Babička je poslední dobou nevyčerpatelnou studnicí inspirace pro moje krátké povídky. Například dneska – přišel jsem, pln optimismu, dobré nálady a energie po včerejší vydařené putyce s Míšou, Pijerem, Adamem a Pavlem, a hned ve dveřích jsem na ni žoviálně zahlaholil: „Ahoj babi, tak jakpak se máme?“
Co jsem na babičce vždy obdivoval, byl její lovecký instinkt ve výbušné kombinaci s jedovatými verbálními poznámkami, jež kousavě nadělovala ostatním členům rodiny, které takto s úspěchem decimovala. Člověk si musel vytvořit hroší kůži, která odrážela její kritiku v podobě absence ženy, vejšky nebo řidičáku v mém životě.
Tedy si počkala, až se objevím v jejím zorném poli, její zářivá modrá očka promptně oskenovala mojí siluetu, a babička se rozhodla, že jako cíl na procvičení jejího anihilačního programu na likvidaci sebevědomí vyhovuji bezezbytku.
„Honzíku, Tvůj měch se povážlivě rozrůstá!“ zadeklamovala stařenka zklamaně.
Ač miluji její bohatou slovní zásobu, a velice rád se setkávám se slovy jako „měch nebo „povážlivě“ protože moji vrstevníci je používají zřídka, rozhodl jsem se, že dnes nebudu snadná oběť pro její rýpavé poznámky na konto mé expandující tělesné konstituce.
Naklonil jsem se k ní a svojí obličejovou mimiku přeskupil do něčeho, co pracovně nazývám „žraločí úsměv“ aneb než Ti ukousnu hlavu, chci u toho vypadat hezky
Babička mě naučila spoustu věcí, a je fakt nefér, používat to proti ní, ale když bojujete s velmistrem, musíte umět používat velmistrovské triky. Jeden z nich je, že nic není špatné, a pokud to tak vypadá, musíte to akorát umístit do správné komparace.
Tedy jsem se ji sladce otázal: „Babi, co je lepší? Tlustý vnuk, nebo žádný vnuk?“
Babička se poctivě zamyslela. Tlustý vnuk. Odtušila nakonec přesvědčivě.
CHA! Papin: Babička 1:0
V tu chvíli vešel do místnosti Jiřík. Jiřík a babička jsou determinované důchodcovské duo, které se rozhodlo svojí existencí zpupně a kacířsky popírat jednu z mých osvícených teorií, a tedy že všechny vztahy jsou dočasné a pomíjivé.
Babička potkala Jiříka před nějakými sedmdesáti lety na obchodní akademii a až pochovala dva manžely a Jiřík jednu manželku, našli k sobě opět cestu a posledních 20 let se denně vídají a dokud jim to zdraví dovolovalo, lopotili se na zahrádce nebo jezdili na dovolenou. Nyní bydlí ve stejném domově důchodců, dvě patra pod sebou a Jiřík babičku pravidelně navštěvuje.
Jiřík se pomalu všoural do místnosti a babička usoudila, že když jsem dostal svůj díl kritiky za to, že vypadám moc tlustě, its time to even the fucking scales, a Jiřík teď dostane svojí osobní sodu za to, že vypadá moc hubeně.
„Jiříku! Co jsi měl k obědu“ zeptala se madame inkvizitorka podezíravě.
Jiřík, jako bytost, která s babičkou strávila nejvíce času v jejím životě, věděl kolik uhodilo a zatvářil se nanejvýš zbědovaně. „Snědl jsem jedno maso“ pronesl chabě na svou obranu.
„A co rejže Jiříku? Dal sis rejži?“ důchodkyně dál divoce dorážela.
Jiřík se rozhodl zariskovat a přejít do protiútoku. „Rejže je pro slony“ pronesl odbojně a žilnatou rukou mávl do vzduchu, jako kdyby odháněl imaginární mouchu, imaginárního slona co si přišel pro rejži, nebo další babiččinu otázku, která se naopak blížila s děsivou skutečností.
Jiřík sice k obědu nepozřel žádnou rýži, ale nyní naopak musel pozřít babiččinu přednášku o tom, jak je rýže prospěšná.
„Ale polívku jsem snědl, to jo!“ řekl Jiřík přesvědčivě, aby utnul babiččinu gastronomickou filipiku na jeho nesprávné konzumní návyky.
„Ty jsi jak věchýtek Jiříku!“ pronesla babička káravě a opět se s neskrývanou nechutí zadívala na můj teřich, pravděpodobně aby nás obohatila nějakou vtipnou humoreskou na téma, že bych mohl Jiříkovi věnovat pár kil.
Ale neudělala to, a víte proč?
Řekl bych, že si zrovna v tu chvíli vzpomenula na to, že tlustý vnuk je skutečně lepší než žádný.
ps: Nenechte se zmást úvodní ilustrací. Je 11 let stará a úmyslně zavádějící.