Víte, o čem je nejzábavnější psát? O naprosto běžných situacích, které se Vám mohou stát každý den.

Jako například dneska! Šel jsem do našeho lokálního Albertu, který má naprosto žalostný výběr, ale já jsem člověk, co toho moc nepotřebuje, inu zakoupil jsem mimo jiné Crocodile bagetu, kde je hodně salátu, snad i nějaké rajče se zde ustrašeně schovává, a prostě kromě kalorií vás to rovněž nafutruje iluzorní impresí, že vlastně to co žerete není úplnej odpad.

Doštrádoval jsem si to k pokladně, kde hřadovala kyprá strážkyně kasy, které pod dvojitou bradou svítila cedulka – Marie Zvoníčková, pokladní specialista.

Tento korpulentní specoš začal se chápat mých komodit, a prsty tlusté jako spišské párky hbitě posouvaly moje zboží přes čtečku, než se dostala na řadu natřikrát pokálená bageta.

BEEP! EAN ERROR! Škodolibě zašvitořil počítač a vyplázl přes celej monitor červenou hlášku, jako že no way sugar pie, you shall not pass!

Marie se nedala. Přečetla si hlášku, vyhodnotila situaci, a zkusila to podruhé.

BEEP! EAN ERROR! Nevzdala se škodolibá mašina, a na displeji se opět objevila fakovací hláška.

Marie začala koulet prasečími očky, a na chvilku byla ztracena, ale hergot, je přece nějakej specialista, aspoň to povídá ta kartička na jejím modrém propoceném Albert tričku, a to by bylo aby specialista nevyřešil tuhle prekérní šlamastiku.

Po krátké pauze zkusila Mařka standardní postup.

A! Nic… BEEP! Máš to marný kravleno, error je error, nabouchej si bagetu do bombarďáků, prostě ji neprodáš!

Marie zvedla pokladní telefon a její prst mačkal pětku stejně zběsile jako Kim Čong Un červený tlačítko k testovacímu odpalu jaderných hlavic.

Přikvačila mladší roba, která měla být spasitelkou celé situace. Za mnou mezitím narůstaly dvě věci: fronta a nervozita.

„Hele, mě to nebere tenhle EAN! Expertně zhodnotila specoška, a předala rebelující potravinářský kus svojí kolegyni. Ta vzala produkt, a zkusila úplně stejný postup.

BEEP! Je mi jedno, která z vás to tam strká, prostě to neprodáte, cha chá!

Opět to zkusila znovu, jako kdyby TEĎ to mělo určitě jít.

BEEP! In your face dumb bitchies! Zlomyslně utrousil stroj. Mladá krev zkusila EAN naťukat ručně.

BEEP! Hezký pokus, ale k ničemu, checht!

Marie, zavolej vedoucí směny…

Tlačítko pět schytalo několik podrážděných direktů od sádelnatého ukazováčku specialistky Marie.

Floutek za mnou ostentativně flákl svým Birellem o pultík a zdravé nasrán odešel středem.

Přišla vedoucí směny. Vzala si začarovanou pochutinu a zmizela. Marie zatím vypočetla zbytek nákupu, nechala mě to zaplatit a odstavila mě od pultíku. Cítil jsem na sobě několik vyčítavých pohledů, které byly podobně lepkavé jako podpažní jamky bezradné Marie, která horečnatě přemýšlela, jestli náhodou náhle nepřiletí tlustý fix vyšší instance, aby ji škrtl titul „specialista“ z její jmenovky.

Po dalších pěti minutách se zhmotnila opět vedoucí směny, v každé ruce nesouc jinou bagetu, nějak to zašolíchala, a odbojný program to vyhodnotil tak že prdel skončila a ke kaufu přecijen dojde.

Dostal jsem svoji zdravě nezdravou bagetu, pár dalších ublížených pohledů od přítomného ansámblu i nakupujících a vydal se k domovu.

Tímto bych chtěl poděkovat celé posádce potápějícího se křižníku „prince Albert“ – bez vás bych snad neměl o čem psát, dík!