Víte, teď čtu od Vrchlíckého sbírku přeložených básní, která se jmenuje „moderní básníci francouzští“ a je z roku 1893, takže si dokážete představit, jak moc moderní to asi pro současného čtenáře bude. Je to sbírka 156 francouzských básníků, ze kterých jsem znal tak… no, tak 6. Zároveň, ač jazyk Vrchlického je místy složitý a archaický, jsou zde k nalezení skutečné básnické klenoty, jako tento od básníka jménem Francois Coppée (1842 – 1908), který jsem si nalezl v originále, přeložil do angličtiny, a potom básnicky převedl do češtiny.
Určitě si každý chce přečíst vnitřní morální dilema křižáka, který se táže svého meče, či má na hrdle ztrestat svoji choť, za to, že ve snu vyslovila jméno cizího muže. A potom porovnat mojí verzi s překladem Vrchlického, které dělí více než 100 let.
Moje verze:
Soud meče
Když Guntz, hlava železná, se vrátil z Palestiny
Jedné noci, těsně předtím, než spánek jej vzal v stíny
Slyšel Hildu, dceru Suenona, jež mu byla ženou
Jak ve snu slabě, tichounce zašeptala jméno
Jméno muže, známého, ze stejného byl města
Guntz hned chtěl na hrdle tu nevěrnici ztrestat
Popadl meč, který dlel v pochvě z drahé kůže
A napůl táhl jej. Však ona spala, něžná jako růže
Ležela klidně, halena svými medovými vlasy
A svit měsíční dodával ji ještě více zvláštní krásy
Tu Guntz, jenž ze žárlivosti svým mečem chtěl ji proklát
Pohnutý láskou usoudil, že tu věc musí dát v odklad
Však v tom co uslyšel, přeci nemohl se nijak mýlit
On zeptal se svého meče, zdali má k zabití se schýlit
Meče, který v jeho rodu dlel, otec dával jej synovi
Položil jej před krucifix, a doufal, že mu napoví
Napůl jej vyňal z pochvy, jež zdobena byla zlatem
A děl: „Meči, Ty, jenž jsi byl mým nepřátelům katem
S Tvou čepelí já zahubil mnohé divoké Saracény
Však sousedovo jméno dnes slyšel jsem z úst své ženy
Ze snu jej vyslovila. Viním ji z nečistého skutku
Ale jist si nejsem, proto se táži Tebe po úsudku
Vím, že jsi čestný, a velmi se štítíš jakékoliv zrady
V sázce čest mého domu je, a já nevím si nyní rady
To proto tento soud já svěřuji tvojí jasné oceli
Ty dobře víš, jak viníka od nevinného oddělit
Sám bys nechtěl, aby žena, co než Ty je méně čistá
Po mém boku či v mém loži někdy zaujala místa
Suď, jestli mám ji odpustit či snad setnout hlavu!“
A tu spravedlivý meč, jenž vzhlížel se vždy v právu
Věděl, že Hilda, jež šeptla to cizí jméno tichem
S ním nesmilnila. Nebyla poskvrněna hříchem
Vskutku nic nebylo mezi ní a tím rytířem cizím
A jeho meč, prost lží, nástroj šlechetný a ryzí
Nechtěl, aby Guntz vraždou své dobré jméno ztratil
A tak se náhle v okamžiku sám do pochvy vrátil
Vrchlického verze:
Soud meče
Guntz, hlava železná, se vrátil z Palestiny
Když v noci ulehnuv bděl pod opony stíny
U Hildy, ženy své, již dal mu starý Sveno
Tu slyšel v tichu, v snách jak šeptá ona jméno
To jméno jiného, ze sousedství mu známé
Guntz hned byl žárlivý, a myslil, že jej klame
Vstal, uchopil svůj meč, a z pochvy půl jej táhnul
V tom k čelu ženy své tak cudnému se nahnul
A před ním, vroubeným do kola hnědým vlasem
A plaše zlíbaným měsíčním, sladkým jasem
Se náhle zastavil a váhal. V této chvíli
Nad bohatýra čest víc láska měla síly
Však slyšel; jeho sluch se nemoh’ oklamati
Guntz usmyslil si hned se svého meče ptáti
Jenž v domě choval se od děda, k otci, synu
Před starý krucifix on položil meč v stínu
Na černé klekátko, jak na polo byl tasen
A pravil: „Meči můj, jimž často byl jsem spasen
A jejž jsem ponořil v krev litých Saracénů
Co říkáš tomu, mluv, mám viniti svou ženu,
Že jméno souseda v snu vyslovila tiše?
Co o ní myslíš si? Já nosil Tě k své pýše
Já vím, že hrůzu máš před hanbou lstí a zradou
Že mohu svěřiti dům Tobě s celou vládou
Tvůj ocelový zrak má zbrani věrná, jistá
Číst může v duši jí, zda vinna je neb čista
Vím, že Ty bys nestrpěl, by u mne spala žena
Míň hrdá nežli já, a hříchem poskvrněná
Zda mám jí odpustit, či protknout jí bok lživý
Ty, meči, rozsoudiž! Tu ctný a spravedlivý
Meč, který věděl vše, že Hilda naklonila
Se v srdci rytíři, však že s ním nezhřešila
A proti vůli své jej jmenovala v snění
Meč, který zhrdal lží, jenž nechtěl, v rozčilení
By bohatýrský Guntz, pán jeho, stal se katem
Hnul sebou zimničně a v pochvu svou vjel s chvatem