Velice metaforická báseň, alegoricky znázorňující moje vztahy s předchozími inspiracemi v komparaci s inspirací novou. Taky už je to pár let, co jsem to napsal, ale zrovna v tomto případě to dopadlo docela dobře.
Květina
Nevěda co se životem, dlouho jsem nikde neměl stání
Jednou mne však navštívila vysoká postava v kápi
Řekla mi, že měl bych sobě hledat zaměstnání
Abych byl k něčemu, jako všichni správní chlapi
Tak jsem se stal zahradníkem, květům dával svoji lásku
Staral se o ně, každý den je čistou vodou zaléval
Rozmlouval s nimi, přestože nevydaly ani hlásku
S nimi jsem vstával a vedle nich do noci prodléval
Přesto jsem nebyl zahradník nijak skvělý
Jedna mi odkvetla, vzpomínky na ni čas mi vzal
Další dvě jsem si oblíbil, však ostré trny měly
Z prstů mi tekla krev, taktéž s nimi jsem to vzdal
Přemýšlel jsem, jestli dělám správnou práci
Dost možná minul jsem se povoláním
Proč mé květy péči bolestí mi vrací
Náhle mám zvláštní touhu se jich stranit
Však rozkvetla nová květina a s ní pestrý byl můj svět
Probouzel jsem se s myšlenkou, že ji zase uvidím
Je velmi krásná, a já toužím k ní přivonět
Starat se o ni, před sluncem být její stín
Roste nesměle, ve své zemi i v mé duši
Že ona je ta správná, kdo dal mi tenhle pocit?
Bojím se jí prozradit, jak velmi jí to sluší
Nechci, aby věděla, že její půvab má mě v moci
Jako kdyby sad vybledl, jen o ni chci se starat
Alespoň tak dlouho, dokud bude chtít vodu pít
Usmívám se na ni, však zároveň musím se i kárat
Že mám její květy, však i srdce chtěl bych mít