Poslední dobou mě zase začalo bavit psát moje zdlouhavý články o ničem. Může za to fakt, že někteří z Vás mi nalili motivaci do žil sdělením, že tyhle věci skutečně čtou, ba co víc, ukazují to lidem, kteří mě vůbec neznají, a dokonce i tito cizí čuníci moje texty shledávají zábavnými a místy se i hurónsky plácají do stehen, přej jak je to vtipný. No, nevím. Ale tak když je po tom společenská poptávka, kdo jsem já, abych vám to odpíral.

V neděli jsem byl u babičky, ostatně jakou každou neděli, kdy jsem v Praze. Babička bydlí v domově s ošetřovatelskou péčí, protože si to tak přála. Já bydlím v jejím bývalém bytě, protože i toto bylo rovněž její přání. Babička je stará, ale stále velice bystrá a také svéhlavá, takže sabotovat její přání by bylo rozhodně hloupé. A ne, nechtěl jsem se stěhovat, pac jsem líný a zvyklý na svůj stereotypní komfort, ale když jsem se přestěhoval, tak jsem si ten svůj stereotypní komfort udělal i zde, a jsem vlastně spokojený.

Babička je velice výjimečná žena, tedy každé odpoledne s ní strávené vede většinou k jejím monologům z dob minulých, které dávno minuly. Nicméně pro mě, zaníceného milovníka nedávné historie je to velice zajímavé povídání. Ale ne, tenhle příspěvek nebude o jedné z jejích historek. Nebude výjimečně ani o babičce, přestože by si zasloužila svůj prostor i slávu.

Bude tradičně o mě, protože jsem egocentrickej zmrd a navrch mi to je buřt.

Tedy když jsem tlačil babičku na jejím kolečkovém trůnu k výdejně obědů v přízemí, otevřel se výtah, a z něho vystoupily dvě sestry, tlačíce podnosy s jídlem pro pohybové indisponované obyvatele domova, nebo – jak se jim tam lidově říká – ležáky.

Hned jak mě zmerčili, tak jedna z nich vykřikla – Tak tady je ten BÁSNÍK!

Tak moment. MOMENT. Je jasny, že babička o mé zdejšímu personálu musela něco říct. Ok, jsem přeci její nejoblíbenější vnuk. (plot twist: jsem jediný) ale chvilku jsem přemýšlel, ze všech možných věcí, které o mě může říct, proč zrovna tohle?

A pak mi to došlo. Je to ta jediná pozitivní! Všechny ostatní věci, které dnešní společnost uznává a ke kterým vzhlíží, by totiž v podání babiččina vyprávění o mé osobě vypadaly takto:

Ne, Honzík není držitelem řidičského průkazu Ne, Honzík bohužel nedostudoval vysokou školu Ne, Honzík si doposud nenamluvil děvče.

A ANO, takhle moje babička mluví, tohle je oldschool žargon dcery první republiky, která pamatuje Masaryka! A Vy? Vy ne, tak zalezte.

Takže všem říká, že jsem básník. Je to něco co je pro většinu lidí abstraktní, ale podvědomí jim velí, že je to stále něco pozitivního, něco o čem by se měli obdivně vyjádřit. Nebo aspoň zamručet, jako že teda dobrý. Něco jako když máte doma sbírku motýlů, nebo známek. Něco co už nikdo nedělá, ale existovala doba, kdy to bylo cool. A vy jste v té době stejně nežili.

Pro mě začíná prekérní situace, protože první věc kterou jsem viděl, byla, jak mi ty roby visí na rtech… je to jako když potkáte někoho, kdo vám řekne že je žonglér, a chcete po něm aby vám hned něco předvedl, tady a teď. Proč kurva nejsem žonglér? 😀

Druhá věc, které jsem si všiml, že ta mladší je krásná. Zhruba v mém věku, vysoká, opálená, se svítícíma očima, kaštanovými vlasy, a v sesterském stejnokroji byla přesně ten typ ženy, pro kterou je tak strašně snadné napsat verše.

Pak jsem si vzpomněl, jak mi babička řekla, že tu moji umolousanou sbírku půjčila nějaké sestřičce. Došlo mi, že tohle je ona v momentě, kdy o té sbírce začala mluvit v superlativech. Tohle je ale fakt blbá situace.

Nejdřív jsem ji chtěl, podobně jako jeden z největších básníků co kdy žili, Arthur Rimbaud, říci “tím už se nezabývám” protože frekvence mých básní klesá s inspirací a já stále vidím inspiraci v konkrétních lidech i věcech, ale jsem líný s tím cokoliv udělat. Potřebuji nějakou skutečnou inspiraci. Silnou. Co mě smete a zotročí moji imaginaci tak, že bude sloužit pouze jí a já napíšu další sbírku. Tohle je… Něco jako když vidíte na zemi deset korun, ale necháte je tam ležet a jdete dál. Někdo jiný z té desetikoruny bude mít větší radost a dokáže ji více ocenit.

Já potřebuju najít kufr s papírovejma Masarykama, pro nic menšího už se nesehnu.

Jenže… tohle je těžký! Krásná žena se na vás usmívá, a vy víte, že se na vás usmívá jenom proto, že četla něco, co jste kdysi napsal a jí se to líbilo. Pravděpodobně by se jí líbilo ještě víc, kdyby tyhle verše složil nějaký namistrovaný nabíječ, který by to odříkal jako romantické entrée k subsekventní muchlovačce. Jenže příroda je zlomyslná, takže talent na skládání hezkých vět, jenž probouzí v robkách kopulační touhy většinou dostane někdo jako já. Což je fakt zlomyslný, hlavně vůči těm ženám.

Long story short. Bylo těžký to zapéct a udělat na ni letdown, takže jsem jí slíbil další básničky. Někdy. Příště. A rovnou jsem před ní vykuchal tu nejnovější:

Půvabná sestřičko z domova staříků

Tlačíte obědy, potkáte básníka

Vaší pleť musela políbit Afrika

Jenom je škoda, že moje myšlenky na Vás brutálně umřou v několika málo následujících vteřinách a budou anihilovány podobně nevkusným způsobem jako tento poetický abortus, který jsem ještě před terminaci zrůdné převedl do volného verše.

 

A Pavel, který tu se mnou už měsíc žije, viděl mě v mém přirozeném prostředí, si stále myslí, že jednou budu mít dvě dcery.

A budu je milovat.

Ta šance je asi taková, jako že dostuduji vysokou školu, stanu se držitelem řidičského průkazu, a namluvím si děvče (zrovna ta poslední věc v těch dcerách hraje docela kruciální roli) i když z té lepší stránky… babička by o mě konečně mohla říkat něco jinýho, než že jsem básník.