Ty jsi v Irsku? – Výstup vařených žab – Princ na odstřel – Pohledy jakbysmet – Průvodce míní, Irové mění
Ahoj čuníci,
Jsme v polovině celého vypravování! Pátý den byl z hlediska fyzické aktivity nejnáročnější, jelikož nás čekal výstup na vrchol hory národního parku Connemara, což jsme sami ještě netušili, že se na tuto túru odvážíme.
Neutuchající vítr celou noc bušil do našeho stanu jako kvintet černochů do japonské školačky. Nevím, čím to bylo, že jsem se vzbudil skutečně jenom párkrát, protože se stanem to surově smýkalo ze strany na stranu, ale vydržel. Ráno se počasí přeci jen poněkud umoudřilo, a Tom rozhodl, že zkusíme podniknout návštěvu národního parku v Connemaře.
Po úvodních čtyřech dnech jsem dospěl k finálnímu rozhodnutí ohledně tohoto cestopisu. Nechtěl jsem nikomu nic slibovat dopředu, že určitě něco napíšu, když jsem sám netušil, jestli bude o čem psát, jestli by mě to bavilo, a někoho jiného by to mohlo bavit číst. Nakonec se přikláním k variantě, že to teda udělám, ale když už se s tím budu mazat, ať je to pořádně podrobné – jeden článek : jeden den.
Pro tuto kratochvíli angažuji svého webmastera Pavla a pověřuji jej speciálním úkolem, tedy aby mi založil na webu samostatnou sekci „Nezbední čuníci dobývají Irsko.“ Pavlova odpověď přichází vzápětí: „Ty jsi v Irsku?“ Pak si vzpomene, že jsem mu o tom vlastně říkal, což bylo vzácné, ono se to upeklo relativně rychle, a o mojí zahraniční dovolené vědělo pouze několik lidí.
Plníme placatku naší cestovní whisky a vydáváme se na cestu. Neprší, ale ani nepraží sluníčko, takže s takovým počasím jsme spokojeni. Dole je už tradiční velká místnost, která slouží jako muzeum s popisem místní fauny a flóry. Zcela nečekaně zde není kukaň, kde by nedočkavě vyčkával místní Jidáš na svých třicet stříbrných.
Pomalu se vydáváme na cestu. Národní park má několik tras, tzv. „trails“ podle toho, kolik času zde chcete strávit a na kolik si troufáte. Ellis Wood Nature Trail je zelená trasa pro lidi, co to chtějí mít za chvíli odbyté, udělají si selfíčko, napíšou k tomu, jak to bylo náročný a dlouhý, a jebnou to na Instáč. My máme určitě na víc. Dohodneme se, že dáme minimálně žlutou, a podle počasí zvážíme modrou. Červená nepřichází v úvahu.
Spokojeně se procházíme malebnou krajinou, kocháme se okolím, míjíme jiné turisty, a hle, už jsme na rozcestí! Nyní si musíme vybrat, jestli se ze žluté Sruffaunboy Trail přesuneme na modrou Lower Diamond Trail. Jednohlasně se shodujeme na tom, že ten modrý okruh je za současného počasí schůdný, ale že červená je stále spíše něco, co si odpustíme.
Po další půlhodině dorazíme na osudovou křižovatku: modrý Lower Diamond Trail se nyní napojuje na Upper Diamond Trail, což je to červený peklo na obrázku, kde se dobrodruh uštvaně sápe přes celou horu. Celé tohle rozhodování probíhalo systémem vařené žáby. Pokud hodíte žábu do hrnce s vroucí vodou, okamžitě vyskočí. Pokud ale žábu vložíte do vlažné vody a následně pomalu přidáváte plamen, žabička si nevšimne této podlosti a uvaří se. My jsme si to finální rozhodnutí odkládali, stále jsme brali menší cíle, až jsme se nakonec pod úpatím nejvyššího vrcholu statečně rozhodli ten vrchol zdolat, no a uvařit se.
Pozvolné stoupaní postupně přechází do drsného výstupu, kde jsou doslova vytesány schody do skály. Nezdolně šlapeme nahoru, jako Glum, Frodo a Sam k Hoře Osudu. Já jdu v čele výpravy, mám lehký krok a výstup mi nečiní problém. Tom musí tahat foťák i s objektivem, navíc se každou chvíli zastavuje, aby pořídil nějaký obrázek, tedy jeho výstup je pomalejší. Pochodovou skupinu uzavírá Any, který s pochmurným úsměvem pronesl: „Já to vylezu, otázka je kdy.“
Šplháme stále výš, až se nám pod nohami začínají objevovat cáry mlhy. Nakonec se zastavím na samém vrcholu, koukám do krajiny obklopen dalšími turisty, a čekám, až se z mlhy na hřebeni vynoří moji dva souputníci. Pořizujeme vrcholové foto, které je odesláno mým rodičům, a samozřejmě nemůže chybět zasloužený hlt nebo dva z placatky. Cesta dolů je taková schůdnější, více se vyjasňuje a odpadá předchozí náročnost. Vystoupali jsme na nejvyšší horu národního parku Connemara a jsme na to patřičně hrdí.
Dole kousek od návštěvnického centra jsou příjemné lavičky se stolem, a tak vybalujeme šunku, olivy, kozí sýr, Brie a chleba s máslem, abychom se naobědvali.
Půl dne za námi, a jak naložíme s tím zbytkem? Pojedeme se podívat do města Galway. Jelikož Dublin jsme chvatně opustili krátce po příletu, Galway je první město za celý náš pobyt, kde se zastavujeme na prohlídku. Žije zde cca 80 000 lidí a je to město skutečně velice živé. Na širokých ulicích korzují davy místních i turistů, hrají zde pouliční umělci, což je v Irsku docela běžná kratochvíle, a například moji oblíbení irští folkoví bardové Damien Rice a Glen Hansard přesně takto začínali. 
Jako první věc se vrháme na místní katedrálu, která byla moc hezká, bohužel opět si vybíráme špatnou dobu a i zde žvaní místní kazatel v bílém rouchu své únavné tirády na jedno brdo. Tom udělá pár fotek a raději se pakujeme, než budeme místními věřícími odhaleni jako smrdutí ateisté, protože všichni tam huhlali nějaké nabiflované odpovědi tomu breptajícímu klerikovi, a jen my zarytě mlčeli.
Procházíme se kolem řeky a vidím u splavu sedět pohlednou mladou ženu, která si čte knihu. Za ní se obezřetně kolébá vypasený racek, zvědavý, do jaké zajímavé beletrie pohroužila půvabná dívčina své zraky. Víte, tohle jsou přesně ty situace, kterých já si všímám naprosto standardně, a kdybyste se zeptali kluků, kteří šli vedle mě, pravděpodobně by si tento konkrétní moment vůbec nevybavili.
Nicméně tento malý příběh není o stalkujícím rackovi, co si taky chtěl přečíst kapitolku, a vlastně není ani o té literatuře holdující ženě. Za námi jde totiž mladík, který je podobně všímavý jako já, nicméně mnohem odvážnější. „Watch out, behind you!“ sykne spiklenecky směrem k dívce, ta je však k jeho varování hluchá a ani se nepohne. Výrostek se však nevzdává bez boje. „WATCH OUT, BEHIND YOU!“ zkusí to znova, aniž by zaměnil původní větu, pouze přidá na hlasové intenzitě. Děvčátko je však stále pohlceno zajímavým dějem přinesené knihy, a tak muže, který ji chtěl varovat před přibližujícím se ptákem, buď nevnímá, nebo okázale ignoruje.
Celá akce, mající za cíl navázat prvotní kontakt, tedy končí komickým fiaskem. Přesto si ogárek zaslouží metál za statečnost tkvící v něčem pro mě tak utopickém, jako na ulici oslovit cizí ženu. Je úplně jasné, kam se tahle diskuze měla ubírat. Ona by řekla: „Oh thank you, I didnt notice this intrusive bird, he really could scare me!“ „No problém, my lady! By the way, my name is Štrajchpudlík. Random Štrajchpudlík. Say, what is your plan for this evening, I know a good bar over there…“ Zbytek si každý domyslí.
Inu, i tady a takto může začít láska na celý život, pokud ji teda krutě nezabijete ignorováním opakovaného varování prince na bílém koni, který vás chtěl ochránit od obtrusivního okukování otravného opeřence. Poctivě jsem se zamyslel, jaká situace by musela nastat, abych na ulici oslovil dívku mně neznámou, a jako jediná možnost mi stále dokola vycházelo, kdyby v ruce držela (či na mobilu četla) moji jedinou vydanou sbírku básní z roku 2014. Jelikož je pravděpodobnější, že dříve bude taková žena mít v jedné ruce třísku z Kristova kříže, ve druhé Fabergého vejce a na hlavě Svatováclavskou korunu, jsem poněkud uklidněn.
Jako kdyby se nějaká vyšší moc velice bavila nad mojí všeobjímající nervozitou z podobného setkání, ani ne o dvacet minut později vyvrhl anonymní dav jinou hezkou ženu, která se mi podívala zpříma do očí, a zeptala se, jestli mám cigarety. „No, but you are beautiful, so why ruin it?“ Toto byla verze odpovědi, kterou bych ji byl býval řekl, kdybych nebyl na poli sociálního kontaktu s opačným pohlavím ušlápnutým defétistickým strašpytlem. Takže ano, musela si vystačit pouze s tím jednoslabičným slovem znázorňujícím zápor, a poté nás oba popostrčil běh milostivého času do jiných anonymních davů.
Galway bylo krásné město s ošklivými pohledy. Chtěli jsme zde koupit nějaké pohledy, které potom pošleme příbuzným a kamarádům, nicméně z tohoto nevalného výběru nás neoslovil žádný. Jednoznačně největší hřích moderních pohledů je ten, že ho rozčlení do osmi obdelníků a do každého nacpou maličký obrázek, na kterém je prd vidět. Proboha, proč? Nebo tam nacpou kreslenou ovečku, krávu, svatýho Patrika v zeleným klobouku…Zkuste to udělat tak, jako Tom dělá kalendáře. Vezměte si jednu krásnou fotku a to na pohled úplně stačí. Přetláskat to nesmyslnejma píčovinama či maličkejma obrázkama, z nichž člověk nic nepozná, je cesta do pekla.
Tom láteřil, jelikož ho prohnilý Paystation oškubal o Euroše za parkování. Spočítal si, že za hodinu dvanáct minut měl zaplatit 4 Eura, ale zlomyslný stroj po něm chtěl 5 EUR a dvacet fufňů navrch. Chtěli jsme navštívit ještě Dúnguaire Castle, podle průvodce měli mít otevřeno do osmi, nicméně lenošiví Irové si často otevírací doby k Tomově velké zlosti upravovali, jak se jim zachtělo, a tak se stalo né poprvé a né naposledy, že jsme se mohli na hrad podívat z uctivé vzdálenosti, ale na prohlídku už to nebylo. Tom se v takových chvílích vyčítavě zahleděl na průvodce a nenaloženě prohlásil: „Vždyť je to průvodce z letošního ledna!“ Jenže nebylo zbytí, museli jsme to otočit.
Ubytování nalézáme ve městě Doolin, v lokaci s názvem Riverside Camping a i zde máme být na dvě noci. Já mám vždycky radost, když jsme někde déle, protože alespoň se ten mizerný stan nemusí skládat a rozkládat každý den. Jak mi zhořknou tato slova v ústech, se nicméně dozvíte v příštím díle. Je tedy pravdou, že si u stanu ještě asi hodinu povídáme, dáme si jednoho panáka a jdeme spát, a ani ve snu nás nenapadne, jaký zajímavý veletoč nabídnou události hodin příštích.
Tohle byl pátý díl z desetidílné série o Irsku. Když mi k tomu něco povíte nebo napíšete, budu určitě rád. Tak zase příští týden!