Víte, občas při práci potkáte zajímavé lidi, ač se na první pohled mohou jevit jako naprosto obyčejní. Dnes ráno si to přihasil mužík kolem padesátky – pokecané, modré tričko, zmuchlaná vybledlá bekovka, zlatá naušnice v levým uchu a na krku německej kříž, že by se za něj ani Kaiser Vilém nestyděl.

„Dobrej, já jsem sem přijel něco nakládat do Plzně, ale v Plzni je parta buzerantů, takže vím kulový.“ procedil řidič kysele. To, že okolo stáli dva auditoři čekající na vyzvednutí, ho nijak neznepokojovalo. Auditory kamioňákova bezskrupulózní přímost pobavila a potajmu se uculovali.

Společnými silami se nám povedlo dešifrovat, co a kde má nakládat, tedy jsem zavolal kolegovi, který speciálně tyto nakládky zajišťuje.  Řidič, se několika dalšími jadrnými, zemitými výrazy otřel o nekompetentní dispečery a do toho návdavkem zahrnul i větičku, která by rozesmutnila všechny kované patrioty: „Aaach, jak já nesnáším jezdit tady po tomhle malým kurvistánu“

Jemně jsem jej upozornil, že si na pultíku nechal telefon. Nedůvěřivě jej zvedl, jakoby jej viděl poprvé, a kysele pronesl: „Telefon mojí dcery stojí deset těchto“ Snažil jsem se ho utěšit, tedy jsem řekl (po pravdě) že deset mých telefonů stojí jeden jeho.

To ho nakoplo, a rozpovídal se: „No teď vyšel Samsung 9, tak dcera musí mít Samsung 9. Předtím vyšla osmička, to taky hned musela mít, se sedmičkou to stejný.“ Dcérečka bude teda pořádně marnivá, pomyslel jsem si.

„No… a co děláte s těmi starými telefony?“ optal jsem se ho zvědavě

„S tou osmičkou ona fotí koňa“ procedil rezignovaně.  „Prostě má jeden telefon jenom na focení koňa.“ Zopakoval tu větu, jako kdyby ji napoprvé ani on nevěřil.

No a teď si vymyslela, že chce studovat jezdeckou akademii v Mariánskejch lázních, no a to něco stojí, no a taky ustájení toho koňa, krmení pro něj, krmení pro ní… začal vypočítávat další a další položky, které korespondovaly s nákladným životem jeho dcery a k nim střílel odpovídající cifry.

„Kolik je dceři?“

„Patnáct.“

„Tak teda koukám, že to se docela prodraží…“ šťouchl jsem opatrně do vosího hnízda.

„No to víte, tak já mam čtyřicet tisíc.“ Nějak mi to celé přestalo dávat smysl. Pokud chlapík bere čtyřicet tisíc, tak jeho choť musí brát tak třikrát víc, aby dceruška, která má koňa, v jakémkoliv aspektu svého života na vysoké noze nestrádala.

Pravděpodobně mu neunikl můj zmatený výraz.

„Čtyřicet tejdněééé“ zahlaholil bodře. Ale tak musím otočit pět tisíc kiláků no.

To už přišel kolega. Koňský mecenáš se k němu hned hnal (ač ho viděl poprvé) „Zdar jak sviňa!“  Stejně ten hokej neumíte!

Dobrej byl!

Jó řidič, ten (koňa a) tvrdej chleba má!