Tuto báseň jsem napsal svému kamarádovi Proxymu, když vhodil otázku “ Co je to láska“  do pléna. Samozřejmě je to tak subjektivní pocit, který každý vnímá jinak, že si netroufnu nikterak tvrdit, že bych snad rozkryl a pojmenoval definici této enigmy.  To nejspíše nedokáže nikdo.

---

 

Příteli o Lásce 

Zeptal se přítel co je láska takhle po ránu
Dychtivý, kdo mu tajemství rozkryje
Někdo mu připodobnil citovou nirvánu
Jiný naznačil, že prim hraje chemie

Láska má tolik tváří, kolik je tu lidí
Někdy je na očích, jindy zase schovaná
Láska je taková, jakou ji kdo vidí
V drahém obleku, nebo v hadrech servaná

Někdy ji nechceš, kameny po ní házíš
Jí je však stále zatěžko se odplazit
Pak je ti smutno, když Ti náhle schází
Zkoušíš ji hledat, ale nelze na ni narazit

Občas je Tvá, jindy zase cizí
Obsažena v myšlenkách, přítomna v činech
Když ji držíš pevně, tehdy nejraději mizí
Utíká, a Ty za ní řveš „Svině!“

Říká se o ní, že má oči slepé
A pokud vidí, tak stejně s kuklou přes hlavu
Často nepozvána Ti na rameno klepe
Láska má totiž vlastní zvrhlou zábavu

Tu máš odpověď, po které jsi toužil
Jak jinak než v básni, když jsem autorem
Láska je kněžnou, a Ty jí můžeš pouze sloužit
Je to lepší, než chodit na ni se vzdorem