Těpéro čuníci,

Přemohl jsem svoji letargii a finálně se uvolil k napsání reportáže z uplynulého koncertu Damiena Rice, na kterém jsem byl s mámou a Pavlem minulý měsíc. Damien Rice má unikátní postavení – všichni by si přáli, aby koncertoval pokud možno neustále, má spoustu nevydaných písní na tři nová alba, ale on nestojí o slávu, o pozornost, fanoušky zdvořile toleruje a peníze potřebuje pouze k pokrytí svých potřeb. Takže jednou za čas odehraje koncertní šňůru, a potom se zašije na tři roky na Island, nebo na malé kocábce brázdí oceán a je mu vlastně dobře. Poslední album vydal v roce 2014, a jak sebekriticky uznal: „Je trochu drzé vyrazit na turné bez nového alba ale děkuji, že jste i tak přišli“

Pro Pavlíka je Damien Rice srdcová záležitost a když před dvanácti lety zjistil, že je mi rovněž znám a oba sdílíme zálibu v jeho písních, utvrdilo to naše rodící se přátelství, kterého Pavel dosáhl v rekordním čase, když se mnou bratrsky vypil kýbl Cuba Libre v koktejlovým baru na Palmovce, nechal se porazit v šachách, Tekkenu a Bombermanu, a navštívil se mnou legendární Skanzen, ještě než Paní domácí vyštvala štamgasty a následně zkrachovala.

Tenkrát jsem byl ještě nakloněn navazování známostí a poznávání nových tváří, což se během let radikálně změnilo, a když mě před pár týdny chtěl vzít Sam, Američan, který u nás ve firmě učí angličtinu, mezi svoje magicové kamarády (jelikož já jej vzal mezi ty mé) byl příkře odmítnut větou „Thanks, but I know enough people.“

Nicméně tento článek nemá být o mé vzrůstající sociální fobii, ale o tom koncertu, žejo? Damien Rice drží jedno prvenství: Je to jediný umělec, na jehož koncertě jsem byl nyní potřetí. Děkuji bývalé gymnaziální spolužačce z béčkové paralelky Míle, která mě seznámila s jeho hudbou, a podobně jako Pavel, i já duševně souzním se spoustou jeho textů.

Sešli jsme se s mámou v neděli odpoledne v Potrefené huse na Masarykově nádraží, kde se k nám později připojuje i Pavel. Máma je na tohle skvělá – jde se mnou na jakoukoliv kulturní akci a ještě je vděčná, že jsem ji vytáhl. Zatímco my si debužírujeme na krkovici, dietář Pavel se odbyde Caesar salátem a od mámy vyfasuje kozí sýr, jehož sice není fanouškem, ale cenou útěchy pro mámu je věta „Katka si určitě pochutná“ (Což však nevíme jistě, protože ač reportáž z tohoto koncertu přichází s trestuhodným zpožděním až nyní, zpětnou vazbu na kvalitu rodiči vyráběného kozího sýra jsme neobdrželi vůbec)

První svízel přichází s nejednoznačným časem začátku. Údaje na vstupence a na internetu se liší. Vyrážíme tedy do Divadla Hybernia, abychom byli ujištěni, že koncert začíná až za hodinu, a tak se opět vracíme do Husy na další drink. Na druhý pokus jsme úspěšní, a stojíme frontu za čuníkem, který řekne jenom: „Dobrý den já jsem tu jako host na jméno Marek Irgl“ a je bez debat vpuštěn. Po koncertu jsem si dohledal, že se jedná o otce Markéty Irglové, která dostala Oscara za hudbu k filmu Once s dalším neméně kvalitním irským folkařem Glenem Hansardem. Markéta spolupracovala na některých věcech také s Damienem, tedy tahle VIP vstupenka byla pochopitelná.

Co mě překvapuje, kolik je zde mladých lidí. Ten člověk nevydal posledních téměř deset let žádné album, publicitě se vyhýbá, jeho sociální sítě nejsou příliš aktivní a podle mě je on ani nespravuje, přesto tu nesporně jsou přítomni lidé, kteří v době, kdy já na gymnáziu fascinovaně poslouchal jeho první album, cucali své matce ceciáš. Je to pozoruhodný jev a další důkaz faktu, že jeho hudba dokáže oslovit posluchače napříč generacemi a i bez promování a marketingu, který v jeho případě neexistuje, si k němu cestu noví fanoušci najdou.

V rohu rozlehlé přízemní haly se krčí stoleček Amnesty International, který obsluhují dvě asiženy s křiklavě barevnými účesy.  Mám pocit, že chtějí z obecenstva vydojit podpis na propuštění nějakého jihoamerického novináře, který byl neprozřetelně ústnatý a žehral na poměry před nesprávnými lidmi. Jméno dotyčného mi nic neříkalo, tedy podpis nepřipojuji. Pokud chcete, abych se vám pod něco podepsal, zeptejte se Karla Diviše, ten ví, jak se to dělá.

Usazujeme se zhruba doprostřed publika. Padne tma, což ale nebrání v příchodu několika opozdilcům, kteří logicky nevidí ani na krok. Máma dokonce pomáhá mladému páru nedochvilníků přelézt do naší řady, jelikož si ve tmě popletli místa. Oceňuji máminu empatii, já bych pro duo proklatců, co neumí chodit včas, nehnul ani brvou. Tato etuda mimochodem nabude komického rozměru v momentě, kdy se v pauze před začátkem Damiena na chvíli rozsvítí a dotyčná dvojice zjistí, že vlastně předtím seděli správně.

Co je nového na mém třetím koncertu Damiena Rice a čtvrtém celkově v ČR? Jako první nevystoupí Damien Rice. Našel si předskokanku – sympatickou španělskou zpěvačku Sylvii Pérez Cruz, která nejdřív s uzarděním vysekne poklonu a poděkování svému chlebodárci a potom nám představí něco ze svého repertoáru. Hele je to úplně jiný, než Damien, a to je vlastně v pořádku. Jak má člověk poznat novou hudbu, když dokola poslouchá to, co má rád? Tenhle koncert je unikátní příležitost načnouti úplně jiný hudební soudek.Sylvia má podmanivý hlas, hra na kytaru jí jde mnohem lépe než angličtina, kterou se s publikem snaží komunikovat. Férově a otevřeně přizná: „Sorry, my english isnt very good.“ Což není tak úplně pravda, slyšel jsem mnohem otřesnější angličtinu, a mám pocit, že její Pražané jí rozumějí. Jen ten výběr písní, respektive inspirací k nim, je poněkud funerální: „Teď vám zahraji o člověku, který už s námi není, a do té písně jsem vložila pocity z toho, jak mi chybí, a jak je to smutný.“ Nebo: „Tohle je o mém kamarádovi, který zesnul, ale já si chci připomínat to dobré, co jsme spolu zažili, a tak o tom zpívám.“

Přitom ta Španělka je veselá a plná života, a zpívá takové smutné věci. To je paradox. Chvíli mluví o svoji dceři a jejím příteli, což s Pavlem považujeme za zvláštní, protože vypadá sotva na třicet, kolik potom musí být té dceři a v kolika letech ji měla? Usazuji Pavla, že přece řekla, že angličtina není její parketa, a tak si asi popletla dceru a sestru. Jsem usazen zpátky její stránkou na Wikipedii – křehká opálená dívčina je ve skutečnosti starší než já a už úspěšně proťala čtyřicítku. Kdyby mi řekla, že jí je pětadvacet, sežral bych jí to. Famózní figura a jako zpěvačka byla taky fajnová a na koncertech Damiena je předskokan každopádně originální prvek.

Po kratší pauze přichází hlavní hvězda večera. Jedna z věcí, co se mi na něm vždycky líbila, že on vždycky vystupuje jako obyčejný klacík, v obnošených hadrech, často má i nějakou pomuchlanou hučku či čepici, ačkoliv není zima. Chodicí reklama na sekáč, ale to je každému úplně jedno v momentě, kdy začne zpívat.Oceňoval jsem dostatečně hlasité upozornění na to, aby si pazgřivci vypnuli své mobilní telefony, nicméně v průběhu koncertu tu a tam nějaký ocas podlehl urgentní potřebě vyfotit Damiena v potemnělém sále, takže z té fotky byla tak či tak bramboračka. Tohle je selhání pořadatelské služby, pokud nějaká byla přítomna. Ustanovení pravidel je zbytečné, pokud se tato nevymáhají. Tihle korunovaní kokoti se mají okamžitě vyvézt z publika a vyhodit z koncertu bez náhrady vstupného. Určitě je přítomný nějaký oficiální fotograf, který potom fotky uveřejní, tak pokud po nich just bažíte, stáhněte si je z fan page. Nikdy jsem nepochopil, proč si lidi fotí a nahrávají zpěváky místo toho, aby si POSLECHLI to, kvůli čemu sem vlastně přišli. Tohle byla jediná věc, která mi na celém představení fest vadila.

Damien všechny odrovnal hned v úvodu, kdy minul připravený mikrofon a až na kraji jeviště zazpíval „The Professor and la Fille Danse“ Seděli jsme uprostřed, a slyšeli dobře, přestože nezvyšoval hlas ani to nezpíval hlasitěji, než jsem od něj doposud slyšel. Jak jsem prve nadával na diváky, tak tady musím mlčet, jelikož i oni mlčeli – jinak by nic neslyšeli. Tento úvod mi připomenul gymnaziální hodiny fyziky, kdy Mgr. Janovský řekl: „A k tabuli půjde…“ a na dobrých deset vteřin se odmlčel a rejdil propiskou po archu. To ticho by se dalo chytat do lahví a prodávat s pořádnou marží, jak prvotřídní bylo. Zde to bylo podobné.

Damien hrál nejvíc písní z prvního, a ještě pár z druhého alba. Ze třetího nedal ani jedno, a hned se na internetu vyrojily spekulace, proč tomu tak bylo: Sám nemá to album rád? Je to posazené výše a bál se, že to po pauze neuzpívá? Od prvního alba uplynulo dvacet let – pojal tedy tento koncert jako výroční oslavu prvního alba? Damien k tomu typicky rozhřešení nedal, ale to neznamená, že by s publikem nekomunikoval.

Téměř po každé písni něco prohodil. Často dělal velké pauzy mezi jednotlivými větami nebo dokonce i jednotlivými slovy. Někdy jeho monolog dával smysl více, jindy méně.

Nejvíce jsem si zapamatoval pasáž před písní „Older chests“ což by se dalo přeložit jako „Starší poklady“ kdy mluvil o tom, že přestože máme mnohem modernější, rychlejší a pokrokovější způsoby, jak například stavět budovy, kvalita i krása těch starých je i tak nedostižná, ačkoliv naši předkové spoustu technických vymožeností neměli k dispozici. V tom je hodně pravdy a neplatí to jen ve stavebnictví!

Po prvních tónech těžké balady „Accidental babies“ jsem zřetelně slyšel vedle sedícího Pavla, jak si buď povzdechl, nebo se prudce nadechl. Nedokázal jsem rozklíčovat, co z toho to bylo, jestli má nějaký speciální vztah k této písni, která je dost specifická.

Máma dostala uprostřed koncertu kašel, a vždycky ji to přepadlo v momentě, kdy bylo v sále ticho jako v márnici. Snažila se to zahnat cucavým bonbonem, který ale pomalu rozbalovala bolestivou minutu, a každý pohyb otevíraného obalu jistě neušel okolním posluchačům. A jako.. ten koncert měl i pasáže, kdy on do toho křičel, nebo nějaký doprovodný nástroj za oponou dělal chvíli vyrvál, že by mohla rozbalit celej pytlík, a nikdo by si toho nevšiml. Po koncertu obdržela jednoslovnou instrukci k rozbalování bonbonů: Rychle.

Na některé skladby se vrátila Sylvia, což mi přišlo bezva ze dvou důvodů: Slyšel jsem je tak, jako nikdy předtím, a taky proto, že nezůstala na ocet. Úděl většiny předskokanů je užít si svoji čtvrthodinu slávy a potom smutně pozorovat, jak publikum oddaně hltá hlavní atrakci, zatímco pro ně už večer skončil. Bezva, že Španělská Sylvuše dostala další šanci, přestože bylo vidět, že skladby se svědomitě nadrtila, ale pravděpodobně si není úplně jistá, co to vlastně zpívá.

Co jsem nakousl výše, se ukázalo jako jedním z pozitiv celého vystoupení. Žádnou píseň jsem vlastně neznal. Neznal tak, jak byla podána. Je vidět, že on to zpíval tolikrát, že sám pro sebe do toho potřebuje vnést nějakou invenci, aby mu to nezevšednělo, tedy textově to zůstalo stejné, ale v některých pasážích přidal na důrazu, jinde naopak ubral, někde začal či skončil o půl vteřinu dřív, a my, co ty písně známe podrobně, jsme v jeho podání slyšeli něco nového, bylo to fajn.

Kromě Sylvie měl s sebou ještě jednu holku – lotyšskou performerku a choreografku Janu Jacuku, kterou Pavel opentlil dehonestačním podtitulem „pich na tůr.“  Po koncertě jsem si prošel její tvorbu a to co ona dělá, mi strašně připomíná Marinu Ambramovic a Ulaye, takže bude dycky až druhá, protože tito lidé to udělali před ní. Pokud nevíte, o koho jde, něco si o nich najděte, nebo se mě zeptejte, hrozně zajímavý pár, spolupráce i rozchod – každý šel z jedné strany čínské zdi, aby se setkali uprostřed, řekli si sbohem a šáteček, bylo to překrásné a bylo toho dost. To je alespoň rozchod na úrovni, a né jako ti dnešní štrajchpudlíci – přes smsku, pf!

Ale to odbočuji. Neřekl bych, že Damien si vybral tuhle hezkou blonďatou holčinu, aby měl futrál na úd. Její umělecká hodnota existuje. Jen nevím, jestli se hodí na koncert folkového zpěváka s kytarou. Jako kulisa super: když hrála marionetu za oponou a byl vidět jen její stín, nebo když si oblékla takovou zrcadlovou kombinézu a odráželo se od ní světlo při písni Astronaut (tu jsem neznal, a věta I can be your astronaut if you want some space, je tak skvělá a v několika případech se s ní plně ztotožňuji.)

Určitě měla taneční nadání, nikoliv však pěvecké nebo instrumentální. Poslední scénka s ní vyzněla jaksi nešikovně, kdy přišla a začala vyjmenovávat, čeho se nejvíc děsí, kdy se to stupňovalo od blbostí typu, že jsem nezamkla, nebo že připálím jídlo, až to postupně odhalilo, o co vlastně jde: fyzické násilí ze strany jejího protějšku, jestli se bude opakovat, co na to sousedi, a co ostatní ženy v obchoďáku s černými brýlemi…Tohle se těžko nějak posuzuje. Na jednu stranu je to problém, a pokud se o tom nebude mluvit, sám nezmizí. Pokud máte publikum, které má jednu věc společnou – tedy lásku k písním Damiena – potom máte taky unikátní příležitost něco jim sdělit, zvláště pokud to posvětil člověk, za kterým ten večer všichni přišli. Na druhou stranu… kdyby udělali anketu, jestli chceme poslouchat o problému, který tady společně stejně nevyřešíme, protože se jedná o selhání jednotlivců, nebo nějaký další písničky, je jasný, co by vyhrálo.

Neodsuzuji ani Janu, ani její apel, třeba v sále alespoň seděl někdo, komu její zpráva otevřela oči, přijde domů a omluví se manželce, že byl zlý čuník. Opět byl zmíněn i přítomný Amnesty International a naštěstí už nic dalšího nezaznělo tímto směrem, protože to už by mě nakrklo – přišel jsem na písničky a vydržím trochu agitace, pokud z toho nebude agitace s trochou písniček. Damien zatáhl za brzdu akorát včas.

Damien to ještě nastavil o vynikající Cheers Darlin´ a finální Blower´s Daughter což je pravděpodobně ta skladba, která jej vystřelila do světového povědomí, protože to zahráli v nějakém filmu, který jsem také určitě neviděl. Hele, vlastně se mi nechtělo domů. Damienovi možná taky ne, bylo na něm vidět, že si sám ten koncert užívá určitě více, než posledně, kdy mu nějaký koňomrd hned ze startu svítil telefonem do obličeje a to ho otrávilo.Z prvního alba zahrál úplně všechno až na Eskimo a Cold Water – tu přidal pro vytrvalce venku, když si na něj dvě hodiny počkali. Z druhého alba přidal asi nejlepší skladbu 9 Crimes, Coconut Skins a Accidental Babies, plus toho zmiňovaného Astronauta a něco nového, o čem sám měl pochybnosti, jestli to má vůbec vydávat (má).

Nechybí ani tradiční zpívání s publikem při skladbě Volcano. Hele jako je to hezký, ale já mám k podobným věcem spíše odtažitý vztah: Dal jsem peníze za to, abych slyšel zpěváka zpívat, nikoliv za to, aby zpěvák slyšel zpívat mě (za to bych, předpokládám, musel vysolit mnohem více jako náplast za utrženou újmu)

Říkal jsem si, že pokud ten koncert bude průměrnej, že už na něj počtvrtý nepůjdu, ale průměrnej nebyl, a počtvrtý na něj půjdu, pokud teda on časem nějakej udělá. Třeba za pět let, až ho omrzí chovat ovce v Andalusii nebo co dalšího si vymyslí, aby zmizel pátravému oku svých fanoušků. Půjdu na to se stejnými lidmi, protože to s nimi bylo fajn a klidně ještě pár lidí přiberu, bo přesně vím, komu dalšímu by se tahle hudba líbila. Teda pokud budu mít za 5 let ještě nějaký kamarády, protože míra mojí rekluze se exponenciálně zvyšuje.

V tom alespoň můžu Damienovi konkurovat.

Poslední poznámka patří tobě, Pavle. Pěkně jsi to se mnou skoulel, ty holomku! Dobře jsi věděl, že pokud se budeš opakovaně dotazovat na reportáž, nezvratitelně ji tím pohřbíš. Tedy jsi mi poslal nějakou konkurenční reportáž a ještě to podtrhl komentářem, že s většinou napsaného souhlasíš, velmi dobře jsi to udělal!

V momentě, kdy jsem si přečetl, jak autor zaslané reportáže usedavě pláče, že Španělka ZNIČILA píseň 9 Crimes, jsem byl rozhodnutý napsat svůj názor a svoji reportáž, protože tyhle ukňouraný trapáky nemůžu ani cejtit. Tohle je přesně ten typ člověka, co když jednou zapomeneš na pochcanýho Valentýna, tak bude hystericky vřískat, že jsi mu zničil život. Každej má právo vyjádřit názor, a je úplně v pohodě říct: Interpretace Španělky se mi nelíbila. Říct, že to zničila je dle mého teatrální a přemrštěný. Bylo to úplně jiný, ale „zničení písně“ si teda představuju jinak. Každopádně tohle verbální rouhání mě aspoň finálně nakoplo k tomu napsat vlastní úhel pohledu, takže bych měl dotčenému pučmeloudu vlastně poděkovat.

Místo toho děkuji Pavlovi, že to na mě takhle hezky ušil, ač možná sám si nebyl jist, jestli tohle bude stačit jako spouštěč.

Stačilo.