V květnu 2017 zesnul náš gymnaziální profesor češtiny. Vzpomínám si, jak jsme se nasmáli při jeho hodinách. Vzpomínám si, jak byl nadšený, když jsem mu poslal svoji knížku s věnováním. Vzpomínám si, když jsme ho navštěvovali v nemocnici, kdy už na tom nebyl nejlépe, i potom, u něj doma, kdy vypadalo, že nemoc ustupuje.

Bohužel neustoupila. Naopak, zapříčinila odchod výjimečného člověka, který živil moji lásku ke všemu, co je psané. Ty vzpomínky jsou jediné co zůstalo, ale jsou tak živé, že vím už nyní, že nikdy nevyblednou

Vzpomínám na Vás, jak do třídy jste prvně vstoupil…

---

 

Sbohem, Pane Profesore!

 

Vzpomínám na Vás, jak do třídy jste prvně vstoupil

Laškovný úsměv na tváři Vám hrál

My hleděli vyjukaně, mladí noví a hloupí

Vy jste hleděl na nás, a od srdce se smál

 

Byly jsme Vaše kočičky, Vy naším Vojtěcháčem

Živil jste ve mně lásku na vše co je psané

S Vámi smáli jsme se, když s jinými bylo nám do pláče

Na Vašich hodinách zažili jsme srandy nepoznané

 

Pijer napsal v prváku kompozici o Rommelovi

Kočičky, on je nacista! Řekl jste na jeho adresu

Při matuře Aleš o Faustovi vám poví:

Byl tam čert! Za to v zubech jste jej vynesl

 

Nejradši jste měl Aleše, Marušku či Rudlu

O svazu zahrádkářů dokázal vyprávět hodiny

Část vlastní třídy Vám do zad vetkla kudlu

Však nám jste byl otcem naší géčkové rodiny

 

Svíce Vašeho života náhle pozbyla svůj plamínek

Moje myšlenky a verše oděly se do šedi

Zbyla nám na Vás spousta krásných vzpomínek

Škoda, že opět před Vámi v lavici školní nesedím