Těpic čuníci,

Tohle vás bude bavit. Víte, do Albertu už moc nechodím. O víkendu si většinou udělám nákup v Kauflandu, protože jsem se naučil, že když tam člověk jde před devátou ranní, tak to chytne bez front. Kvalita a výběr potravin je tam větší, jenže když člověk byl celý víkend u Pijera na chatě a nyní nemá co do huby, na čtvrtku chleba s máslem a se sejrem se i ten Albert vrátí do kurzu. Terezka mi navíc věnovala takovou výbornou chilli čalamádu, kterou teď cpu samozřejmě do všeho možnýho, takže takováto večeře, proč ne.

Vybral jsem si těch pár artiklů a upaloval k pokladně, u které seděla postarší paní v důchodovém věku, za účelem obdržení nějaké té koruny na přilepšenou k důchodu.

„Máte naši aplikaci?“ Tázala se dáma v letech zvídavě. Ale to já znám, nejsem tu první den! Tohle je totiž otravná mantra, kterou musí do zemdlení opakovat každý pokladní v Albertu každému zákazníkovi, podobně jako vám pracovník pošty cpe losy nebo omalovánky. Nemám jejich aplikaci, nevím, k čemu vůbec slouží, a navrch je mi to buřt.

Nicméně dáma vypadala mile, a tak jsem ji nechtěl počastovat poznámkou: Vaše aplikace mě zajímá podobně, jako výsledky kvartální sklizně kakaových bobů v Ghaně“ což nicméně reálně odráží můj zájem o tuto její nabídku.

Omezuji se tedy na pouhé „nemám“ a podobně jako u minulých dotazů minulých prodavačů mých minulých nákupů v Albertu považuji diskuzi za ukončenou.

Prodavačka ale nikoliv. „Ale tak byste se o tom mohl něco dozvědět!“ Snaživě mi podává jakousi kartičku, na které se šklebí ohyzdný QR kód. Té dobré ženě vůbec nepřišlo na mysl, že bych mohl disponovat tlačítkovým telefonem, který posílá zprávy a volá. Prostě si myslela, že mám moderní telefon JAKO VŠICHNI a pouze nedisponuji jejich aplikací a chtěla tento stav věcí změnit. To by ale nejprve musela změnit stav mojí mysli.

Vytáhl jsem tedy z kapsy oprýskaný corpus delicti a doufal, že na druhý pokus se mi povede tuto diskuzi úspěšně terminovat. Baba měla ale sakramentsky tuhý kořínek. Nejdříve udiveně zvedla obočí, a potom zaraženě pronesla „No, že mi sem chodí staří lidé s těmito telefony, to se dá pochopit, ale i vy? Já bych si bez toho moderního nedokázala svůj život už představit, jak to zvládáte?“

Tento přímý direkt na solar mě lehce vyvedl z míry – Otázku „jak to zvládáte?“ položila paní s takovou účastí, jako kdybych ji řekl, že jsem přišel o obě ledviny. Jak to zvládáte bez ledvin? Chudáčku, to je život, co? Ale já mám obě ledviny funkční! Nemám jenom ten mizernej telefon, a začínám si myslet, že za jeho absenci mi brzo někdo na hruď vypálí Kainovo znamení občana druhé, a tedy podřadné, kategorie.

Za mnou ve frontě nikdo nestál, a tak se paní rozhodla zahájit frontální ofenzívu: „Víte, já například hodně cestuji, a jsem ráda, když mám všechno v telefonu, místo toho, abych to musela lovit po papírech a bát se, že je ztratím. A taky jízdní řády, to je super!“ Snažil jsem se chabě kontrovat o starých psech a nových kouscích, a argument o jízdních řádech odbyl „však to dřív nebo později stejně přijede, přesný čas vědět nemusím, a když to trvá dlouho, alespoň se pár stanic projdu“ ale to bylo házení hrachu na zeď. Agilní propagátorka nebyla s to pochopit, že mladý člověk dobrovolně vlastní starý telefon.

Inu, možná by to chápala lépe, kdyby se jí tento mladý člověk přiznal, že místo televize má gramofon a spoustu starých knih historie a poezie, a že tohoto mladého člověka více než jiní mladí lidé často zajímají lidé dávno mrtví nebo dokonce lidé imaginární – tedy historické a literární postavy. Ještě, že všichni mladí (a i ti ostatní…) lidé nejsou stejní, to by jinak totiž bylo pěkný nůďo.

Netřeba doufám dodávat, že na mém postoji k modernímu telefonu se nic nezměnilo. Apriori jej nezavrhuji, ale všechny možné funkce a výhody, které tento nabízí, nejsou pro mě dostatečnou motivací pro jeho koupi. Pokud někdy vznikne telefon, který se dejme tomu dokáže nabourat do starých sovětských/německých archivů z první poloviny dvacátého století, a rovnou mi to házet do angličtiny, budu první ve frontě na takovou věc.  Ale do té doby…