Už dlouho jsem nenapsal nějakou plamennou filipiku, nějaký správně peprný hejt vymáchaný ve verbální chilli omáčce z Trinidad Scorpion Moruga, kterou bych pak dotyčnému rozpatlal po obličeji a intimních partiích, páč tam to kurňa bolí úplně nejvíc. Chybělo mi to. Vám určitě taky, je potřeba dohnat společenskou poptávku. Aneb popis dnešního večera:

Vyrazili jsme se sestřičkou do divadla. Řekli jsme si, že před divadlem vylohníme piviště a něco zakousneme, a měl už jsem tam jednu vytipovanou hospůdku, kam mě zavedl Milan (Milane, nemusíš to cist, bude to dlouhý a vulgární)

Přišli jsme tam, a hned u dveří mě probodl lezavým pohledem takový vyhublý výrostek s nějakými papírovými náramky. Aniž jsem se ho na cokoliv tázal, prohlásil, že dneska je žižkovská noc, a dneska je to tady za 200.

Blahosklonně jsem mu oznámil, že tu jsme na jedno pivo, jídlo a zase pomašírujem, ale úlisný obličej toho plaza nedovoloval žádnou ideovou rozepři, a jeho ještěrčí očka rychle nasadila pohled: „pay or die“

Jelikož jsem se těšil na žraso, a sestra si pilátovsky umyla ruce nad touto Sophiinou volbou, otevřel jsem šrajtofli. Vytáhl jsem čtyři stovky a vložil je do kostnatých prstů toho Jidáše, zatímco pohledná roba s akvamarínovým melírem nás přičinlivě ocejchovala papírovými náramky.

No dobře no, jídlo, kultura… platil jsem i za horší věci. To jsem ještě netušil, že to bude přehlídka literárních belzebubů v Dantově očistci.

Sedli jsme si, a do podniku se proudem začala hrnout podezřelá individua, které bych souhrnně dokázal ocejchovat jako „propili jsme se přes rum s kolou k vínu s kolou a kurva, je to božský nektar!“ nu dobra, taky jsme kdysi byli takoví.

Došel jsem pro pivas, ségře vzal minerálku a objednal jídlo, zatímco vyvýšené pódium obsadila skvadra výrostků, která si uzmula úvodní bod programu – recitaci vlastní poezie. Přijal jsem nabízený program s povděkem, jelikož poezii miluji, je to můj život, a poslechnout si tvorbu někoho jiného, když tolik lidí mučím s tou svou, jistě nebude od věci.

První neduživý homunkulus s umaštěným copánkem si vzal úvodní slovo a představil se jako „plzeňský floutek“ který bude uvádět svoji niemandskou crew, načež k mikrofonu se dostal další uhrovitý poďobanec a jal se srdnatě recitovat vlastní verše, které vytáhl ze špinavého zmuchlaného papíru. Ten papír se asi sám kontaminoval tím, co na něm bylo napsáno, a výtečník spustil svým hýkavým hlasem bez intonace vlastní entrée.

To, že se to nerýmovalo, to mu odpustím. Pokud jste četli (jako že jste nečetli) sbírky Vítězslava Nezvala Praha s prsty deště, Žena v množném čísle nebo Absolutní hrobař, které tento nestor českého básnictví sepsal ve svém období literárního surrealismu inspirován Bretonem a Eluardem, věděli byste, že i s volným veršem jdou dělat krásné věci, nicméně co s ním dělal tento pazgřivý akolyta vrcholného diletantství ,nejde nazvat jinak než anální penetrace hořícím klackem.

Jeho tvorba byla prázdná, sprostá, plná nesourodých témat oscilující mezi plytkými tématy vulgárního pohlavního styku, alkoholu, drog, a podobně pokleslých námětů. Jeho unylý projev, postrádající rytmiku byl pouze plesnivou kompostovou třešničkou na tomto fekálním dortu.

Já i sestra, která také píše poezii, jsme seděli v němém úžasu, naše tváře exponovaly strnulou masku pobouřeného znechucení, když na naše ušní bubínky skrze mikrofon útočil tento mesiáš bezbřehé dekadence, zatímco publikum souhlasně hýkalo svými mutujícími barytony, nebo zmatené tleskalo, anžto nepoznali, kdy jeden počin konci a kdy začíná něco úplně nového, ještě horšího než kus předešlý.

Jeho prezentace trvala asi 5 minut, a když skončil, naivně jsem si myslel, že toho nejhoršího jezdce literární apokalypsy nechali jeho kumpáni se vyblbnout jako úvodní číslo, aneb pusť na začátek něco špatného, aby vše další bylo už jen lepší.

Nebylo to lepší. Jeden z těch pěti neznabohů měl alespoň nějakou hrubou představu o tom, že by se některé ty věci měly občas alespoň rýmovat, neboť když něco píšete, může to být blbost, ale když to dáte do veršů, nevyzní to tak zle.

Obdivoval jsem tuto skupinku uměleckých neandrtálců, kteří se střídali, jako padli apoštolové na pestilenčním orloji, za jejich odvahu toto prezentovat veřejně. Nechápal jsem, kdo a jak svolil k nečisté prezentaci těchto lumenů a přišlo mi zvláštní, že vzduchem nelítají půllitry za nesouhlasného bučení auditoria.

Naopak, vypadalo to, že publikum živě konzumuje nabízené hnojivo a požitkářsky si v něm rochní. Na závěr, kdy už sestra naplnila svůj limit tolerance a ostentativně opustila lokál, vylezl na pódium i sám floutek a spustil veršovaný přednes o tom jak je kůl někoho šukat a podvádět a dělat z toho opus magnum.

Ta sebranka uhrovitých dobytčat porušila snad všechna poetická pravidla, což není automaticky špatně, můžete porušovat pravidla v poezii, pokud jste s nimi detailně seznámeni, což tito pubertální spratci veskrze nebyli.

Výborné jídlo bylo zatlačeno do pozadí tímto gangbang literárním arcirapem, který se přenášel skrze další a další zmuchlané papíry, kde se krčily jejich nicotné a prázdné myšlenky exponované přes poprskaný mikrofon.

Možná si řeknete, že jsem sežral šalamounovo hovno, a to, že sám píšu poezii dává mi svaté právo plamenně kritizovat tvorbu nadějných umělců, kteří dostávají stovku jako kapesné od svého papá a koupí si za to krabičku levného kuřiva, Božkov a RC kolu, aby tyto hříšné doplňky každého správného teenagera exponenciálně umocňovaly obsah jejich prázdných podroušených makovic sloužíce jim za ventil, s nimiž mohou rozstřikovat tento verbální jed do uší sedících posluchačů.

Příští rok vystupuji na žižkovské noci se svojí tvorbou, zdvihám tuto olezlou zaprášenou rukavici, jež byla hozena k mým nohám jako výzva vrátit poezii na místo, které jí náleží – mezi UMĚNÍ, protože to, čeho jsem byl svědkem a za co jsem vyplázl dvakrát amose Komenského, jenž teď rotuje v hrobě rychlosti lodního šroubu potápějícího se Titanicu, se nedá označit jinak než jako ubohý škvár, jako verbální náklad fekálního vozu, kterým jsme byli bez žádání zahrnuti až po uši.

Tak.
Je mi líp?
Je mi kurva líp.

ps: floutek vystoupil i s knížečkou. Zamýšlím si sehnat tuto satanovu sbírku necudných zhovadilostí, a abych sám sobě dodal legitimity, prásknu vám sem nějaká perverzní psaníčka, která v ní byla vepsána za použití generátoru náhodných slov.

The courage of the poet is to keep ajar the door that leads to madness.