Nemohu jinak, tady máte další historku s babičkou – těch důvodů je spousta: baví mě psát, babička mi poskytuje inspiraci, je neděle a chci udělat něco produktivního, protože předchozí dny jednoznačně nesly moji pečeť: dobré pití, vodnice, odpolední spánek, setkávání s lidmi, kteří jsou pro mně důležití, divný sny a hraní Witchera.

Víte, tohle používám fakt často, a spoustě lidem to už leze na nervy, ale když ona je to taková pravda, aneb 90 procent úspěchu je ve správném načasování. Dnes jsem přišel k babičce, když právě dojídala odpornou smrdutou kejdu, které jsem věnoval svůj vlastní článek – ŠPENÁT.

Byl jsem rád, že se toto gastronomické martyrium úspěšně obešlo bez mé vlastní kontribuce, a těšil se na klidný a bezproblémový čas strávený s někým, kdo se někdy zeptá, co je dnes za den a jaké má příjmení, ale stále je o několik řádů chytřejší než vy, a jediné co můžete udělat je mít to konstantně na paměti.

Babička se na mě úkosem podívala, a hned jsem věděl, co bude následovat. Akorát velice chytře zvolila méně direktivní přístup než posledně: Verbální plášť a pod ním verbální dýku.

Honzíku, už jsi něco jedl? Zeptala se stařenka nevinně.

Věděl jsem, kam tím míří, aneb babiččiny poznámky o nevyhovující tělesné konstituci jediného vnuka se za těch pár měsíců staly ascendentním tématem, a zastínily i takové konverzační titány jako honzíku, kdy si namluvíš dívku, honzíku, každý mladý muž by měl být držitelem řidičského oprávnění, anebo honzíku to je taková škoda, že jsi nedodělal vejšku, hloupý rozhodně nejsi.

Konverzace s babičkou připomíná šachy. Vy dobře víte, že v příštím tahu dostanete šachmat, a není nic, co byste mohli říct nebo udělat, protože pokud řeknete, ne babi, ještě jsem nic nejedl, tak přijde strojený údiv nad tím, proč mám tak velké břicho. A pokud odpovíte ano babi už jsem po jídle, tak přijde „dobře míněná rada“ na téma, že bych neměl jíst tolik a gargantuovská velikost mého měchu se jistě bude utěšeně zmenšovat.

Žádná odpověď není správná a babiččin jadrný, jízlivý, jebavý a jedovatý judikát přijde na můj talíř se stejnou jistotou jako další porce špenátu příští týden na ten její.

Chabě jsem namítl, že jsem měl pouze snídani, a přišla varianta 1 v lítostivém podtónu, téma naštěstí dnes dál neexpandovalo (na rozdíl od mého teřichu) avšak hned jsem dostal další záludný dotaz:

Proč si prý více nevařím?
Jako stoupenec myšlenky, že lhát někomu, s kým trávíte tolik času je blbost, jelikož vztahy se mají rozvíjet a ne bořit tímto hloupým způsobem, řekl jsem ji zcela upřímně následující větu: Jsem líný babi a nebaví mě vařit pro jednoho člověka.

Babička to vyhodnotila jako fakt, se kterým nic neudělá a kompletně změnila téma: Dnes ve 12 je ve dvanáct je projev samotného Popa!

Mocí mermo chtěla, abych se díval s ní, ale než začneme, dostal jsem pár elementárních otázek, které měly dešifrovat, jestli jsem vůbec hoden této události a jestli jsem na ní vědomostně náležitě připraven:

Honzíku, víš, jak se jmenuje současný Papež?
František, babi.
A víš, odkud je?
Argentina, babi.
A víš, jak se jmenuje ten projev?
Urbi et Orbi, babi.
A víš, co to znamená?
Městu a světu, babi.

No vidíš! Jak je možné, že toho o tom tolik víš? Babička čekala, že v znalostním testu jako zlotřilý pohan pohořím, nicméně jsem obstál.

Patří to k základnímu všeobecnému rozhledu, styděl bych se, kdybych to nevěděl, babi.

No, ale víš, že jsi křesťan, že? Babička se po úvodním úderu rozhodla zabrousit do neprobádaných a nebezpečných vod.

Nejsem křesťan, babi. Odvětil jsem unaveně, byl jsem pouze pokřtěn, to je rozdíl.
No, ale když jsi pokřtěn, jsi křesťan! Trvala babička umíněně na svém stanovisku. Tvrdohlavost máme v rodině.

Na to abych byl křesťan mi chybí taková podstatná věc a tou je víra v boha. Jsem pokřtěným ateistou – prohlásil jsem škodolibě. Nemůžu věřit v něco, co by se dalo souhrnně označit jako: „nevíme, jak se to stalo, takže za to může imaginární entita, která to zařídila a je mocnější než my.“

Babička sice není bigotní katoličkou, nicméně polemizovat o víře s někým, kdo začal věřit v boha už za pontifikátu Pia XI. nemá moc významu, naštěstí babička vždy chápala, že víra v boha je jako penis: Je dobré to mít, je dobré na to být hrdý, ale není dobré to moc ukazovat na veřejnosti a moc se tím ohánět kolem sebe. A už vůbec není dobré cpát to do svých dětí, potažmo vnuků.

Babička ohulila hlasitost televize na úroveň, že by se zastyděl i startující raketoplán, a jala se valit do mě další dotazy. Téměř jsem je neslyšel. Babička zcela určitě neslyšela odpovědi, což ji jen motivovalo k pokládání dalších otázek, rozuměj stejných otázek za použití odlišných slov.

Potom si chtěla upravit polohovací postel do lepší pozice ale místo toho upravila televizi – do pozice vypnuto – ovladač jako ovladač, ne?

 

Projev by se dal shrnout jedním slovem: Očekávaný.

Po projevu mě babička požádala, abych ji opravil takové její mini rádio, které se přestalo nabíjet. Ačkoliv jsem stejně dobrý opravář elektroniky jako bezruký inuita, rozhodl jsem se, že se poperu s nabízeným úkolem a pokusím se vyhandlovat nějaké plusové body, protože moje nereprezentativní tělesná schránka a nestoudná nevíra to zatím dnes rozhodně nevyhrály.

Babička má rádio, co se napájí skrze USB kabel a takovou redukci do zásuvky. Podezíral jsem buď kabel, nebo redukci, že dosloužily, a plánoval, jak vezmu rádio domů a prozkoumám, v čem je zakopaný pes.

V tom se do místnosti opět přišoural Jiřík, a ihned schytal očekávanou otázku, kolik toho snědl k obědu, která přiletěla s rychlostí a ostřím dvoubřité vrhací sekery.
Tři knedlíky! Zakňoural Jiřík zbědovaně a sesul se do křesílka. Strategicky zvolil polohu mimo babiččino naslouchátko, tedy věděl, že půlku vět mu nebude rozumět.

Důchodkyně mu sdělila nepříjemnou šlamastiku s nefunkčním rádiem, což na Jiříka fungovalo jako živá voda, asi také potřeboval nějaké plusové body, aby napříště byl ušetřen inkvizice na téma zkonzumované gramáže, takže se hned proaktivně hnal k rebelujícímu kusu elektroniky.

Jiříkovi se povedlo to co mě nikoliv, tedy zásadní průlom, o kterém mě se ani nesnilo: Rádio sice nezapojil, ale vypojil ledničku. Přiděluji body za originalitu!

Když už jsme se vzdávali veškeré naděje, babička si vzpomněla, že vlastně má ještě jedno takovéto rádio, a že by mohlo posloužit. Babička totiž byla známa tím, že vše má dvakrát, a už několikrát mi tento fakt nahrál do karet, když jsem přebíral její byt: dvě zářivky, dvě pojistky, dvoje čistící a mycí prostředky snad na úplně všechno, od talířů, přes okna až po humanoidy, a ačkoliv jsem nyní neobjevil druhé rádio, našel jsem druhý kabel a druhou redukci.

Zapojil jsem to, a rázem byl za hrdinu. Heuréka! Dojatá babička nadšeně křepčila, a kdyby ji to zdraví dovolovalo, rozjela by samou radostí na dece kozáček. Všechny předchozí negativa, vyřčená i nevyřčená byla upozaděna a já byl spasitelem dne. VŠE ODPUŠTĚNO!

Tlustý vnuk sice nemá robu, řidičák ani vejšku, ale má fištróna! Snažil jsem se babičce vysvětlit, že spása nepřišla ani tak z mých rukou jako z její prozřetelnosti, ale nedala si to vymluvit. Jsem prostě nejlepší.

Tak dík babi