Tak jsem byl včera se sestřičkou a jejím kamarádem na koncertu Hanse Zimmera v O2 Areně, a určitě si chcete přečíst, jaký to bylo. Nebo ještě lépe – já o tom chci napsat, je mi buřt kdo to bude čísti, aneb minimálně ségra si to přečte.
Když pominu, že… ne. NE. NEPOMINU. Nepominu to, že pořadatelská služba je marná sebranka tupých diletantských iliterátů, a přesto, že jsme čekali ve frontě už od půl osmé, dovnitř jsme se dostali až v půl deváté, protože ti intelektem nezatížení primáti se neobtěžovali pouštět do haly dříve než v 19:50. Za námi sice byla ještě početná fronta, ale protože se ta osvícená stvoření v premiérovém záblesku kreativity rozhodla otevřít více vchodů, zůstali jsme nakonec na chvostu, a když jsme v půl deváté vstupovali do haly, halou už burácely prvotní tóny Zimmerova ansámblu
První z několika věcí, které se mi okamžitě zalíbily, spočívala v tom, že ač Zimmer hrál profláklé kusy, každý z nich byl v takovém alternativním módu, bylo to svižnější, živější, se spoustou elektrických nástrojů, třemi bubeníky, sboristy, sólisty, a dokonce i Hans si občas sedl za piano nebo popadl kytáru a přidal se k ansámblu.
Co bylo dále skvěle zvládnuté, byla část s osvětlením. Přesto, že epileptik by si z toho všeho blikání asi učůrnul do textilu, osvětlovač byl skutečně muž (žena?) na svém místě, kdy se jednotlivé nástroje často střídaly po vteřinách, ale on byl schopen i na tu vteřinu je přesně zaměřit a osvítit.
Zahráli skladby z Gladiátora, piráty z Karibiku pár songů, ( do nich plynule přešli právě z Gladiátora) Inception, skladby z Dark Knight a Dark Knight rises, moji oblíbenou Chevaliers du Sangreal, a v druhé půli spoustu z pomalejších skladeb, u čehož jsem lehce klimbal 😀 Poté co se český divák zase předvedl, a spousta z návštěvníků koncertu odešla „na hulvyho“ ještě před koncem a přídavky, tak zahrál ještě sestřin nejoblíbenější Time, z čehož jsem měl zlomyslnou radost, že kokůtci o to přišli, hlavně že odjeli o jedno metro dřív.
Největší slabina koncertu Hanse Zimmera tak byl nakonec paradoxně sám ústřední protagonista. Sice zkomponoval všechny ty geniální mistrovské kousky, sestavil skupinu skutečných kumštýřů a umělců par excellence ( plus spousta z nich byly hot ženy – viz asijská cellistka Tina Guo – ta kráska na úvodní fotce ) a ještě je uměl vkusně doprovázet na různé nástroje, jenže show Hanse Zimmera měla slabinu v tom, že Pokojový Jeňa prostě moc žvanil.
Každou druhou skladbu stíhal nějaký rozvláčný monolog, většinou o tom, kde našel toho a toho umělce a jak dlouho už spolu hrají, nebo jeho vzpomínky na Ledgera a Nolana a střelbu v Coloradu. Určitě tam v těch jeho proslovech byly i zajímavý věci, ale pro člověka co seděl v jedné z posledních řad bylo těžké mu vše rozumět, ale hlavně kdybych chtěl nějakej oduševnělej proslov, co mě chytne za srdíčko a zvedne ze stoličky, sestavím si stroj času, naportuji se pár desítek let do minulosti, a půjdu si poslechnout, jak to válí Vlado Uljanov v Petrohradu nebo „ten povaleč z vídeňské kavárny“ v Mnichově, to byli praví rétoričtí kumštýři! 😀
Na závěr nějaký plusy a mínusy:
+ Viděl jsem sekuriťačku ve žlutým reflexním dresu a podvazcích
+ Tina Guo je fakt kus, kdyby mi bylo 16, vylepím si její plakat nad postel
+ Koncert po zvukové, invenční, světelné a umělecké stránce bravurně zvládnutý, většinu věcí co zahráli, jsem znal, přesto jejich interpretace byla originální a pro mě nová
- Pořadatelská služba jsou korunovaní idioti
- Diváci co odcházejí deset minut před koncem ale větší
- Honzík moc mele pantem !