Víte, Medžiky jsou asi jedinou karetní hrou, ke které mám veskrze kladný vztah. Zatímco v raném mládí byly rodiči a prarodiči podniknuty snahy naučit mne Kanastu, Žolíky či Mariáš, mně víc bavilo Oko bere, Kent, či Vole padni. A ani to mě nebavilo nijak převratně.

Pak přišly zlaté časy základky, kde jsem sbíral všechno možné. Začalo to kartičkami hokejistů, pokračovalo Pogy, a právě dalším milníkem byly Magicy, které v šesté třídě do záře reflektorů přivlekli béčáci v čele s Fíloušem a Brukvou.  Pokud nevíte, co jsou Magicy, a nikdy jste o této karetní hře neslyšeli, shlédněte (v případě zájmu samozřejmě) tento odkaz. Je to tam popsané vcelku zdařile a podrobně, nicméně za slovo „sférochodec“ by autor zasloužil našvihat devítiocasou kočkou přes kule.

Ale zpátky k mojí Magicové historii. Na lyžáku v šesté třídě jsem tedy k Magicům přičichl poprvé, a spolu s Michalem a Adamem z naší třídy jsme tomu docela propadli. Jelikož jsme stále byli malí a bázliví čuníci, nedovolili jsme si hráti při hodině, tedy jsme touto kratochvílí trávili hodiny a hodiny po vyučování, kdy se nám nechtělo domů, a místo toho jsme mastili kartičky. (Odtud Adamova památná věta: „Já to skrečuji!“) Pokud jsme zrovna nehráli, následovali jsme protřelé béčáky jako věrní akolytové do Warlordu, což byla tehdejší Mekka podobně postižených jedinců, kde se daly koupit boostery (náhodné balení patnácti karet) a dokonce i kusovky!

Vzpomínám si na to, jako kdyby to bylo včera. V doprovodu béčáků zakoupil jsem sobě svůj první booster z edice Prophecy, ve kterém byla karta jménem Squirel Wrangler. Nyní ta karta nemá moc velkou hodnotu, ale tenkrát byla poměrně ceněná, což byla jedna ze dvou věcí, které jsem samozřejmě nevěděl. Ta druhá byl fakt, že před obchodem již hladově postávali žraloci, a když nějaký mlíčňák vystrčil nos s boosterem v ruce, nemilosrdně ho obklíčili a jali se dotazovat, co si dotyčný nalosoval.

Byl jsem mladý a naivní, myslel jsem si, že vypasený dvacátník si prohlíží mé karty proto, aby mi otcovsky a moudře poradil, jaké dech beroucí kombinace bych měl implementovat do mého rodícího se balíku, a naprosto jsem myšlenkově potlačil možnost, že on si ty karty prohlíží, aby si vybral tu nejlepší a o tu mě, jak se říká v kartičkářském žargonu, osvačil.

„Co chceš za tohle?“ zeptal se přísně, a ukázal na kartu Squirel Wrangler, nejvzácnější kartu, kterou jsem měl v právě rozbaleném boosteru.  Víte, docházelo mi, že odpověď „Nic za to nechci, nevyměním to“ nepatří do kategorie těch vhodných. Pomalu jsem se smiřoval s tím, že veverčí druid promptně změní majitele. Nicméně mám možnost to vyměnit za něco skvělého, za něco, co se mi bude hodit, a veverky a zelenou stejně hrát nebudu, takže proč vlastně ne!

Kluci mi již dříve poradili, že dobrá karta je Counterspell. Zruší jakoukoliv jinou kartu, kterou se Váš soupeř chystá vyložit, a ještě ho většinou tímto aktem zdravě naserete. Bylo rozhodnuto.

„No, já bych chtěl Counterspell“ pípl jsem nesměle, načež vousatý vepřoid vylovil narvané desky, zalistoval pár stránek a nalezl mnou požadovanou kartu. „Jeden?“ dotázal se sudovitý šmelinář nejistě.

Rozhodl jsem se, že půjdu do rizika. Že to risknu. Možná ho naseru a místní smetánka mi zde udělí bago za můj zpupný, přemrštěný požadavek, ale kdo neriskuje, nevyhrává!

„DVA!“ pronesl jsem nebojácně, nebo se aspoň pokusil, aby to tak znělo. Buřt vytasil dva counterspelly, uzmul mi Wranglera, způsobně poděkoval a přesunul se na další oběť.

Vám už to samozřejmě došlo. Mně to ještě chvilku trvalo, ale jestli chcete něco vědět, ta karta neměla hodnotu dvou counterspellů.  Měla hodnotu tak dvaceti counterspellů, akorát nikdo soudný by tuto raritní kartu za obyčejný counterspell v jakémkoliv množství ani neměnil.

No, nesmějte se mi. Začátky bývají těžké! Mám pocit, že můj úplně první balík bylo nějaké bílo modré nemastné neslané cosi, jenže jen do doby, než jsem s příchodem edice Invazí objevil svůj true calling – LEGENDY.  Legendy jsou speciální, unikátní personifikované karty, každou můžete mít na stole pouze jednou, a každá má nějakou jedinečnou schopnost. Jsou rovněž drahé, pomalé, a vůbec se na nich nedá postavit samostatný balík, jenže odvážnému štěstí přeje a já jsem takový balík přesto postavil.

Přemýšlím nad tím, jak to tenkrát vůbec mohlo fungovat, a dochází mi, že to vlastně moc nefungovalo. V duelu bych normálně neměl moc šancí, nicméně jsem si již v tu dobu kupoval místo svačin drahé a ceněné karty, tedy proti (leckdy i pod)průměrným balíkům mých souputníků se to občas i dalo uhrát.

Problémem nebyl jen fakt, že legendy byly většinou dražší karty, které se do hry dostávaly až v pozdějších fázích hry, ale i jejich manová variabilita a náročnost. Z trojbarevného balíku jsem postupně udělal pětibarvu, protože jsem just musel mít všech pět legendárních draků z Invazí – Trevu, Ritha, Dromara, Darigaaze a Crosise.  Jo jasně, ještě si furt pamatuju jejich jména. Pětibarevný balík je nesmírně náročný na manu, takže jsem tam měl spoustu duálních landů, manaptáky a podobné srandy. Stejně si teď s odstupem času uvědomuju, že to kulhalo na obě nohy.

Nicméně jsem Magicy přenesl i do další skupiny mých přátel – s rodiči a jejich spolužáky jsme jezdili na různé víkendy a dovolené, a oni měli taky děti, nikdo z nich Magicy neznal, a všichni byli mladší než já. Takže jsem mezi ně samozřejmě rozšířil Magicy rychleji, než postupovala pandemie španělské chřipky před sto lety. Celé jsem jim to vysvětlil a naučil je to hrát, abychom potom pořádali nekonečné „velké řeže“ pěti nebo i více lidí.

Já měl velice pomalý balík, a stačilo, aby dva se do mě pustili, a žral bych hlínu do dvou kol. Jenže!  Pokoušete ruku, která vás krmí? Napadnete svého mentora, který navíc dovede být pekelně mstivý, a dalších sto dvacet pět her v řadě budete jeho hlavním cílem totální anihilace? Jasně že ne, žejo.  Tedy kluci se tam řezali mezi sebou, než jsem nakumuloval tolik legend a artefaktů, abych spustil simultánně několik apokalyptických kombinací: Jednomu jsem vrátil všechny příšery do ruky, další už si neměl co líznout, jelikož celá jeho knihovna (lízací balík) se poroučela do hřbitova – a ano, i takto se dá prohrát hra. Na třetího náhle útočila armáda padesáti příšer s přehnaným útokem i obranou – tyhle komba tam všechna byla, ale trvalo věčnost je přivést k životu. Věčnost, kterou mi ale moji drazí akolyté blahosklonně věnovali.

Skončila základka a já přešel na gympl. Nikdo tam Magicy neznal, ale ve druháku jsem jimi nakazil Toma, když jsme spolu byli na horách a hráli napůl s jedním balíkem – těmi Legendami. To už vůbec nemohlo fungovat, ale jemu se to i tak zalíbilo a pořídil si modro/černý kontrol.  Naučil jsem to ještě Burita a Ruslana, a zvláště s druhým jmenovaným jsme oprskle hráli Magicy i při matematice nebo chemii, protože Hanzlíček ani Tkaczyková neměli potřebnou autoritu, která by nám v tom zabraňovala.

Časem jsem si postavil Kavu balík, a hlavně Shadowy – staré karty z Tempestů se schopností, kterou noví hráči Magicu ani neznají – všechny moje příšery nemohou blokovat, ale zároveň nemohou být blokované. Hodil jsem tam spoustu podpůrných karet, abych v rekordním čase nabrousil kudly svým vraždícím stínům ještě ostřeji, a šlapalo to famózně. To byl asi první balík, který fakt fungoval a zub času se na něm nepodepsal nijak markantně.

Ovšem to nejlepší mělo teprve přijít. Zkombinoval jsem nové i staré karty a sestavil ultimátní gobliní balík, který dominoval hned v několika aspektech: rychlosti zabíjení, počtu příšer, synergií mezi jednotlivými kartami, a i v pokročilých fázích hry byl platný – dokázal se zakopat a čekat na vhodný moment, kdy protivníka dorazil. Goblini byli, a jsou do dnešních dnů, nejlepším balíkem, co jsem sestavil.

Jenže v momentě, kdy jsem si myslel, že té hře fakt rozumím, a prošel evolucí od bezelstné lamy k protřelému veteránovi, jsem obdržel další direkt, tentokráte od školního magicového guru Jonase, který byl sice o pár let mladší než já, ale jako pravidelný účastník turnajů v tom uměl chodit mnohem lépe. Legendy se dávno nevyhřívaly na výsluní přízně, a ačkoliv mi bylo líto zbavovat se legendárních bojovníků, ke kterým jsem měl i citové pouto, byl jsem ochoten obětovat podpůrné karty (na kterých ale ten balík stál – zejména Survival of the Fittest) a hlavně legendární land – Tolarianskou akademii.

Moje idea byla taková, že si postavím balík kouzelníků a některé synergie, které fungovaly v legendách, ponechám, zároveň balík bude pouze dvoubarevný, mnohem méně náročný na manu, a bude hru víc kontrolovat. A když říkám kontrolovat, tak tentokrát myslím kontrolu pomocí karet, nikoliv pomocí verbálních slibů o pomalé, trýznivé smrti tomu opovážlivci, který by se mi troufl postavit.  Jonas měl spoustu wizardů a já jsem vyměnil pět karet, a dostal asi čtyřicet nových.

Byla to dobrá, hodnotná, a férová výměna?

Ne.

VŮBEC NE!

Licitovali jsme asi dvě hodiny o tom, různě to měnili, a já už z toho byl tak gumový, že jsem mu na to v jedné fázi kývl, načež on se na mě díval, jako kdybych prodělal lobotomii a držel se, aby se mi nevysmál do ksichtu na místě, kde jsem stál.

Vzpomínáte si na mojí první minelu s Wranglerem? Vyměnil jsem kartu v hodnotě 200 kč (tenkrát) za dvě karty v hodnotě desetikoruny. To byl fail, co? Teď jsem za pět karet dostal čtyřicet, jenže hodnota těch čtyřiceti karet mohla být dohromady tak pětikilo, jenže když se dnes podívám na některé karty, co jsem daroval Jonasovi, tak Tolarianská akademie má litra, a Survival of the Fittest, můj stěžejní enchantment, který tenkrát měl čtyři stovky kus, má nyní dva tisíce. Jo, a dal jsem mu oba dva.  Lets face it, ten prožluklý Belzebub mě porazil na hlavu, a to jsem si myslel, že už se nikdy tak tragicky oškubat nenechám.

Magicy mi po téhle zkušenosti zhořkly, nikdy jsem ty kouzelníky pořádně nehrál. Navíc skončil gympl, už nebylo s kým hrát. Jonas mi jednou za čas škodolibě zavěsil obrázek Tolarianské akademie na Facebook, jako varovné memento, abych nezapomněl, jaký jsem byl kretén.

Vyhaslý oheň mé chuti k Magicům obnovil opět Tom, který mi posledních pár týdnů vytrvale referoval o tom, jak hraje Magicy po internetu a jak je to super. Zkusmo jsem se podíval na stránky Černého rytíře, co vyšlo za těch 12 (!) let mojí nečinnosti za nové gobliny, a další den jsem již čile objednával, protože tohle, tohle a tohle prostě do toho balíku musím mít! Dozvěděl jsem se, že Kari s Kamilem jsou rovněž novými a rekreačními hráči této hry, a domluvili se na prvním setkání nadšenců této karetní hry (kde jinde než) v Záležitosti.

Finální sestava se tedy skládala z Toma, mně, Kari, Kamila a jako bonusového žolíka jsme přibrali nezbedného Esarase, který sice Magicy nikdy nehrál, ale zato hraje Heartstone, což je hra Magicům blízce příbuzná. Navíc Esaras je chytrý čuník, a pravidla pochopil rapidně rychle. Gobliny jsem si toužil ponechat, Wizardi jsou těžký balík a stejně nejsou moc efektivní, dostal tedy Shadowy.

První hru jsme hráli s otevřenou rukou, a události ihned nabraly velice rychlý spád. Zatímco chudákovi Kamilovi s jeho monoblack zombie evil tax collector deckem přišly jen dva landy a nešťastně paběrkoval v ústraní, započal jsem mohutný blitzkrieg goblin onslaught a pustil se do Esarase, který jako jediný představoval iminentní hrozbu.  Ihned jsem dostal nálepku nacistického Německa, jelikož jsem praktikoval podobnou expansivní politiku, nicméně měl jsem být spíš Sovětský Svaz – nejen, že jsem hrál mono red balík, ale pointa goblinů byla: „nas mnogo!“

Chtěl jsem promptně vykuchat Eseho, jenže skutečná šedá eminence celé bitky byl Tom, který prozíravě kontroloval celou scénu jako mazaný puppet-master. V praxi to vypadalo tak, že mi při rozhodujícím útoku odkrágloval jednoho z těch důležitějších goblinů, a zachránil Esarasovi prdel.

Potupně mě potom dorazila Kari se svým bílo modrým zoo balíkem, kdy na stůl sypala různá zvířátka, a jedním z nich byla i „foxa“ (z tohoto označení pro lišku mi krvácely uši) jenže milá foxa dostala očarování, díky kterému jsem ji nemohl zablokovat, a do dvou kol mě dokousala.  Vyhrál pasivní Kamil, který se označil jako Švýcarsko.

Následovaly asi další tři nebo čtyři hry. Kamil se postupně rozehrál a vytáhl pár „Démonů katastrof“ a lítacích vampů, kteří mu přidávali životy. Jeho nejpopulárnější kartou byl však výběrčí daní, který za tapnutí všem odebral život a Kamilovi jeden přidal.  Kamil to tedy pojal ve stylu „Tady máš mínus jedna za útok, a mínus jedna za daň“

Esaras se ukázal jako nadaný student a po hodině už svůj nový balík velice slušně ovládal. Spolu jsme se většinou přetahovali o pozici největšího smrťáka, ale vzájemné půtky nás zpravidla vyčerpaly natolik, že nám pak někdo další uštědřil ránu z milosti. Esaras si chybně myslel, že Tom je jeho wingman, a když ho další hru později již nijak významně nepodporoval, tak se na něj obořil: „Ty vole, hraj něco, vždyť máš hovno!“

Jenže nikdo nepochopil, co já věděl dávno: Čím méně toho má Tom vyloženo, tím je nebezpečnější, protože všechny trumfy doslova drží v rukách. Tomův balík skutečně není uzpůsoben do hromadných šarvátek, nicméně ač si to ostatní neuvědomovali, držel nad nimi právě on celou dobu ochrannou ruku a gerilovými útoky významně přibržďoval moji gobliní válečnou mašinérii.

Pokud Kamil byl Švýcarskem, Kari byla Bolívie – užijte si svojí hloupou válku, zatímco já si tady v klidu vyvolám početnou faunu a počkám, kdo zbude. Poslední hru zbyl na Kari Tom, jehož kontrolní balík má jedinečnou schopnost: unudí člověka k smrti. Doslova.  Když to vypadalo, že Kari má dostatečně zabezpečenou pozici, Tom vyvolal ultimátní kouzlo „Vraťme si všechno do ruky“ a následně ji začal šikanovat s jedinou příšerou, kterou v balíčku má – Psychatogem, který roste za odhozené karty z ruky i ze hřbitova, a v jednom kole ji po plejádě lízání, vracení, a různých čachrů, které skoro nikdo nestíhal, projel za dvacku, ačkoliv Kari vypadala, že rezignovaně kapitulovala už o pět minut dřív. Nudou.

Nicméně si myslím, že nás to bavilo. Mně určitě, ač jsem nevyhrál (většinou mě nebaví věci, kde nevyhrávám) ale naprosto mi stačilo, že než jsem se odporoučel do věčných lovišť, vždy se mi povedlo vyvolat havoc&mayhem pro všechny přítomné a někoho stáhnout s sebou. Goblini fungovali i s novými přídavky slušně, některé karty jsem si zatím ani nevyzkoušel, ale to nevadí.

Chtěl bych z toho udělat tradici, takže pokud jste, milí čtenáři, dočetli článek až sem, pokud jste hráli, nebo hrajete Magicy, a chtěli byste se přidat k naší totálně amatérské, rekreační skupince, napište mi. Pokud nemáte balík, nevadí – máme nějaké k zapůjčení.  Pokud jste Jonas, či nějaký podobný příslušník prokletého plémě proradných podělávacích prospěchářů, a chcete se zeptat, jestli bych náhodou nevyměnil svoje Sword of Fire&Ice nebo Volrathovy Strongholdy, tak ne.

Rozhodně ne.

Ps: Ostatní to neví, ale začal jsem budovat zcela nový balík určený výhradně pro velké řeže. Doufám, že s ním bude kopec srandy. Nemůžu se dočkat, až uvidím jejich protažené ksichty, když zjistí, že právě byly poraženi od…. jo, těch.  Bude také mnohem hratelnější, než byly Legendy, a nebude se spoléhat na staré známé: Neútoč na mě, protože tenhle balík, se kterým hraješ, jsem ti sestavil. A naučil tě to hrát. A taky budu fest našňupnutej, když na mně budeš útočit, protože chci udělat super kombo wombo a všechny porazit v jednom kole velice ponižujícím způsobem.

Jak jsme si vyzkoušeli s Esarasem, ono už to takhle nefunguje. Ach, kde ty loňské sněhy jsou!