Strach byl a je velice silnou emocí pro spoustu lidí. Pokusil jsem se ho personifikovat, umístit do metafor a přirovnání, trochu jej vyvléci na světlo, protože tam není tak silný, jako v temnotě.
Balada o Strachu
Strach.
Nejedno srdce bije na poplach
Když vynášejí na márách
Posekané tělo
Komu umřít, že se chtělo?
Kdože řekl sbohem?
Aby za nejbližším rohem
Mohl odpovědnost svléci
A né se s ní dal vléci?
Strach.
Kuráže věčný vrah
záporný hrdina v dětských hrách
S úšklebkem pána
Kterému byla jasnozřivost dána
Jako vzácný dar
Aby předpovídal zmar
Strach.
Ten mašinfíra snových drah
Co z nočních můr otírá prach
K jeho vlastní radosti
S námi hýbe podle libosti
Jako loutkář zručný
Tichý, přesto hlučný
Strach.
Studí jeho okovy
Přesto se často nikdo nedoví
Že nás v hrsti nosí
Ten tajemný pan kdosi
V ruce přesýpací hodiny
Jeho hlas – jemný a nevinný
Nás v pokušení uvádí
Když najednou nám nevadí
Poddat se jeho moci
Vždyť jaký je to pocit!
Kde co na něj svésti
A ještě víc, až co může snésti
Zatím se trpělivě usmívá
Ale když se nikdo nedívá
Přiloží hlaveň ke spánku
Šeptem zasyčí poznámku
Jak moc hloupí jsme byli
A pod jeho křídly žili.
Krmil nás iluzí
A nyní povídá o schůzi
Se sestřičkou smrtí
Co v pařátech drtí
Svěřence Strachu
Dokud hromádka prachu
Nezbude z nich
Pak uslyšíš smích
A broušení kosy
Kterou z plezíru nosí
Strachova příbuzná
Ji málokdo rozezná
Dřív než je pozdě
A nyní do zdi
Anebo mramoru
Pojmenuj mrtvolu
Která před tebou leží
A ty věříš jen stěží
Že byla to práce Strachu
Kterému jsi sám říkával brachu.