Víte, v čem je skvělá literatura? Pokud Vás něco sere, napíšete o tom článek a ulevíte si. Do toho článku natřískáte všechno negativní a zamknete to jako Pandořinu skříňku. Pak se zas můžete na ostatní usmívat a bejt miloučkej. No, tak jdeme bez zbytečného otálení hned na to, bo momentálně jsem miloučkej jako jáma plná škorpiónů.

Víte, mně baví organizovat věci. Teda né, že bych se nad tím úplně ukájel jo, ale spíš jde o to, že co nezařídím já, většinou nezařídí nikdo jiný, tedy to nebude. Když se mi povede to zařídit, člověk má hned lepší pocit.

Teď jsem třeba zorganizoval 8 lidí na tatíkovy zejtřejší svátkonarozeniny, nebo firemní bowling a hospodu, zapíjení Pijera juniora či tradiční Sol srazy a Solvestry. Prostě v tom nejsem úplně mizernej, jenže dost to záleží na tom, jak moc Vám lidi, které chcete pozvat, hází klacky pod nohy. Nebo jak moc Vás těmi klacky šťouchají do prdele, poté co je zlomyslně zapálí.

V půlce ledna přijel Karlíto, jeden z nejlepších lidí, které jsem poznal v Cole, a se kterým jsme založili krásnou tradici sobotní pinčesové obíhačky, do které jsme natahali ještě Pavla, Gajdyho, Milana, a občas Burita a další hráče.  Karlíto bohužel v roce 2014 odjel pracovně do Bulharska a naše krásná tradice po(s)tupně zdechla.

Jenže Karlíto se v lednu vrátil zpátky do rodné vlasti, a logicky chceme, aby se vrátila i naše tradice – uštvat se honěním kolem zeleného stolu, klouzat po Milanově potu, zažít spoustu srandy a emocí, někoho ocejchovat jako nalejvače, nebo se snažit protihráče podrápat „košíkem s koťaty“  No a potom si dát zaslouženou tankovou plzeň a tatarák v jedné modřanské putyce.

Uvědomujeme si, že v roce 2013 bylo naše společné sobotní sportovní snažení logisticky mnohem přívětivější, jelikož Karlíto, jenž odjel do Bulharska jako svobodný muž, vrátil se zpět s partnerkou a dcerkou, tedy mi bylo jasné, že domluvit se na jeden termín bude docela fuška.

Fuška… to je docela hezké slovo, že? A docela vzdálené realitě. Správný a mnohem vhodnější výraz má být: pravověrnej korunovanej trojitej voser s trochou tekuté tuplované prudy místo polevy.

Gajdy mi dneska napsal, že s Karlítem vymysleli obíhačku na sobotu.  Bomba! Proaktivně jsem se přihlásil, že seženu posledního člena sportovní skvadry, protože hrát obíhačku ve třech je stejně otravný a zbytečný jako jít do kina, kde v celém sále sedíte úplně sám. Ne, ve skutečnosti je to ještě horší. Je to jako jít do kina, kde v celém sále sedíte pouze Vy a Tomio Okamura, a ten úlisný populistický trhovec  si musí sednout přesně vedle Vás, a svojí pouhou existencí obtěžovat tu Vaši.

Jo. Takhle moc špatná je obíhačka ve třech lidech. Tedy je mandatorní sehnat čtvrtýho. Pokud sháníte čtvrtého na zavedenou koláckou obíhačku, je potřeba držet se pravidel, která stanovují hierarchii. Tedy nejdřív oslovíte toho, kdo má historicky silnou účast, hraje slušně, nenalejvá, nefňuká (to můžu jenom já) a je velká šance, že se zúčastní i putyky po pinčesu. Volba tedy logicky padla na Pavla.

Pavle, můžeš v sobotu na obíhačku?

Ne, jsem s Mikulajdou. Už jsem to slíbil.

Pokud někdo napíše „už jsem to slíbil“ v konverzaci se mnou, dobře ví, proč toto dělá. Pokud totiž někdo něco slíbí, nikdy bych po něm nechtěl, aby to rušil, i kdyby to bylo pouštění papírových lodiček po Vltavě. „Už jsem to slíbil“ je věta, která mě spolehlivě odradí od dalšího pruzení dotyčného, a donutí mě přesunout se na další oběť.

Tou se stal Milan. Milan, kterého jsem v tomto sportu zneuctil jen o dva dny dříve, a který navíc musel doma žehlit častou absenci a dělat –jak on to nazývá – „rodinohodiny“  Ale naděje umírá poslední, že? Tímto heslem se řídil sám Milan, když se mnou hrál v tu neděli a chtěl urvat aspoň set.

„Čus Milane, jdeme na obíhačku v sobotu, půjdeš?“ dotázal jsem se Milana, který má tuto sportovní kratochvíli rád, takže ač dostal čočku ode mě v neděli, šance na jeho účast mohly být slušné.

No…mohly být.

„Hele rád bych, ale musím být doma s rodinou“ zakňoural Milan provinile.

„Milane, jsi chodícím důvodem, proč si nepořídit rodinu, pak ani na obíhačku nemůžeš!“  pokáral jsem ho.

„No jo no…“ snad to vyjde příští týden.“ Dodal Milan schlíple a tímto jsme konverzaci uzavřeli.

Burito mi napsal, že jede do Německa. Vladěnka mi napsala, že má masopust, který pomáhá organizovat.  Tiše jsem s ní jako kolega – organizátor soucítil.

 

List kandidátů se začal povážlivě tenčit.  Napsal jsem Esemu, který s námi chodí na úterní pinčesové čtyřhry, a Ese, jelikož to není zhýčkaný nerozhodný kverulantský Pražák, mi během pěti minut napsal lakonicky: „Jo jasně, proč ne.“

HEURÉKA! Jsme čtyři! A to jsem prosím pěkně, nesháněl účastníky pro soutěž ve čtení Braillova písma v jazyce Zulu, ale prostě jenom…lidi na obíhačku ve stolním tenise. Jo, žádnej med hele.

Hrd a spokojen poslal jsem Karlítovi radostnou zprávu, že jsme čtyři. Karlíto nesdílel mé nadšení, místo toho se podezíravě zeptal, kdo že je ten čtvrtý.  Napsal jsem, že je to můj kamarád, a v minulosti s námi párkrát hrál.

„Hm…já bych radši hrál s Pavlem“ odepsal Karlíto mrzutě. Co takhle příští sobotu? Desátýho?

Polkl jsem pár nadávek v několika jazycích a opět pokorně napsal Pavlovi:

„Hele a co příští sobota?“

Začaly chodit smsky v rychlém časovém sledu, což většinou dělá někdo, kdo je nasranej.

V první bylo jen jedno slovo. Oslovení.

„Papine“

Když někdo napíše pouze Vaše jméno, a odešle to jako jednu zprávu, bude následovat buď shovívavá, konejšivá otcovská lekce o tom, jakej jste kretén, nebo nerudnej, nasranej pamflet o tom…. No, o tom jakej jste kretén.

Když vidím, jak mi někdo poslal oslovení v jedné smsce, můj mozek si to transformuje následovně:

TYVOLEKÁMOSEŠFAKTKRETÉN!

V druhé zprávě stálo následující „ Jak jinak mám napsat, že v sobotu nemůžu?“ Aha, tak to byla ta otcovská varianta. Stejně jsi kretén, Papine. Z toho nevybruslíš.

Dotčeně jsem se ohradil, že na další sobotu se ho ptám poprvé, a trvalo nám asi dalších 7 smsek, než jsme oba dospěli k jednomu závěru: Tedy, že se skutečně nyní bavíme o sobotě, která bude následovat po sobotě, kde Pavel jasně deklaroval svoji neúčast.

Po vyjasnění nedorozumění jsme se shodli na tom, že Pavel nedohlédne žádných překážek, které by mu bránily v účasti na obíhačce. Super, posuneme to teda o týden, ale jsme čtyři, paráda! Nadšen jsem psal Karlítovi aby zamluvil hospodu, a já že zamluvím pinčes.

Dobré dílo se konečně podařilo!

Po třech minutách však následoval email tentokráte od Gajdyho, kde si nejdřív ublíženě postěžoval, že nebyl o šachování s Pavlem a termínem spraven, a že pokud by byl, jasně by řekl, že další sobotu nemůže on, a to prosím proto, že v pátek je firemní konference a subsekventní pitka.

Esarasovi jsem proto napsal, ať s termínem moc nepočítá, protože ti kverulanti nejsou schopni se dohodnout, že se to možná posune o týden.

Snažil jsem se z Gajdyho vydojit důvody, které by mu objektivně bránily v tom, zúčastnit se pitky (když o ní teda tolik stojí) a další den i pinčesu.

 

 

Doteď tyto důvody neznám.

Doteď nemáme domluvený termín na pinčes.

Doteď mám z toho hořkou pachuť v ústech

 

 

Zapni nervy

Do rezervy

Když kverulují přátelé

 

Usuš brzy

Svoje slzy

Usměj se na ně vesele

 

Když Tě berou šlaky

Že s Pražáky

Těžko termín dohodnout

 

Uznáš hnedle

Žes šlápl vedle

A měl se na to vybodnout!