Ahoj čuníci,

Dlouho jsem nenaškrábal nic o jedné ze svých centrálních literárních inspirací – babičce. Babička má poslední dobou takové trudnomyslné vlny. Trápí ji cévka, trápí ji nepravidelná stolice, a ze všeho nejvíc ji trápí moje svoboda.

No, uznávám, to je pěkně hnusně napsáno, ale takhle já to cítím. Výměna svobodného života za život partnerský je totiž výměnou absolutní svobody za svobodu částečnou – zbytek je, jelikož z podstaty věci být musí, vyplněn kompromisy.

Za poslední roky jsem si proti její jízlivé filipice na toto téma vybudoval poměrně obstojnou obranu v podobě totálního pragmatismu v pojetí celé věci. Na každou otázku, která Vám ona položí, musíte poskytnout pravdivou a upřímnou odpověď, přesně tak, jak to cítíte, a časem se tato diskuze dostane do slepé uličky.

„Víš Honzíku, já bych tak ráda umřela. (Babi má poslední dobou takové funerální nálady) Ale ještě předtím bych byla ráda, kdyby sis namluvil nějakou slušnou dívku“ špitne babička prosebně.

Víte, tohle mi připomíná souboj dvou šachistů – zahájení je téměř vždy totožné, a oba čekají, jestli se dnešní partie bude v průběhu a koncovce nějak lišit od předchozích.

Jak jsem psal, nejlehčí cesta je říct pravdu. Syrovou, krutou pravdu.  „Víš babi, mně k tomu nic nemotivuje“ sdělím stařence lakonicky. „Ta vyhlídka mi nepřijde lákavá ani zajímavá, musel bych zásadně změnit svůj způsob života, musel bych dělat spoustu kompromisů, důvěřovat tomu člověku i přes svou extrémní podezřívavost, a i kdyby tohle všechno šlo a fungovalo, logické vyústění takového svazku je se zdrcující pravděpodobností dítě – projekt, který stojí spoustu peněz, nervů, času a sebeobětování –  a co je nejhorší – vlastně nevíš, jestli se na konci podaří, protože to absolutně nezáleží jen na Tobě nebo partnerce.“

A lidí už je tu až příliš, proč zatěžovat tuto planetu tvorbou dalšího?  Babička kontrovala, že o jednoho méně nebo více, to už nehraje roli. V tomto uznám, že má pravdu, přesto – kdyby lidi tak hystericky nepodléhali komické pudové potřebě se replikovat – spousta problémů moderního světa by nebylo tak palčivých, popřípadě by vůbec neexistovalo.

Tím proboha nechci znevažovat úlohu a roli rodiny, nebo rozhodnutí lidí pořídit si dítě, to je každého věc, a každý na to (bohužel!) má právo, spíše mě zaráží, jak jsem do toho společensky tlačen. Každému, co jeho jest. Někdo chce mít dítě? Super, ať jej má! Já chci dopsat tenhle článek a pak ještě napsat pár dalších. Mám skromné cíle.

Někoho baví děti, mě baví psaní – nikde jsem neslyšel, že by mladí rodiče byli svým okolím vehementně přesvědčováni k psaní sonetů či reportáží, jak já jsem babičkou přesvědčován k pořízení partnerky a dítěte. Ale můžete se na ní zlobit, když si uvědomíte, že v době, kdy přišla na svět, tatíček Masaryk kynul davům ze svého koně? To je přeci střetávání dvou světů, dvou odlišných realit.

Babička se rozhodla pro více ofensivní linii: „Rodina je základ státu“ prohlásila sveřepě, a její argument se vzedmul jako přílivová vlna.

„Ano babi, a proto je zde spousta rodin, které tento stát již tvoří“ babiččina vlna se rozbila o skálu.

Babička se nyní rozhodla pro tah dámou. Zahrát to celé na nějakou citovou strunu. „ No a řekni mi…“ začala opatrně. „Ty holky, do kterých ses….nechci říkat zabouch, to je takové pejorativní, ale prostě… ke kterým jsi v minulosti vyjádřil nějaké city, nebylo to hezké?“

Tohle byl ale brilantní tah, babi! Ty se mě vlastně snažíš dostat do situace, kdybych měl připustit, že láska JE dobrá věc, a že by to mělo být něco, po čem bych měl toužit, a díky tomu potom třeba vzniknou a stanou se i ty ostatní věci, které tolik protěžuješ!

Tak, a teď trochu povinné papinovské pseudofilozofie:

Je bezpředmětné zabývat se myšlenkou, jestli láska je dobrá nebo špatná věc, naprosto si vystačíme s tvrzením, že láska JE. Láska, respektive zamilovanost, jako iniciační fáze tohoto procesu, se stane, bez ohledu na to, jestli si to přejeme nebo nepřejeme, a často i bez možnosti to nějak významně ovlivnit. Láska je určitý druh chemické reakce, často jednostranné, ve vzácnějších případech vzájemné, a reflektuje to, jak na nás druhý člověk působí. Každý na nás nějak působí, svým vzhledem, chováním, povahou, rozhodnutími, zájmy, názory, přesvědčením a spoustou dalších faktorů.

Pokud se do někoho zamilujeme, těžko z toho lze někoho činit vinným. Pokud vaše dítě dostane ve školce neštovice, taky z toho nebudete vinit sousedovic Aničku, i kdyby za to tisíckrát mohla, protože pokud by to (bez jejího vlastního vědomého přičinění, ještě navíc!) nezpůsobila Anička, zmákne to Věrka o dva tejdny pozdějc. Nebo za další měsíc to spustí Markétka, to je přece úplně jedno, kdy se to stane, a kdo bude iniciátorem, důležité je pouze to, že se to stane.  Jenže jak rychle to začne, tak rychle (nebo ne tak rychle) to skončí – opět je jedno kdy nebo díky komu, jediná důležitá věc je ta, že i tohle se stane.

Ta nevyhnutelnost celého procesu, a zároveň jeho dočasnost je velice fascinující.

Pomalu se dostávám k meritu věci. Drtivá majorita lidí, která se zamiluje –  a prosím opravte mně, pokud se mýlím, jelikož do ní nepatřím – chce od svého protějšku dvě hlavní věci – ano, celé to zjednodušuji, takže faktory jako důvěru, upřímnost, zabezpečení, podporu atd atd. účelově vynechávám.

Je to láska a sex. Nebo takhle jsem to alespoň chápal. A pro mě jsou tyhle pojmy poměrně okrajové až abstraktní, a mé zkušenosti s obojím malé a omezené. To znamená, že jsem si k tomu v období kruciálního formování vlastní osobnosti nevybudoval vztah, tedy mi to nemůže chybět, a hlavně bych velmi pravděpodobně nebyl schopen uspokojit tuhle poptávku, což je celé umocněno faktem, že ani já sám po předmětných věcech nebažím. Což není to samé, jako kdybych je odmítal, to ne. Neodmítám je.  Jen pro mě nejsou tak důležité, a v procesu zamilovanosti jsou marginální a upozaděné.

To, po čem toužím, jsou dvě úplně odlišné věci.  Inspirace a pozornost. Vezměme si inspiraci – každý člověk na nás nějak působí, ale jen velmi malé procento lidí nás k něčemu inspiruje. Díky někomu něco vytvořit – vždyť to je nejvíc. Jak je pak možné dotyčného nemilovat?  Pokud Vás někdo inspiruje, málokdy pro to musí hnout prstem. Prostě se to děje. Podobně, jako když se zamilujete.

S pozorností je to jiné. Tu vám někdo vědomě dá, nebo vědomě nedá. Když jsem byl malý, naučil jsem se jako první z mých vrstevníků číst, a četl jsem ostatním malým dětem pohádky. Potom jsem v předškolním věku s babičkou jezdil po dovolených a ostatním důchodcům jsem zpíval nebo recitoval. Pak jsem nastoupil do školy a před třídou občas četl svoje první slohové práce. Na gymplu jsem psal na webovky sousední třídy pod pseudonymem pichlavé veršované fejetony na profesory.  Pak jsem stvořil nesmrtelnou baladu o ex-gm a na několika srazech Might and Magic a Sons of Liberty jí spatra recitoval před asi největším publikem, co jsem kdy měl.

Potřeba pozornosti se mým životem táhne jako tenká červená linie.

 A ano, občas jsem taky potkal nějaké děvčátko, a trávil jsem s ním spoustu času, a bylo to krásné, než to krásné býti přestalo, protože ač inspirace je něco, co ještě dlouho přetrvá i dočasné lidské vztahy, pozornost je jako droga – čím více jí máte, tím více jí chcete, a nakonec každý vztah s každým člověkem se začne hroutit v okamžiku, kdy se vaše priority rozejdou – najednou nabízíte něco, o co ten druhý nestojí, a chcete za to něco, co vám už nedovede dát, nebo vám to nedovede dát v míře, v jaké požadujete.

Založit tenhle blog byla ultimátní výhra nad potřebou pozornosti. Děkuju Adéle a Pavlovi, že mě do toho dokopali. Ale to odbočuji – zpět k babiččině otázce:

„Máš pravdu babi, bylo to hezké, protože jsem dostal, to co jsem chtěl – inspiraci a pozornost, a snad jsem dal taky něco zpátky. Díky tomu vzniklo několik básnických sbírek, tedy se dá říci, že jsem dostal, a i dotyčné dal –  maximum.  Jenže inspirace, pozornost, ani básnické sbírky Vám stabilní partnerský vztah ani rodinu nezaloží. Kdybych toužil po těchto věcech, musel bych změnit to, co chci, a změnit to, co dokážu dát. Což není jednoduché, pokud je to vůbec možné.

Jenže já chci poznávat inspirace, psát básničky, a snažit se pomoci lidem, kteří mluví o svých problémech, jenž často pramení z toho, že jsou zamilovaní, ale nedostávají to, co by chtěli. Možná kdyby chtěli to, co já, na světě by bylo méně lidí, méně problémů a více poezie. Takový svět by se mi líbil víc, ale chápu, že mám smolíka, a nějak si vystačím i s tímto.

Babička po utrpěné přednášce rezignovala na jakoukoliv další argumentaci. Nyní bude klid. Tak týden, dva. Potom se celá situace bude opakovat. Ono v tom stáří už ta paměť holt tolik neslouží.

To ale nevadí, nebudu ji za to mít méně rád, a věřím, že ani ona mně za to, že moje potřeby a priority při bližší mezilidské socializaci jsou prostě jen…odlišné.

Perlička na konec. Babička mi po pár zadumaných vteřinách navrhla, jestli už nechci jít, jelikož za chvíli přijde pečovatelka vykonat večerní hygienu. Když jsem se blahosklonně nabídl, že vytrvám do jejího příchodu, najednou měla urgentní potřebu podívat se, co pěkného dávají v televizi, a jelikož příliš nedoslýchá, ohulila hlasitost na takovou úroveň, že i startující raketoplán by se v komparaci s babiččinou pekelnou bednou zastyděl a schlíple odplížil.

Na babičce jsem vždy obdivoval její upřímnost. Pokud se Vás chystá nonverbálně exkomunikovat za Vaše kacířské názory, zjistíte to velice záhy.