Čus čuníci,

 

Tento článek je věnován Proxymu, bez jehož nenápadné pobídky: „A tak asi budou lepší ty modrý kalhoty, no…“ by se události, vedoucí k jeho vzniku, nikdy nedaly do pohybu. Děkuji čuníku!

Předně je tu potřeba napsat něco naprosto otevřeně: K nakupování oblečení chovám horlivou nelásku. Činím tak povětšinou pouze v případě, že stará věc doslouží (čti: rozpadne se.) Proces výběru jménem „co si ráno obleču“ jde ruku v ruce s tím, na co první padnou moje zraky. Nepíšu to proto, že bych se tím chlubil. Nicméně se za to ani nestydím. Čistě konstatuji fakt.

Jenže i tohle módní ignorantství musí někde dojít svých hranic. Ty hranice leží přesně v místě, kdy má absence vkusu poškodí někoho jiného. Jinými slovy – když někomu budu dělat ostudu. Proto, jak kdysi správně řekl Timura, buď vypadám jako hoch ze žurnálu, nebo jako hunter level 27 v počítačové hře World of Warcraft.V následujících týdnech mě čeká několik svateb a navrch Sol sraz. Zvláště při přípravě na svatbu Proxyho a Barči jsem zbystřil, protože tam je stanoven i dress – code. Pojali to nicméně velice tolerantně: Modrý motýlek, modrý kšandy (neměl jsem kšandy na sobě tak od třetí třídy základní školy) bílá košile, nějaký slušný boty… žádný drama, no ne?

Objednat motejla a kšandy z internetu (kam Proxy dobrácky poskytl i odkaz v hromadné facebookové konverzaci pozvaných pánů) nebyl žádný problém. Bavím se čtením celé diskuze, kdy tam někdo prohlašoval, že přijde nahý, v montérkách, nebo v uniformě SS. Potom započala rozprava na téma, jestli by nebylo lepší k těm modrejm doplňkům mít modrý i kalhoty. Proxy uznal, že by to lepší bylo, ale že nechce zatěžovat pozvané dalším požadavkem, že už tohle je až až.

Zvedám tedy telefon, a táži se Proxyho, že jdu na nákup, a jestli by teda nebylo dobrý ty modrý kalhoty fakt nakonec pořídit. Dostalo se mi odpovědi, že je to jedno, ať klidně přijdu v černejch, žel na to konto jej nemilosrdně konfrontuji s jeho vlastními slovy – že v modrejch by to bylo lepší, což nakonec uznává. Navíc na tuto svatbu půjdu s dámským doprovodem, takže případná spáchaná ostuda by byla tuplovaná, a to nemohu Terezce udělat. Ta mimochodem vyhrála výběrové řízení na plné čáře, protože z těch asi tří holek, se kterými jsem v nějakém pravidelnějším kontaktu, jako jediná zná Proxyho, tedy s povděkem kvituji, že mi nedala košem.

Šokuji nicméně sám sebe, jaké dilema to vlastně řeším. Najednou nepřemýšlím o tom, jakou další knížku o nacistech nebo bolševicích si přečtu. Nehloubám nad tím, jaký Magicový balík si postavím, či jaké úpravy provedu v těch stávajících. Netýká se to ani tabáků do vodnice, her co si chci zahrát a zrecenzovat, nebo jakou naplánuji akci a koho tam pozvu. Celé se to týká jenom toho, jestli si vezmu MODRÝ nebo ČERNÝ společenský kalhoty. Neslýchané!

No jo, ale abych mohl vůbec řešit tuto Sophiinu volbu, potřebuju nějaký modrý společenský kalhoty vůbec vlastnit, žejo. Mám sice několikery džíny, ale i takový neznaboh a módou nepolíbený křupan ví, že to není totéž. I vyrážím tedy jednoho sobotního dopoledne do mého oblíbeného obchodu s těmito nóbl hadrama – Bandi Vamos na Vysočanské. A ne, za tuto transparentní reklamu není pětiprocentní sleva na celý sortiment, tu jsem měl již od minule.

Víte co mám rád na tomhle krámu? Když vstoupíte dovnitř, hned se vás ujme nějaký místní velmistr módy, a i když jste totální jelito, provede vás bez karambolu všemi úskalími výběru novejch hogo fogo oblečků, prozradí vám, co k čemu pasuje a na kolik se to pere, protože nic z toho já absolutně netuším.

Ještě nestačím ani pustit kliku u dveří, a už u mě stojí, ogárek co si musel zrovna odskočit z focení titulní strany Cosmopolitanu, aby se mi mohl věnovat, což cením. Půlvteřinové zklamaní z toho, že nefasuji robu, zaháním racionální úvahou, že pohledná dívčina by mě zbytečně rozptylovala od vznešeného úkolu, který zde dnes toužím vykonat.

Týpek byl dokonalej. Od hlavy až k patě oděn ve výrobcích svého chlebodárce, model každým coulem. Výsledný módní impakt pouze nevyhnutelně hyzdil vypíčený respirátor, ale i z výrazu jeho tmavě hnědých očí se dalo vyčíst, že je nastaven na pozici: „laskavé pochopení“ a že si je vědom, koho to má právě před sebou: vkusem nepolíbeného joudu, slepce, kterého musí úspěšně vyvézt z bludiště módních faux-pas. Zkoumavě se na něj zahledím. Vyzařuje z něj odhodlání zhostit se tohoto obtížného úkolu co nejsvědomitěji. Nacházím se v dobrých rukou, pomyslím si.

Začínám tím, že potřebuji nějaké modré společenské kalhoty na svatbu. Švihák lázeňský se úslužně usmál a jal se mi takové přinést. Byly to klasické kalhoty od saka, a byly tak moc tmavě modré, až byly vlastně spíš černé. Ne, to není to, co hledám. Průvodce to může být sebelepší, ale k čemu vlastně je, pokud nezná cestu? Rozhoduji se s mým módním navigátorem sdílet více informací ohledně dress – kódu, motejlu a kšandách. Chápavě se usmívá a z jiného místa vytahuje jiné kalhoty.

Jasně, něco takového mám na mysli! Začínám cítit určitý počet zadostiučinění, jako když mluvíte k někomu jazykem, kterému dotyčný absolutně nerozumí, ale nakonec se vám i přes tento svízel společně podaří někam dospět.

Tak tam stojím v těch svých modrých kalhotách, a zkusmo nahazuji: „No a nemyslíte si, že by k tomu byly lepší světlý boty než černý?“ Můj módní guru mě podpořil v tomto názoru, a já doufám, že to bylo proto, že tomu tak skutečně je, nikoliv proto, aby ze mě vydojil další kešeně. Pokynul rukou a ukázal mi patero krásných béžových bot.

„Jaké byste si vybral?“ Táže se zvědavě, načež já, přemožen silou okamžiku, vyčaruji odpověď jako od absolutního idiota: „No nějaký takovýhle béžový by se mi líbily.“ „Chu, chu chu.“ Ogárek se diplomaticky zasměje do toho kokotského respirátoru, a filištínsky zákazníkovi neprozradí, že za tuto telecí odpověď jej v duchu nominoval do soutěže zdejších zaměstnanců: „Bandi kokůtek týdne“

Jelikož sám zří moji absolutní nerozhodnost, vyptá si na mě číslo bot, následně zmizí a vrátí se s krásnými béžovými polobotkami. Vyzkouším si boty a mám z nich fakt radost. Mému společníku dochází, že pro jakékoliv další nákupy budu nyní velice přístupný a snadný terč, a napře se do frontální ofenzívy následující otázkou: „ Víte, pásek by měl ladit s barvou bot“ zašvitoří medově, aby následně pokračoval, a mě už svítá, kam tohle vede: „Tak jsem se chtěl zeptat, jestli máte nějaký béžový pásek?“

Jasně. Chtěl se zeptat. Dokonce se i zeptal. Ale nám oběma je jasné, co je tohle za druh otázky. Je to ze stejnýho klobouku, jako když spolu ve slumu na předměstí Kinshasy jebú dva černoši, protože co by tam tak asi dělali jinýho, a najednou se černoška zeptá svého partnera, jestli má kondom. To je přesně tenhle typ otázky, kdy tazatel otázku sice položí, ale dopředu ví, jaká bude odpověď tázaného. Absolutně řečnická otázka.

Přiznávám tedy bez boje, že nejsem hrdým vlastníkem béžového opasku, a všechny opasky, které mám, jsou černé. „Chu chu chu.“ Komentuje to můj doprovod, aby opět někam zmizel a vytasil se s krásným béžovým opaskem. Hledím na opasek jako černoška na kondom, protože takovýto jsem jaktěživ neviděl. Jde o způsob zapínání. Je to totiž opasek zacvakávací, a kdo neví co to je, ten asi… evidentně nežije v jednadvacátém století. Prý to totiž ani není žádná převratná novinka, ale pro mě je setkání s tímto typem opasku premiérové.

Uchyluji se do kabinky a chvíli bojuji s opaskem, vědom si té absolutní ostudy, která by nastala, kdybych se z tohoto souboje vrátil poražen a schlíple přiznal před svým dvacetiminutovým módním guru, že zapnout tento zacvakávací opasek je nad moje síly. Dobrá věc se nakonec daří a já rozjařeně rozrážím závěs převlékacího kabinetu, abych čekajícímu mentoru zvěstoval svůj jedinečný úspěch.

Tento mě však zastavuje v rozletu a velice taktně jsem upozorněn, abych si opět nasadil ten debilní respirátor, jenž jsem si v kabince samozřejmě hned sundal. Rychle polykám výmluvný vodopád slov, který by začínal tím jak je to za současného stavu naprosto nesmyslné a končil veřejnou výzvou k lynčování Babiše na lampě pouličního osvětlení, a to hned poté, co by byl nejprve vyválen v dehtu a peří, ale uvědomuji si, že módního agenta zajímá pravděpodobně móda mnohem více než zasloužená anihilace toho druhého agenta –  arcigaunera Babiše, a že jen plní direktivy uložené nadřízenou instancí, a také mám na paměti, že se s ním nechci dostat do rozepře, jelikož nikdo nekouše ruku, která jej krmí.

Rezignovaně si tedy opět ten čúrácký respirátor nasazuji, a snažím se vytěsnit, že tato debilní epizodka mi vyfoukla zaslouženou pochvalu za můj úspěch s páskem, která by mě jinak jistě neminula.

Další položkou na seznamu je bílá košile. Svého času jsem měl spousty takových, ale nebyly nijak valné kvality, a tu nejlepší co mám, a co jsem právě zde v tomto obchodě kupoval s mámou rok a půl zpět, jsem si chtěl vzít na svatbu Adama a Alice, která se koná týden před svatbou Barči a Proxyho. No… co když se s ní ale něco stane? Nebude lepší, když už jsem tu, vzít si ještě jednu fešáckou bílou košili, když vím, že ji tam musím mít, a ačkoliv mám asi sedm košil v různých odstínech červené a ještě další barevné košile, budu potřebovat právě tuhle jednu bílou?

Můj další požadavek tedy směřuje na košili. Ogárek opět někam mizí, a po chvíli se vrací s dvěma balíčky. Chtěl jsem přece pouze jednu košili? Jenže ve druhé drží nátělník. Nátělník! Jak jsem nesnášel je nosit, když jsem byl malý… je dost možné, že poslední nátělník na sebe obleču zhruba ve stejné době, jako ty kšandy. Rozpačitě těkám očima mezi nátělníkem a lokálním králem vkusu, kterému dochází, že aby prodal nátělník, bude mě muset verbálně popostrčit k jeho koupi.

Trpělivě mi vysvětluje, že v případě horka budu mít zpocenou košili, ale když vezmu tady nátělník na milost, tak ten pot absorbuje, a nebudu vypadat jako upocený jouda. Nu, cosplay Lubomíra Volného na veselce skutečně dělat nechci, tak nakonec beru do party i ten nátělník a oboje si poslušně vyzkouším. Sice vítězím v epickém souboji s opaskem, jen abych se v druhém kole konečně utkal s oponentem, jenž byl nad moje síly – nejvrchnějším knoflíkem u košile, který mi prostě nejde zapnout. Asi mám moc tlustý krk.

Manekýnek se na mě nicméně nehněvá. Zkušeně si mě obejde ze všech stran, a vzápětí sděluje, že tu košili budu potřebovat ještě o číslo větší. Vím o tom pendrek, tedy neprotestuji a chovám tajnou naději, že se mi u nové košile podaří napravit knoflíkové fiasko. Má naděje se prokazuje jako lichá, což už je poněkud frustrující. Snažím se z celé patálie vybruslit otázkou, jestli je to vlastně nutné, mít zapnutý ten poslední knoflík, abych byl rezolutně ujištěn, že pokud mám motejla, nutné to skutečně je.

Nu dobrá vyfiknutej kámo, ty jsi tu šéf. Letmý pohled na košili mě posouvá do střetu s krutou realitou. Je na ní totiž cenovka – na rozdíl od ostatních nabízených výrobků. Bylo krásný si tu vybírat a zkoušet nové věci, ale teď bude potřeba za ně i zaplatit. Připravuji si půdu dopředu a přiznávám možnost výměny nějaké položky za levnější variantu, pokud se mi to bude zdát zbytečně drahé.

Vrchní poradce prodělá iminentní metamorfózu ve vrchního počtáře a za chvílí se vrací i s výsledným číslem, které bez váhání vyřkne.

Chvíli na sebe koukáme.

Je ticho.

„Pokud byste si to chtěl promyslet, vrátím se za chvíli…“ vstřícně pronáší výběrčí – čekatel. „To nebude nutné…“ odvětím ochable, vědom si toho, že zákazníci, kteří si naporoučejí páté přes deváté a pak natahují moldánky, když dojde na lámání chleba, jsou rovněž automaticky nominováni do tajné soutěže mezi zaměstnanci „Bandi kokůtek týdne“ a jelikož já už jednu nominaci jistojistě obdržel za kverulování s botami, nechtěl bych být za dvě nominace katapultován rovnou do soutěže o „Bandi kardinálního kokýna měsíce“

Ještě si trochu zakličkuji s větičkou: „Nevím, jaký mám limit na kartě“ – což je mimochodem pravda – ale volky nevolky svoluji ke koupi, protože si ve finále uvědomuji, že ty věci nekupuji na jednu svatbu, ale že budou mít – tedy alespoň doufám – mnohem delší trvanlivost a ještě si v dobrém vzpomenu na tento den a nesnadné rozhodnutí, které v něm bylo učiněno.

Ogárek je na vrcholu blaha. Nevím, jestli z toho má sám nějaké bonusové peňouze, ale nedivil bych se, kdyby ano. Pokud jsem si naivně myslel, že jeho artilerie ukončila střelbu po moji kapitulaci a slibu uhrazení reparací, nemohl bych se více mýlit. Při balení se mě bezelstně zeptá, jestli k nově nabytým béžovým botkám vlastním také béžové fusekle, a ano, opět oba známe odpověď dopředu, takže už je tam nadšeně přihazuje a já se ani nevzpouzím.

Ještě návdavkem dostávám jakýsi vzorek zkušebního parfému velikosti kapsle do bombičkového pera, tedy to bude skutečně na jedno použití, ale hele, je to jediná věc, co na té faktuře vedle sebe nemá žádný čísla, takže za mě dobrý. Srdečně poděkuji módnímu přidělenci, bez jehož odborných rad a laskavé pomoci bych byl ztracen. Byl bych teda taky bohatší, jo…ale k čemu jsou peníze, když jste ztracen?

Vypotácím se z krámu s blaženým výrazem prvorepublikového karbaníka, který všechno projel, ale za to si to fest užil. Já si alespoň i něco odnáším. Po dlouhý době utrácím peníze za něco smysluplnýho.

Je mi líto, že nebude Proxy na Sol sraze 24.7 ale na jeho počest si to tam všechno vezmu, i s tím nátělníkem, motejlem a kšandama, a budu tomu říkat Bojový set mocného Proxyho. Kam se hrabou nějaký setovky z Wowka!