Včera jsem začal číst básnické překlady moderních francouzských básníků od Karla Čapka, a báseň tohoto autora (jeho stručný životopis můžete nalézt zde) o rozbité váze a nádherné spojující metafoře k rozbitému srdci mě fakt dostala. Ještě jak Čapek to ztvárnil, geniální. Čerpal jsem odtud.

Mimochodem, tento čuník dostal jako první člověk v historii Nobelovku za literaturu. Tenkrát ty Nobelovky za něco stály a mělo to velkou hodnotu a cenu,  ne jako když to dostane Obama nebo EU, tomu se musím smát.

Jen ještě cítím potřebu zdůraznit, že jeden řádek v anglické verzi je zásadně špatně – personne encore ne s´en doute skutečně není ekvivalentem „still no one suspected anything“  Naopak to znamená, že už nikdo neměl pochybnosti. Je zarážející, že v drtivě většině překladů se toto objevuje špatně, a v tom zbytku je to zachyceno jinak, no ale dost rozboru cizí poezie, tady máte mojí verzi v češtině:

 

Rozbitá váza

 

Jemným dotekem dámského vějíře

Ve váze, kde pomalu zmírala květina

Bez jediného zvuku, ač je to k nevíře

Náhle se zrodila maličká puklina

 

Ta rána, která se zdála býti nevinnou

Den za dnem rostla a zvěstovala zkázu

A to, co bylo před chvíli jen úzkou puklinou

Nyní kolem dokola oběhlo celou vázu

 

Kapku po kapce zmizela všechna čistá voda

Síla květiny byla pak vyčerpána dosyta

Mezi všemi lidmi nastala náhlá shoda:

Nesahejte na ni! Vždyť je rozbitá

 

Jak často tomu bývá, že milující ruka

Též jemným pohybem o srdce se otírá

To pomalu praskne, zmítajíc se v mukách

A květina jeho lásky potom začne umírat

 

Srdce stále pevné je před očima světa

Cítí ránu hlubokou a bolestí je zalité

Rána dále sílí, srdce slzy v řeku splétá

Nesahejte na něj! Vždyť je rozbité