Ahoj čuníci,

Kratší report z posledních kartiček před turnajem je tu! Sešli jsme se ve slušném počtu pěti lidí: Kromě mne nechyběl Pavel, Pijer, Kamil a Peťa.  Přišel jsem krátce po začátku první hry, a tak jsem ji pouze sledoval jako nestranný pozorovatel.

Kamil hrál svůj artefaktový balíček, který nad ostatními nabyl hned zpočátku značné výhody, jelikož vytasil Platinového anděla – nemůže prohrát a ostatní nemohou vyhrát. Místo toho, aby ostatní přemýšleli jak se zbavit této proradné nanicovatosti, podrobili se nové doktríně, kterou nastolil Pijer: Hrajeme o druhé místo. S tím nesouhlasil zejména Pavel, který šil do Pijera za defétismus a do Peťy za jeho dávný deal break. Dorazit Peťu nebylo těžké, jelikož mu toho mnoho nepřišlo, a v šestém kole hrdě představil… Llanowar elfa. Vypadalo to, že Pavel si zajistí druhé místo a Pijer s jeho balíčkem jménem „Pan Magor“ (Černo – červený Rakdos guild deck) ostrouhá, když se stala následující nečekaná situace:

Pijer vytáhl kartu, se kterou mohl uzmout jakoukoliv příšeru. Mlsně se sápal po Pavlovu artefaktovém krakenovi, ale toho si osvojit nemohl, jelikož měl shroud – a tedy se nedal cílovat kouzly ani schopnostmi. Pavel si zase myslel, že jeho Kraken létá, ale vysvětlili jsme mu, že Krakeni nelétají. Zklamaný Pijer se zarmouceně rozhlížel po stole a přemýšlel, kterou z Pavlových bytostí by mohl ujařmit do svého jha, jelikož nezbedný Kraken byl nejlepší volbou a všechno ostatní vypadalo nevábně a obyčejně.

„Co takhle tady ten džin?“ zapředl Kamil, který byl až do této doby potichu, podbízivě. Avšak pozornost se nepřenesla na džina, nýbrž na Kamila samotného. Netrvalo to příliš dlouho, než Pijerovi došlo, že vlastně může vzít Kamilovi jeho Platinového anděla, a stát se sám tím, kdo nemůže prohrát, dokud jej vlastní. „Kurva, že jsem nedržel hubu!“ zoufal si Kamil, když opuchl o anděla a jak se ukázalo po pár dalších kolech – i o šanci zvítězit. Pijer s panem Magorem oslavil premiérovou výhru a nadšeně křepčil. Několikrát přitom nezapomněl zmínit kouzelnou větičku: „porazil vás balíček za sedm stovek.“

Do další hry se zapojuji já, a beru veverky. Pijer bere krysy, aneb hlodavců není nikdy dost. Pijer vykládá spoustu krys, ale na nikoho neútočí. Já s veverkami se také držím zpátky a postupně jim zvětšuji útok i obranu. Peťa hraje dinosaury a trestá Pavla za výboje ze hry minulé. Kamil se snaží neopakovat minulou minelu a tentokrát kromě obligátního Platinum Angela vyloží i kartu, která všechny artefakty činí nezničitelné a ještě jinou artefaktovou příšeru, která zajištuje, že počet životů nejde snížit ani zvýšit, dokud je ve hře.

Kamilovi tuto hru vítězství pravděpodobně neunikne, ale to neznamená, že si ještě nemůžeme užít spoustu srandy – pomyslím si, a obracím nasrané hlodavce Pavlovi do zad.

„ZA CO?!“ Zakvílí dotčeně Pavel.

„Vždyť jsi mě už minule jebal se shadowy, a pak mě ještě roznesl v článku!“ doplní lítostivě, ale pak vzpurně dodá: „Dobře, tak blokuju tohle tímto, tohle tímto a tuhle veverku ještě tímto, takže za kolik to vlastně mám?“

„Za 36 Pavle.“ Pronesu konverzačním tónem

Následuje několik vět o tom, jak tohle vážně není fér. Snažím se Pavla dovést k poznání, že jeho ublížený protest nesnižuje sílu útoku, která je stále třikrát větší, než je počet Pavlových zbývajících životů. Pavel s kletbami opouští herní plochu a jde na kuřpauzu. Peťa mě doráží, ale to už je mi buřt.

Pijer konečně započne krysí krusádu, leč Peťa všechny útočící krysy hodí do exilu, a tím Pijera v jednom kole neutralizuje. Zůstane ve hře sám s Kamilem, který prostě nemůže prohrát, jeho počet životů se nemůže změnit, a bytosti které tohle zajišťují, nemohou být zničeny. Peťa sice chvíli přemýšlí, že by mělo cenu dál v této partii pokračovat, než je mu ostatními vysvětleno, že je tomu přesně naopak, a takové pokračování bude pouze přehlídkou ztraceného času. Kamil se poučil z vlastní chyby a vyhrává druhou hru.

V další hře ujebu nebohého Pavla ve třetím kole s gobliny na pět životů. Pavel to tentokrát vidí optimisticky a dokonce dojde i na jeho legendární shit talk: „No dobře, tak mi zbylo pět, ale v příštím kole jste všichni mrtví!“ sebejistě prohlašuje Pavel, než ho dorazím gobliním granátem za požadovaných pět zranění. Toto je steamingmanování Pavla par excellance v přímém přenosu.  To slovo co jsem právě použil, skutečně existuje, sám jsem ho právě vymyslel, a nyní vám vysvětlím jeho původ:

Steamingman byl hráč World of Warcraft na projektu Equilibrium, kde působila naše gilda Sons of Liberty. Měl postavu lidského paladina, a zdánlivě se ničím nelišil od ostatních hráčů aliance v této hře a tomto období – he died like the rest of them. Jenže pak udělal něco, co ho přece jen odlišilo. Byl jsem zvyklý ochotně posloužit jako terč urážek nejhlubšího zrna od hráčů opoziční frakce, které jsem poslal pod drn. To znamenalo, že aby mě někdo, tím co napsal, vytrhl z letargie, nebo dokonce namíchl, to už by musel být hodně silný kalibr. Steamingmanovi se to každopádně povedlo, komické je, že už si nepamatuji, proč jsem si vybral právě jeho, nicméně okamžitě putoval do friendlistu – to abych od teď vždycky věděl, kde se nachází. Ještě párkrát jsem ho ten den sundal, vyslechl si od něj další příval vulgarit, a nakonec se odlogoval. Tím pravděpodobně považoval celý incident za ukončený.

Hohoho, to se ale mýlil. Další den se připojil, a hned jak jsem jej zmerčil, začal lov. Díky tomu, že byl od předchozího dne ve friendlistu jsem věděl, na jaké mapě se zrovna nachází. VIP účet mi dovoloval přemisťovat se velice rychle po celém herním světě, tedy přesunout se do stejné mapy jako on byla otázka chvíle. V každé mapě bylo navíc reálně vždycky jen pár míst, na kterých skutečně mohl být, vzhledem k tomu, jakou měl úroveň, co tam potřeboval splnit, nebo kam se chtěl dostat. Opět jsem ho dostihl a odkrágloval. Na jeho výlevy nijak nereaguji a to ho dohání doslova k šílenství. Pečlivě ho reskilluji celé odpoledne. Někdy se schovám, aby si myslel, že jsem již odešel, ale popravdě jsem nikdy neodešel. Nadávky vystřídaly prosby, ať ho nechám být. Nic nepomohlo. Za další hodinu tu hru vypnul, jelikož mu bylo jasné, že ji nemůže hrát, když je mnou neustále zabíjen.

Toto se opakovalo každý jeden následující den. Hned jak se přihlásil, všeho jsem nechal a jel ho hledat. Někdy se mi povede ho najít za dvě minuty, někdy za deset, jindy za hodinu, ale důležité bylo, že ho většinou najdu. Jak dny míjely, už mi ani nepsal – pochopil, že je to zbytečné. Neutíkal, nebránil se. Jakmile mě potkal, rezignovaně vypnul hru. Po dvou týdnech si k sobě přibral parťáka – shadow priesta – který všude oddaně chodil s ním jako osobní strážce. Mysleli si, že ve dvou mě konečně potřou. Mysleli špatně. Síla mága na burning crusade byla značná, a nechvalně proslulý instantní pyroblast často znamenal i instantní smrt.

Steamingmana jsem hubil měsíc v kuse pokaždé, když se přihlásil do hry. Po měsíci to vzdal a už se nepřihlásil. Už nikdy se nepřihlásil, a víte proč? Protože moc dobře věděl, co se stane, když to udělá.

 No, to byla krátká odbočka k tomu, co znamená „steamingmanování“ se kterým se Pavel nyní důvěrně seznamuje. Jsem to ale mstivý pazneht, že? Nicméně neplánuji tuto analogii dovést ke stejnému cíli – otrávit Pavlovi hru natolik, že ji s námi prostě přestane hrát. To samozřejmě neznamená, že na něj příště už nebudu útočit, celé jsem to zde připodobnil z toho důvodu, aby si laskavý čtenář (a Pavel) uvědomil gargantuovský rozsah a trpělivou pečlivost, který jsem ochoten věnovat něčemu tak zavrženíhodnému jako je vendeta.

 Zpátky ke hře: sice to může vypadat, že mám s gobliny dominantní postavení, když jsem takto rychle vypoklonkoval Pavla, nicméně Kamil si opět vytáhne tu smrdutou kartu kapesní apokalypsy a smete vše živé všem ze stolu. Nejvíc na tomhle neštěstí vydělá Peťa, který tam další kola přes artefakt sází spoustu legendárních dinosaurů s různými schopnostmi, na které už nikdo nemá odpověď.

Další hru si beru Gryfy, a pokud někdo přemýšlí, na koho jsem s nimi útočil, ať si znovu přečte ten dlouhý odstavec se Steamingmanem. Kamil se snaží tuto půtku vhodně okořenit vyložením Zasévače Nesouladu (Sower of Discord) který vybere dva hráče, a veškeré zranění, jenž obdrží jeden z nich, automaticky dostane i ten druhý. Nepříjemná záležitost, ale nijak mi to nebrání zakrojit dalším útokem do Pavla. Sice přijdu o životy, ale Pavel taky, a o to tu jde! Pavel se snaží realizovat jakési kombo wombo s neustálým vracením, vykládáním a tapováním něčeho, co dává jedno zranění všem oponentům. Jenže díky Zasévači to zranění bude dostávat i on, a to mu docela komplikuje plány. Pijer s panem Prudičem mu rovněž nenalil pohár naděje, spíše naopak. Pavel opět umírá a naoko láteří, jaká jsme banda hovad. Pan prudič vyčistil, co se dalo, ale daří se mi poslat do hry další kuřata a postupně dorazit všechny přeživší – hlavně díky posilovacím 1/1 enchantmentům, které si Kamil splete s příšerami a pak se nestačí divit, když chce opět vynést tu odpornou anihilační kartičku, která se zlevňuje za každou příšeru ve hře – příšer tam však zdaleka není tolik, a s uspokojením sleduji Kamilův protažený obličej, když zjišťuje, že tuhle kartičku si nezahraje, a tak nějak si už vůbec tuhle hru nezahraje, jelikož ho dorážím zbylými Gryfy a premiérově vítězím.

Pavel nás opouští, ale neuplynou ani dvě minuty a je zpátky – protože si to rozmyslel, nevzdává to, a chce konečně vyhrát  zapomněl balíček se svoji Vraskou.

V první hře bez Pavla trápím celý zbývající kolektiv s nemrtvým malířem, olihní a Ionou, která zakazuje hrát vybranou barvu – byla o tom řeč v některé z přecházejících reportáží. Zbavili se mně, ale fakt to docela trvalo a několikrát jsem udělal neočekávaný comeback. Kdo vyhrál, si už nepamatuji, jelikož tuhle reportáž píšu s téměř týdenním zpožděním a moje poznámky se o tom nezmiňují – asi už jsem byl líný to zapisovat. Pokud si to někdo pamatuje, může to napsat do komentářů pro úplnost.

Zkoušíme ještě jedno 2V2 ale já jsem prostě na tohle prokletej. Goblini mají sice slušný start, ale Pijerova vhodně vyložená krysa je docela brzdí, a časem jsme s Peťou proti Pijerovi a Kamilovi ve stále více rostoucí nevýhodě, která končí naši prohrou.

Příští zveřejněná reportáž bude z prvního turnaje naší malé komunity, který zabral spoustu příprav, ale myslím, že se povedl na výbornou. Nebude to hned tak brzy nicméně – určitě né tento týden, spíše závěr toho dalšího.

 PS: úplně jsem zapomněl na fotku, a nechce se mi pokaždé otravovat Timuru, tak jsem dal průchod uměleckému stylu zvanému primitivismus a naprosto neumělecky jsem vystřihl Pavla a Peťu a přilípl je k nějaké staré fotce. Je to otřesný zenit diletantství a je mi to fuk 😀