Čus čuníci,

 

Dnešní článek nebude nic jinýho, než poctivej, surovej hejt, kterej jsem dlouho odkládal, stejně jako Jahve odkládal zničení Sodomy a Gomory, protože si naivně myslel, že se Ti zhýralí, zkažení a zkorumpovaní obyvatelé tohoto prostopášného města vzpamatují a ustanou ve svém nečistém jednání.

Žel nestalo se tak, ani v jednom případě.  Katalyzátorem byla moje ranní korespondence s manželkou mého kamaráda ohledně fotek ze silvestra, kdy chtěla nejprve po Pavlovi, aby je tam nahrál, a když ten se k tomu neměl, chtěla to po mně. Na moji naivní otázku, proč je tam neumístí sama, jsem dostal odpověď, že já znám všechny přítomné, a tak je tam můžu otagovat. Proto to mám udělat já.

Rozhodně se nechci verbálně pouštět do ní, (protože vím, že to myslela dobře) nebo kritizovat její vznešený záměr, označit někoho na fotkách, aby ten člověk ty fotky viděl, no dobře, ale co mě děsí, co mě naprosto děsí, je kam jsme se to dostali, jako civilizace.

My tady zcela vážně vedeme debatu o tom, kdo z nás nahraje fotky na sociální síť, a kvalifikační kritérium pro nominaci je otagovat co nejvíc lidí? To je přece strašný… kam jsme to propadli, jaké diskuze to vedeme, jaké problémy to máme?  Je mi smutno z toho, kam jsme se jako lidstvo přes veškerý pokrok dostali, do totálního degenerativního rozkladu, do tobogánu, který nás vrátí k neandrtálcům –  s čímž úzce souvisí druhé, a ještě asi poměrně závažnější téma, které bude tvořit gró tohoto článku a to je ztráta schopnosti spolu komunikovat, nebo i komunikovat obecně.

Ztráta schopnosti vyjádřit se. Ztráta potřeby rozšiřovat svojí slovní zásobu v mateřském i cizím jazyce, která je naopak nahrazována procesem zrůdné simplifikace. Čeština, stejně jako ostatní jazyky, se vyvíjela stovky let, a my ten vývoj pustošíme. My ho likvidujeme a pliveme po něm.  Ještě hůř. My pomyslně chčijeme na hroby národních obrozenců, kteří za tento náš jazyk bojovali navzdory německému útlaku.

Kamarád mi nedávno řekl, že byl s rodinou na vánocích, a jeden z mladších členů jeho široké rodiny na znamení nesouhlasu s něčím, co dostal, řekl: Ou Em Dží.  Což je fonetický přepis zkratky přejaté z angličtiny, tedy OMG – Ach můj bože, jinými slovy, chtěl pravděpodobně vyjádřit nesouhlas a vyjádřil ho takhle. Třemi slabikami zkratky přejaté z cizího jazyka. To je děsivé.

Další věc, která mě nezměrně hněte, jsou mnou odjakživa kritizované hashtagy. Pokusím se to trochu rozvést, proč to tak bytostně nenávidím. Ta samotná idea totiž není vůbec špatná. Vezmete nějaká slova, která výstižně popisují zveřejněnou fotografii, a lidem, co na to kliknou, se zobrazí podobné fotografie od lidí, co zvolili stejné slovo. Tohle chápu a respektuju. Respektuju to, jako způsob komunikace nastavený pro tuhle platformu.

Dokonce respektuju i to, když lidi si tyhle popisky sdílí prostřednictvím instagramu na facebook.  Co ale nerespektuju, když se to neandrtálci snaží použít jako samostatnou formu komunikace.  Když vidím svatební fotku, a pod ní je #myweddingday #loveherforever #navždyspolu #nejlepší #den #mého #života, tak je mi fakt smutno. (většinou nějaký z přátel na fb to okomentuje, proto mi to tam vyběhne, jinak vše podobné, co špinilo mojí fuckbook nástěnku tímto ohyzdným způsobem je dávno blokováno)

Vysvětlil někdo těmhle IDIOTŮM, jak celá ta věc vlastně funguje? Komu se co zobrazí po kliknutí na „den“, „mého“ nebo „života? He?  Možná si myslíte, že se tu rozčiluju kvůli totální kokotině, ale mně tohle prostě přijde důležitý. Tady pomůže jedině sterilizace /kastrace a to myslím naprosto vážně. Co takový rodič předá svému dítěti, když nedokáže ani v pár krátkých souvětích popsat svůj svatební den jinak, než… TAKHLE?

Já chápu, že spoustu lidí nebaví psaní, tak jako mě. Spoustu lidí nebaví psaní dokonce vůbec. Já to beru. Mělo by být ale v zájmu každého člověka prezentovat se jako myslící bytost, ne jako tupá opice co vyluzuje skřeky. Protože tahle forma komunikace nic jiného není.

Víte, nedávno jsem si koupil v jednom pražském antikvariátu asi 10 básnických sbírek. Antikvariát vede paní Zeyerová, noblesní starší dáma, moc příjemná. Vůbec bych se nedivil, kdyby byla příbuznou předního představitele literárního směru lumírovců – pana Julia Zeyera.

Koupil jsem si další sbírky ze dvou důvodů – baví mě číst poezii, a hlavně získávám nová slova do slovní zásoby, protože kdo chce psát, musí toho spoustu přečíst, aby poznal slova, kterými pak může svoje pocity vyjádřit.

Spoustu z těch knížek stálo v průměru tolik, kolik stojí jedno pivo. Ale jejich hodnota je nevyčíslitelná. Básně a básnické překlady minulého a předminulého století, kdy tato forma umění dosáhla svého zenitu. Od té doby se – podobně jako spousta jiných uměleckých směrů –  nezadržitelně propadá.

Zatím jsem přečetl asi tři nebo čtyři knížky, a objevil spoustu nových a krásných českých slov.

A já nejsem sobec. Já se o to s laskavým čtenářem podělím a alespoň maličko přispěji k zlepšení neradostné situace, kterou tak peprně kritizuji. Tady máte několik (snad nejen pro mně) nových slov:

Například jsem se dozvěděl, že barkarola je písní italských gondoliérů, a kondotiéři byli žoldáky téže země ve 14 až 16 století. Pokud má Vaše přítelkyně krásné černé šaty, a Vy byste ji rádi koupili vhodný šperk, kupte jí gagát, jelikož to je název pro černý jantar. Cirkusové představení, výpravná divadelní hra, nebo kouzelný výjev – to vše se dá substituovat krásným slovem féerie.  Ofěra je potom obětním či peněžním darem v náboženském kontextu. Porfyr je souhrnné označení pro skupinu vyvřelých hornin. Prosba pro omilostnění hříšníků, která se zpěvem vyjadřuje na začátku zádušní mše, se pak nazývá Miserere. Kočí poštovního vozu se nazýval postilión.  Synonymum deštíku může klidně býti i prška. Akrostich je výraz pro báseň, v níž počáteční písmena, slabiky nebo slova každého verše nebo sloky tvoří slovo, jméno nebo větu.

 

Tak co, věděli jste o existenci a významu těchto slov? Jasný. Není zač.

 

A jedním takovým akrostichem bych chtěl tento článek uzavřít:

 

Nevěda, jak popsat svoje pocity a myšlenky

Ejhle, lidské vyjádření těžkým se občas stává

Psaní slov, před nimi křížků, evokuje domněnky

I pochybnosti o tom, že Vaše psyché je zdravá

Šudláte projev zbytečný, čísti ho musí jiní

Toliko odsouzeni k tomu, své oči potom vypálit

Epochální píčovinu příště schovejte ve skříni

 

Jinak texty pište, potom bude možné je pochválit

Alma mater rozvíjela náš vratký vztah k češtině

Kolik hodin v lavicích jsme se mateřštinu učili

O pár roků později mnohý projev podobá se pustině

 

Kdyby zřel to kantor dávný, jistě by se rozčílil

O hodnotě slovní zásoby nemá smysl sporu vésti

Kloudnou větu vymyslit – někdo hůře, jiný snáz

Opičáci prostoduší nikdy nepoznali to štěstí

Tvořit věty – je to dar, který má každý z nás

I Vy, co jím tak mrháte. I pro Vás je ještě čas.

 

Závěrem toliko:

Nikdo z nás pravděpodobně nebude psát jako geniální Čapek.

Ale nikdo z nás určitě nemusí psát #jako #gargantuovský #Čurák.