Láska cihly přenáší – Jeptišky jsou ve vatě – Babiččin divadelní deštník mým spasitelem – Blondýna, šlapka a ovčí zloděj – Živly zotročily stan

Servus čuníci,

Čtvrtá kapitola našeho výletu do Irska byla poznamenána neblahými vrtochy počasí. To jsem to napsal ale velice kulantně, že? Ve skutečnosti vítr s deštěm soutěžili, kdo je tu větší pán a pondělní první srpnový den byl zalit neustávajícím deštěm a rozfoukán agresivním větrem. Nicméně musím říci, že jsme tomu prozřetelně přizpůsobili program.

Při nákupu v krámě měníme tradiční Lidl za Aldi, kde mají zase trochu jiný výběr sýrů a šunek. Každopádně volky nevolky musíme udělat přece jen krátkou zastávku v Lidlu, jelikož v Aldi nemají normální chleba, pouze takový ten hnusný krájený balený a tak zoufalí nejsme.

Když jsme předchozí den přijížděli do oblasti Connemary, všiml jsem si majestátního panství u břehu jezera, a opakovaně vykřikoval, že pokud toto panství lze navštívit, musíme tak učinit se vší rozhodností. Tom měl na Connemaře spadeno hlavně na zdejší národní park, ale s počasím, jaké jsme si vylosovali pro tento den, to nebylo dost dobře proveditelné, podobně jako koupačka v sudech, které byly u kempu a šedivé afro to vychválilo, jak je to super, a možná fakt bylo, ale nespolupracující počasí naši naději na cachtání v sudu nesmlouvavě utnulo. Prohlídka haciendy tedy nakonec zvítězila.

Panství se jmenuje Kylemore Abbey a nechal jej v roce 1868 postavit velice bohatý muž jménem Mitchell Henry pro svoji ženu. Tenkrát se to jmenovalo Kylemore Castle. Sto lidí se lopotilo čtyři roky, aby mu splnilo tohle megalomanské přání a povedlo se.Hele takhle: Já si občas dělám legraci z lidí, co jsou zamilovaní, že jsou pak hloupí, naivní, nebo obojí, on je to dost nebezpečnej stav, mimochodem. Ale pokud je někdo zamilovanej a hnán tímto pocitem ruku v ruce s téměř neomezenými finančními možnostmi postaví tenhle architektonický klenot u jezera s obrovskou nádhernou zahradou k tomu, tak to asi nebylo marný, ta zamilovanost, jestli mi rozumíte.

Jenže zbožňovaná žena mu za pár let zakokrhala na dovolené v Egyptě, a už to tam bez ní nebylo vončo, tak celou nemovitost střelil Eugenu Zimmermanovi, který ji koupil pro svoji dceru Helenu a zeťáka Wiliama Montagua, devátého vévodu z Manchesteru. Vévoda byl proutník, karbaník, kořala, a prostě nebyl to úplně vzornej manžel, ale jedna věc se mu musí nechat: Uměl si vybrat ženu, protože její otec Eugen Zimmerman byl týpek, kterej prodal Rockefellerovi ropu, aby se z tohoto obrovskýho bohatství katapultoval do ještě většího, když byl šéfem hned několika železnic. Ogárek nicméně nebyl blbej, a když viděl, v jakém gargantuovském měřítku plení jeho bonvivánský zeť rodinnou pokladnici a na chuděru Helenu háže bob, utáhl kohoutky a už od něj neviděl ani fenik.To samozřejmě vedlo k tomu, že Kylemore Castle opět změnil majitele. Jen tak z plezíru si ho koupily benediktínské jeptišky, když prchaly před válkou z města Ypres.  To je to město, jak se po něm pojmenoval bojový plyn Yperit. Hele, já bych si myslel, že jeptišky na útěku nebudou mít vatu na zacálování panství o 76 pokojích, ale to bych se asi mýlil, že? Takže z Castle bylo dnešní Abbey a jeptišky tam zahájily školu pro mladý holky z vyšší společenské třídy.

Když jsme se tuhle informaci dozvěděli, jenom jsme se na sebe s Tomem otráveně podívali. Popravdě radši bych byl ve zvláštní škole s Ferem, Dežem, Eržikou a Arankou a jsem naprosto přesvědčen o tom, že bych se tam dozvěděl pravdivější informace a lépe by mě to připravilo do budoucího života, pokud by to tedy nebyl život v kněžské sutaně. Mimochodem nic nesvědčí více o jalovosti tohoto projektu než fakt, že už se ve zdejších prostorech škola nenachází. Jeptiškám staví druhou budovu kousek od původního panství a ta budova – nemůžu si pomoct – vypadá jako věznice. Už tam chybí jen vysoké kulometné věže, ale kdo chce kam…Tolik ke stručné historii objektu, který jsme se vydali navštívit, a nyní k samotné návštěvě. Je to obrovská turistická atrakce, u které není jedna pokladní přepážka, ale rovnou čtyři. Po zaplacení vstupného jsme se rozhodovali, jestli nejdříve navštívit panství, nebo zahrady. Zprávy na moderních telefonech mých parťáků predikovaly ještě vydatnější déšť za hodinu, tedy jsme se rozhodli, že první riskneme zahrady, a ten největší slejvák přečkáme v panství.

Zatímco moji souputníci mokli až na kost ve svých šusťácích a funkčních trikách, já byl mezi slepými jednooký králem. Až z Prahy jsem si totiž vezl vysmívaný deštník po babičce, který měl komickou špičku, ale to, že je něco demodé mě nikdy neinspirovalo k odložení takové věci, leckdy právě naopak.Máma, které Tom občas poslal nějaké foto, ocejchovala výběr deštníku těmito peprnými slovy: „Bizarní volba. Tento deštník s sebou babička brala do divadla.“ No, to je klidně možné, a já ho teď vzal do Irska a jak je mi s ním dobře. Pršely provazy, a foukající vítr ještě nevybíravě rozháněl déšť do všech stran, takže jsem byl taky mokrý, dokonce i můj deníček to schytal, ale v komparaci s ostatními jsem to stále vyhrál.

Autobusem jsme dojeli do zahrad. Ano, ten pozemek je tak obrovský, že do zahrad vás veze tři minuty autobus. Zahrady byly vizuálně velice vydařené. Kromě nich se zde vyskytovaly různé informační cedule, třeba o šlechtění místního druhu Connemarského poníka. Údajně se kousek od Connemary vysekala v roce 1588 španělská Galeona, a několik exemplářů robustního plemena Andaluského koně doplavalo na břeh a zachránilo se. Načež se nadšeně začalo pářit se zdejšími poníky.

Any to komentoval následovně: „Představ si toho obrovskýho španělskýho hřebce, jak se podívá na toho malýho poníka, a řekne mu: YOU ARE MY BITCH NOW!“ No, tak takhle nějak to určitě bylo. Největšími celebritami rozlehlých zahrad jsou nicméně dva vypasení pašíci Gloria a Ken, se kterými jsem se samozřejmě musel vyfotit.Kromě zahrad je možno si prohlédnout domek vrchního zahradníka, který se rozhodně neměl zle. Prostorný domek viktoriánského stylu, kam se vejde klidně i větší rodina. Pokud takovýto barák dostal vrchní zahradník, spokojil bych se klidně s pozicí asistenta náhradníka záložního čističe bot, a pravděpodobně vyfasoval rozlohou podobný byt, který nyní obývám.Prší tak hustě, že se kapky musí stavět do fronty, než na ně dojde řada, tak jsme vlastně rádi, že opouštíme zahrady a přesouváme se do panství. Nějaká uvaděčka u vchodu právě zničeně říká jiné turistce: „I dont understand it, it was so pretty yesterday!“  No jo no, co naděláme. Z avizovaných 76 místností je zhruba deset přístupných, zbytek nejspíše stále okupují jeptišky, než jim dostaví ten Alcatraz vedle.

Místnosti částečně slouží jako muzeum s vysvětlivkami, částečně jako „pojďme to tu nechat přesně takový, jaký to tu měli Mitchellovi.“ Dozvídáme se hodně o té rodině, jejích dětech a osudech, a vůbec o životě v této části země po jejich příchodu, kdy dali práci spoustě lidí, a tak je tu vlastně měli všichni rádi.

Povídání o Heleně Zimmermanové a její nešťastné lásce ke zhýralému manchesterskému vévodovi, kterému by nestačily všechny prachy světa, je taky věnována část, a bohužel svůj otisk zde zanechalo i působení vzpomínaných jeptišek, takže opět liturgické texty na téma Ježíš je nejlepší, a proč ty ne, z toho dostáváme kurděje, tak to bereme jen letmo. Jsou zde záběry z té školy, kterou vedly, holčiny mají pěkné hábity jak z filmu o Harrym Potterovi, ale těžko říct, jestli se fakt něco naučily. Přesouváme se k dalšímu bodu dnešního programu jménem Aughnanure Castle. Zde vládl železnou pěstí irský klan O´Flahertyů jejichž rodinné moto bylo: „Štěstí přeje silným.“ Protože bylo stále šeredně, moc turistů zde nebylo, a my si mohli nerušeně projít tuto velice zachovalou masivní opevněnou šestipodlažní věž a pročíst si více o historii tohoto místa na doprovodných informačních tabulích.

Cítíme, že se po propršeném dni musíme nějak odměnit a je jednomyslně rozhodnuto, že zkusíme nějakou klasickou rybí restauraci na pobřeží, kde předmětný mořský živočich ještě ráno nadšeně plave v moři, aby večer už s menším nadšením plaval v žaludečních šťávách spokojeného konzumenta. Vybíráme si restauraci O´Dowds v městečku Roundstone. Je to maličká hospa, kterou údajně vede již čtvrtá generace původních majitelů a asi nám ani nedochází, jaké máme štěstí, že tady ten zastrčený stolek v rohu je zrovna volný, jinak je narváno a spousta lidí přišla jen na pintu Guinesse a nějaký společenský potlach.Kluci si nejdřív dávají Seafood Chowder, a takovouhle odvahou nevládnu. Většinu ryb mám rád, ale zbytek mořských obyvatel až na pár výjimek úzkostlivě segreguji. Tom s Anym jsou v tomto ohledu mnohem více otevření, a právě proto si dávají jako druhý chod Fisherman´s plate, což je vyloženě mix úplně všeho, co moře dnes nedobrovolně odevzdalo. Od klasických ryb jako treska, losos či makrela, přes různé mušle, slávky a olihně, až po nějaké korýše, kteří vám i na talíři vyčítavě oplácí váš pohled. Nemám rád, když na mě jídlo kouká, ještě k tomu se zřetelným výrazem spravedlivého rozhořčení.Já si dávám klasiku všech klasik, Fish&Chips, a je to výborné. Tom s Anym také šťastně pochrochtávají, takže volba této destinace se ukázala jako vynikající. Jejich výběr místních piv má komické názvy: Bridewell Blond, Galway Hooker, nebo Sheep Stealer. Bloncka, Štětka, i Zloděj ovcí chutově zaujmou. Jestli se někdo chystáte do této části Irska, myslím, že mohu mluvit i za kluky když řeknu, že kolektivně doporučujeme tento podnik.Poslední dnešní zastávkou je Marconiho bezdrátová telegrafní stanice, která byla postavena kousek od městečka Clifden a měla za úkol spojit se sesterskou stanicí v Glace Bay, Novém Skotsku. Nové Skotsko se nachází v Kanadě, tedy když se v roce 1907 celá ta sláva spustila, jednalo se o vůbec první spojení tohoto druhu mezi Severní Amerikou a Evropou.

Z Marconiho stanice, která v době své největší slávy zaměstnávala až dvě stovky lidí, zbyly samozřejmě už jen ruiny s několika vysvětlujícími tabulemi. Cesta mezi bažinami vedla po docela úzké silnici sestavené z dřevěných prken, a naše přítomnost velice zaujala místní ovce. Žádná z nich si sice nedovolila přímý kontakt, ale zvědavě se přemisťovaly za naším vozem v menších skupinách, obezřetně sledujíce, co zde pácháme.Na tomto je potřeba jednu věc zdůraznit: V Irsku potkáte poměrně hodně krav, občas nějakého koníka, ale pro samou ovci zde není kam flusnout. Pokud jedete tři minuty krajinou v této zemi a nezahlédnete jedinou ovci, znamená to, že se ve skutečnosti nenacházíte v této zemi, lhali vám, zdrogovali vás, a jste unášen vstříc velice nepěkné budoucnosti.

Any zkušeně ocenil jednu ovečku na 20 000 korun, tedy pokud uvidíte 50 a více oveček, a to je v Irsku takové množství pro ovčího chovatele – začátečníka, tak máte co dočinění s ovčím milionářem, kterých bude v této zemi pohříchu mnoho.

Když se vracíme do našeho kempu, který je prvním kempem, kde trávíme více než jednu noc, náš stan na kopečku, celý den bestiálně bičován neutuchajícím deštěm a surově smýkán poryvy kvílícího větru to tak úplně nedal. Loď se sice nepotápí, ale do podpalubí nateklo významně, tak to další hodinu likvidujeme. Mokré věci sušíme hodinu v autě, ve kterém se rozhicuje topení na max, ale nakonec to dopadne příznivě a vyspíme se v suchém. Den zakončujeme ochutnávkou naší koupené kilbegganské whisky z placatky, pro kterou Any zhotovil miniaturní plastový trychtýř.

Konec dobrý, všechno dobrý, a snad zejtra to počasí bude už taky dobrý. Ono hůř už by to stejně moc nešlo.

Tohle byl čtvrtý díl z desetidílné série o Irsku. Když mi k tomu něco povíte nebo napíšete, budu určitě rád. Tak zase příští týden!