dokonce antiteista, ale tohle místo se Vám stejně bude líbit.

Ape mi vyprávěl, jak Olomouc stihl ve středověku mor takovým způsobem, že se uvažovalo i o tom, že město se zavře. Jenže potom nějakého Vídeňského leštiče klik napadlo, proč z toho neudělat vojenskou pevnost, a tak můžete vidět pozůstatky hradeb a i bránu kterou projela Marie Terezie, proto jí nikdo nezbořil.  Synagoga bohužel neměla takové štěstí – Němečtí nacističtí okupanti těmto stavbám příliš nefandili, jak známe z historie.

Po takové hodince chůze jsme došli do putyky, která byla takový lepší standard, měli tam Plzeň a výbornou krkovici s opečenýma brambasema.  Tak jsme hlavně vzpomínali na doby dávno minulé, a já jsem Apeho adresář doplňoval o aktuální informace – kdo má kolik dětí, kdo se oženil, vdal, zasnoubil, rozešel, přestěhoval, kdo dělá mrtvýho brouka i kdo se na nás vysral.  Měli byste vidět tyhle naše rozpravy. O mojí ďábelské paměti na jména tu asi pár lidí bude vědět svoje, a jeho oblíbená věta je: Já byl vedený k tomu, abych si pamatoval. Tedy jsme tam seděli, popíjeli, a reanimovali dávno zašlé historky a dávno zapomenuté lidi, na které by si po těch osmi letech už nikdo nikdy nevzpomenul. My dva však ano. Takové dva moderní telefonní seznamy. Vhodíš pivo, vypadnou jména a k nim přiřazené události.

Dokonce Ape uznal, že některé bany byly moc přísné! Na ty čistky jsme si taky zavzpomínali. Noc dlouhých nožů hadr!

Ape mi taky vyprávěl, jaké to bylo, když byl chvíli učitelem, moc zajímavé povídání! Kdo by si myslel, že mladý, nadějný učitel nastoupí do kolektivu sličných kolegyň, jež ho budou jako jediného chlapa ve sboru obletovat a předcházet si ho, tak by se šeredně spletl.  Často totiž leckde narazíte na semetriky a jedubaby co mají potřebu mladému učiteli vnucovat, jak to dělat nejlíp (po jejich), pořád ho za něco peskovat (pane kolego, ve Vaší třídě nebyly zvednuté židle! Oooh what a horror!) tak se nedivím, že se jim na to pan kolega vybodl, a v současném zaměstnání a vlastně i v životě je spokojený.

A to je vlastně pointa těchto mých spanilých jízd. Jak jsem mimo jiné zmínil v té výroční Sol básni „probrat novinky, a staré fláky“ a hlavně abych se přesvědčil, že lidem, které mám rád a vážím si jich, se daří dobře, jsou spokojení, a není jim na guvno.

Takže díky Pavle za milou společnost, jsem rád, že oboustranná touha setkávat se nevyhasla, a příště Ti přivezu Terezku nebo Adama, protože věřím, že i oni mají na to krásné období Equilibria pod Tvým vedením spoustu stále živých a barvitých vzpomínek.

Jinak jsem se ho samozřejmě zeptal, proč se neozval dřív třeba on. Víte, co mi na to řekl?  „No, já myslel že sis našel babu a hodil všechno za hlavu, tak jsem nechtěl votravovat“

Našel babu…. jo… já… jasný. Oh my sweet summer child!

PS: Doufal jsem, že se s Apem po letech vyfotíme, a hodím Vám to sem, abyste viděli, jak ten starej pardál vypadá, ale Ape má podobnej telefon jako já.

Je to prostě frajer!