Těpic čuníci,

Tohle bude článek o náhodném děvčátku, které jsem se zaujetím sledoval včera na lince 195 při cestě domů. Ano, i tom se dají psát články. Tyto články jsou potom výtečnou výchozí pozicí k tomu, abych k nim přišpendlil a následně náležitě rozmazal nějakou ze svých oblíbených teorií a světonázorů.

Většinou si do autobusu beru knížku, 20 minut na četbu každý den je tak akorát. Popravdě těch minut je spíše třináct, jelikož od Vysočanské bojuji se samovolným zavíráním očí, což je, pokud se jedná o četbu, poměrně svízelná obstrukce, nešťastně vedoucí k finální terminaci celé činnosti.

Když nemám knížku, koukám na lidi, prohlížím si je, hodnotím je, přemýšlím, o čem tak asi přemýšlí.  To je první kolej mého myšlenkového nádraží. Na druhé koleji se nachází výčet všech věcí, které jsem napsal v poslední době, nebo které se napsat chystám.  Jaký formát to bude mít, kdo bude cílová skupina, jaký zvolit nejlepší způsob prezentace, na jakém názoru konkrétního člověka mi v případě daného článku záleží (dotyčný to pozná tak, že mu článek vnutím prostřednictvím některého z komunikačních kanálů) Na třetí koleji jsou věci, co jsem si rozplánoval na nejbližší hodiny, dny, týdny a měsíce.  Často se to týká článků z koleje předchozí. Pak jsou ještě další koleje, ale to tu vypisovat nebudu, protože tento článek neměl být o systému a metodickém uspořádání mých myšlenek.

Pokud se chcete na něco soustředit, musíte být jen na jedné té koleji, a na všech dalších dočasně ukončit provoz. To se dělá složitě, většinou Vás musí něco zaujmout natolik, že to vyplní celou realitu, a najednou nejste na nádraží, ale v pokoji o rozměrech menší garsonky s tou jedinou věcí, na kterou se zrovna dokážete soustředit.

Většinou je to žena. První věc, které jsem si všiml na této, byly oči. Velké, decentně namalované, sytě hnědé oči barvy dvou hrnků plných kakaa. Nedokáži jasně určit, zda-li jsou oči tím prvním, čeho si všimnu na ženě.  Asi se to liší, případ od případu. Jenže lidé mají patologickou potřebu škatulkovat. Někam někoho zařazovat. Vzpomínám si, že první holka, do které jsem se platonicky zamiloval, byla blondýna. Druhá taky. A už jsem byl cejchován jako „Papin, který je na blondýny.“  Marně jsem vysvětloval, že barva vlasů s tím nemá co dělat.  Všem jsem vypálil rybník, když třetí žena, do které jsem se zamiloval, byla černovláska. Jaké zmatení! Měla to být přece jasně blondýna! A čtvrtá byla dokonce brunetka.  Jenže klaka si opět našla potřebný společný rys – všechny tři poslední dívky byly ze Slovenska.

Podstoupil jsem tedy potřebnou společenskou rekvalifikaci z Papina, co je na blondýny na Papina, co je na Slovenky. Moje poslední múza však nebyla ani Slovenka, ani blondýna, čímž jsem opět rozvrátil škatulku, která pro mě byla připravená se stejnou definitivou, s jakou se připravuje rakev pro nebožtíka. Člověk by řekl, že to všem dělám naschvál. Já se jen snažím dokázat, že takhle to nefunguje, že škatulky neexistují. Každá žena, a pro ty, co jsem potkal, to platilo dvojnásob, je osobnost, individualita, každá na mě působila jinak, něco jiného mi dala, nějak jinak mě obohatila a s každou z nich jsem něco jiného zažil.

Co se týče těch škatulek, poslední věc, kterou bych k nim měl, jsem již dávno vyjádřil v úvodu jedné svojí básně:

 

Snažíte se snažíte, vy moje šikulky

Hodnotit můj život, moje skutky a činy

Snažíte se mě dostrkat do jakési škatulky

Snažíte se, abych se stal někým úplně jiným

 

Sličná cestující vzdálená metr ode mě přes uličku měla dlouhý černý kabát, a byla zachumlaná do snad ještě delší  pestrobarevné šály, přesto jí bylo vidět do obličeje, a usmívala se do displeje svého telefonu. Tohle je další z pozoruhodných lidských rysů. Když čteme zprávu od někoho, kdo je nám blízký, pravděpodobně je to někdo, na koho jsme navázáni nějakou hlubší citovou vazbou, tak se usmíváme bez toho, abychom si to uvědomovali. Ale uvědomují si to všichni kolem nás, hahaha. Samozřejmě tohle neplatí v případě, je-li obsahem zprávy od toho člověka nějaké nepěkné sdělení typu „rozcházíme se“ „včerejší noc byla super, Karle (když nejste Karel)“  popř. „na víkend přijede maminka“

Všechny myšlenkové vlaky ze všech ostatních kolejí byly odkloněny, za chvíli se rozsvítí světelná tabule ohlašující nespočetná zpoždění.

Kdo je ta žena? Kam jede? Kde vystoupí? S kým si píše? Proč mi připomíná Dianu? Nemyslím tu tragicky zesnulou princeznu, ale jednu slečnu co dělala brigádnici, když jsem pracoval v Cole. Půvabnou slovenskou brunetku (oooo ano, už je to tu zase) která měla podobně zajímavé oči a obličejové rysy.

Se zaujetím jsem si tuto mladou ženu prohlížel až na Spojovací, kde jsme oba vystoupili. Měla přes rameno žlutou kabelku a plátěnou tašku s nějakým nápisem. Šel jsem dva metry za ní, stejně tiše jako padající sníh, který se snášel z oblohy.

Zastavila se na semaforech. Došel jsem až k ní. Vlaky na dalších kolejích mých myšlenkových procesů se začaly pomalu rozjíždět. Na světelné tabuli u nástupiště na druhou kolej stálo: Napsat článek o inspirativní brunetce.  Na třetí koleji stálo: Zítra, bezodkladně, dokud je to čerstvé.  Čtvrtá kolej se probrala z letargie a vyjádřila lítost nad tím, že si to dotyčná nikdy nepřečte, ledaže by mi ji náhoda přihrála do cesty ještě párkrát.

Když jsem ji míjel, přečetl jsem si nápis na té tašce: Tato taška není ani z poloviny tak těžká, jako by byl život bez knih.

Ach slečno, slečno… jakkoliv se s Vámi dá souhlasit a uznat, že svět bez knih byl by skutečně velice mrzutý, co teprve svět bez lidí, jako jste Vy, půvabná brunetka s očima jako dva hrnky poctivýho kakaa. (ne ta mizerná břečka co ještě naředíte mlíkem) Bez lidí, kteří dávají ostatním inspiraci. Bez lidí, jejichž absence by znamenala absenci umění, mezi které patří i literatura.

Jinými slovy, co by si bez Vás ty knihy počaly, vždyť by třeba ani neexistovaly!