Ahoj čuníci,
Pro samý kartičky není kam flusnout, žejo? Ale slíbil jsem i něco jinýho, a tak si dneska dáme další díl z velice oblíbené série – historky s babičkou!
Přišel jsem v neděli za babičkou hodinu po poledni. Babička toho rok od roku potřebuje méně a méně. Občas jí zaleju kytky nebo nakrájím ovoce, ale zase má o to více času podrobit mě křížovému výslechu, jelikož babička je tvor velice zvídavý, a všechno, co se mně týká, ji zajímá do nejmenších detailů.
„Co jsi dělal včera, Honzíku?“ začala babička zeširoka.
„Hrál jsem kartičky, babi!“ přiznávám se popravdě.
(Zkoumavý pohled) „Kartičky? Jaké kartičky?“
Následujících 5 minut jsem strávil vysvětlováním Magicu s primárním cílem babičku přesvědčit, že tohle není kanasta, žolíky, prší nebo mariáš a že se v žádném případě nejedná o hazardní hru.
„A s kým jsi to hrál?“ vyzvídala dále babička
„S Kamilem, Pavlem a Pijerem, babi“ odvětil jsem a věděl, že tady se určitě zastavíme.
„Pijer má toho hocha, že ano?“ (Tato věta by mohla vyznít všelijak, nicméně jsem si byl zcela jistý, že „hochem“ myslí babička syna, nikoliv partnera mužského pohlaví.)
„Ano babi, Pijer má synka“
„Kolik je mu let?“
„Rok a tři měsíce babi“
(Zase ten zkoumavý pohled) „Jak to víš tak přesně?“
„Vzpomínám si, když jsme ho v listopadu zapíjeli s Pijerem, babi“ (což je sice pravda, ale taktně jsem vynechal ten hlavní důvod, proč si tohle celé pamatuji – dočasné platonické vzplanutí k jedné pohledné servírce, která tam krátkou dobu působila.)
„Ty máš ale dobrou paměť!“ sdělila mi babička uznale.
„Takže tam byl Pijer, Pavel, a kdo byl ten třetí?“
„Kamil, babi.“
„Kdo je Kamil?“ Otázala se babička zvědavě
„Kamil je přítel od Kari, babi.“ Odvětil jsem babičce, aby si Kamila mohla náležitě zařadit.
„Aha, má partnera?“ Já myslím, že maminka by si přála, kdybys to byl ty.“ Sdělila mi babička konverzačním tónem.
„To není dobrý nápad, babi. Myslím, že Kamil je mnohem lepší volba, všichni jsme si ho oblíbili.“
„Ano? A co dělá Kamil?“
„Je to právník, babi“ (Trochu jsem čekal, babiččino postesknutí, že já nejsem právník, ale překvapivě nepřišlo. Babička pokývala hlavou a ukončila tento křížový výslech)
A teď se asi ptáte, proč se tenhle díl jmenuje babička a jídelní lístek. Už se k tomu dostáváme. Babička každý měsíc (zhruba v jeho půlce) obdrží jídelní lístek na celý měsíc příští a žádá se po ní, aby tento vyplnila a odevzdala, aby dobří lidé, kteří tyto pokrmy připravují, věděli, kdo si objednal co.
Kvalita podávaného jídla je nevalná, a to jsem to vyjádřil ještě velice slušně. Jsou to prostě blafy úrovně jídelny základní školy. Zdejší vedení si zřejmě usmyslelo, že jejich staříci musejí mít tuhý kořínek: přežili nacisty, přežili komunisty, tak určitě přežijí i tohle peklo na talíři.
Velkodušně jsem se nabídl, že babičce s tímto pomůžu, ačkoliv to bývá povětšinou parketa Karolíny (rodinná známá, která za babičkou dochází pondělí a středy). Sama babička mě od toho zrazovala, že prý to počká, až přijde v pondělí Karolína, ale já jsem chtěl udělat něco produktivního, abych tam nebyl zadarmo drahej.
Tak jsme začali. Babička má tyto jídelní lístky ve dvou vydáních – jeden odevzdá, a druhý si vyplní a nechá, to aby věděla, čeho se má každý den děsit. Ani špatné jídlo není tak hrozné, když o něm víte dopředu.
Vypadá to následovně: Vybírá se ze tří jídel k obědu, a dvou variant večeře. Možnost volby je však často iluzorní (jak si ukážeme dále a to se týká hlavně víkendů) Babička je navíc ještě omezena jakousi dietou, takže rozsah její volby se tímto ještě více zužuje.
„Takže babi, pátek prvního třetí, chceš čufty v rajské omáčce, ledvinky s rýží nebo rajskou s kolínkama?“ (Určitě už to začínáte chápat – tady se neplýtvá, takže máme čufty s rajskou, a kolínka taky s rajskou, protože jsme nakoupili moc rajský, a geronti to buď sežerou, nebo si dají ještě odpornější ledvinky, tedy jak jsem řekl – pocit, že máte nějakou skutečnou volbu nad tím, co za nevábnou kejdu nakonec dostanete na talíř, je skutečně klamný.)
„Hele babi, sobota – tady máš na výběr jenom ze dvou jídel, takže buď to bude vepřové rizoto s žampiony a játry, okurka“ (tento mls promptně přejmenovávám na gargantuovskou gastronomickou genocidu) anebo…“
„Játra ne.“ Vpadne mi do monologu babička štítivě. „Játra určitě nechci.“ Zopakuje rezolutně.
„To se ti vůbec nedivím babi, ještě, že tady máme druhou volbu! A ta je…“ (sjíždím očima o řádek níže a můj prvotní optimismus střídá ostrá srážka s realitou)
Vepřové rizoto s žampiony a játry, červená řepa.“ Pronesu rezignovaně. „Babi, obávám se, že játrům se nevyhneš, ale nechali tě vybrat, jestli si k nim dáš okurku nebo červenou řepu.“ ucedím sarkasticky a s babičkou si vyměníme pohled smířené kapitulace.
Kromě jídel, která vypadají nevábně rovnou na papíře, jsme se potýkali ještě s jedním faktorem: babička hůře slyší a občas je dezorientovaná, takže často se výběr protáhl a vypadalo to nějak takto:
„Babi jednička jsou šišky s mákem, dvojka je lečo, a trojka jsou… šišky s perníkem, co z toho chceš?“
„Ale já tady čtu lusky…“ setřela mě babička pohotově.
„Babi ale ty se koukáš na čtvrtek, my teď řešíme středu“ opravil jsem ji trpělivě.
„Středu jo. No jo vlastně. Co byla ta jednička?“
„Šišky s mákem, babi“
„A dvojka?“
„Dvojka byla lečo.“
„Lečo…hmm…“ hele a zaškrtl jsi to minulé jídlo i v tom druhém lístku? (to byla velice frekventovaná otázka)
„Ano, zaškrtl. Chceš teda to lečo?
„Já nevím, počkej, tady je nějaký chleba se sýrem.“
„Babi to se díváš na večeři, ale my jsme u oběda“
„Aha. Oběd. Jasně. Co byla jednička, Honzíku?“
Polknu nadávky, zaskřípu zuby a potřetí unaveně zahlásím: „Šišky s mákem babi.“
„Jo. Dobře. A dvojka byla tady koprovka, že?“ Dala bych si asi tu koprovku.
„Jenže koprovku už sis objednala na úterý, my řešíme teď středu.“ Toto je ultimátní test trpělivosti a tolerance. Pokud tyto schopnosti nemáte, nemůžete tohle dělat. Prostě nemůžete.
„Jasně, středu vlastně. Promiň. Co byla ta jednička?“
„Jednička jsou šišky s mákem, babi“ Karolína je svatá žena. Jak tohle zvládá?
Po další minutě opětovného předčítání si babička vybírá trojku. Heuréka! Toto mi dodalo novou sílu.
„Super babi, takže čtvrtek. Jednička je…“
„Můžeme se vrátit ještě k té středě, Honzíku?“ pípne babička nesměle. Možná bych si dala přeci jen to lečo. A zaškrtl jsi to už v tom druhém lístku taky? Co byla vlastně jednička?“
Takže tohle byl jídelák s babičkou. Dělali jsme to skoro hodinu, a ve třech čtvrtinách jsem měl sto chutí jí říct, jestli by ten poslední týden nemohla udělat s Karolínou, protože bylo půl třetí a už jsem měl fakt hlad, ale nakonec jsme to dali celé.
Tahle práce není pro každého. Po pěti minutách můžete nabýt urgentní potřeby babičce vynadat, či se na ní obořit, vytknout jí, že už to čtete potřetí, a že po ní nechcete nic většího, než si vybrat ze tří jídel. Po patnácti minutách můžete mít pocit, že babička vám to naschvál sabotuje, ale tyhle pocity jsou stejné, jako teoretická možnost výběru mezi blafem, šlichtou, a dobroučkými pomejemi od zdejších kuchařských komiků.
Jsou to iluzorní pocity.
Lidi stárnou a blbnou, tak to je. A pokud s nimi nebudeme mít nebeskou trpělivost, znamená to, že jsme zapomněli, jakou oni měli nebeskou trpělivost s námi, když nám bylo pět nebo sedm. Taky jsme neposlouchali a každá věc se nám musela říct třikrát a ještě dvakrát zopakovat. Rovněž to znamená, že zapomínáme, že jednou na tom budeme naprosto stejně – možná i hůř, a taky nikomu z nás nebude příjemné, když na nás někdo, kdo tyto problémy nemá a zatím ani nezná, bude nepříjemný i přesto, že děláme, co můžeme.
A babička to sama řekla: Já mám skutečně dobrou paměť a zapomínám málokdy.
Prosím nezapomínejte na to. Každý jsme občas náladový, a je velice snadné si svoji špatnou náladu vybít na starém člověku, a ještě to na něj vlastně hodit. Obvinit ho z toho, že špatně slyší, špatně vidí a všechno se mu plete. To je ta jednoduchá cesta. Ta těžší je zkousnout to a jít dál.
Tito lidé tu jednoho dne s námi už nebudou a často teprve potom nám přijde líto každého dne, kdy jsme s nimi ztratili trpělivost.
PS: Dal jsem si tu práci, a nalezl skutečný jídelní lístek z tohoto konkrétního babiččina domova Seniorů pro měsíc březen. Chystám se na tom demonstrovat dvě následující věci:
1/ Naprosté opozitum v rozmanitosti nabízených jídel, kdy někdy rovnou na hulvyho pokojně napíšou jedničku a dvojku jako stejné jídlo.
2/ Že rýži, játra a žampiony skutečně uvařil člověk člověku, nazval to jídlem, a začlenil to do tohoto jídelního lístku.