Vracel jsem se minulou neděli od babičky, což je asi patnáctiminutová cesta po chodníku mezi třemi zastávkami, kde zároveň moc lidí nechodí, jelikož jsou líní a raději jedou busem, což byl pravděpodobně hlavní důvod, proč jsem uprostřed cesty potkal ležet otevřenou, opuštěnou knížku.

Přišlo mi to hrozně smutný. Kdo a proč takhle odhodí knihu na ulici? Chvíli jsem přemýšlel, jak moc velká je pravděpodobnost, že se může jednat o nešťastnou náhodu. Prostě že Vám z nějakého zavazadla vypadne kniha. Přemýšlel jsem, jestli se pro ni někdo vrátí.

Vítr mezitím otáčel listy osiřelé knihy. Bylo mi jí líto. Jak může někdo takhle opustit knihu? Chápu, že se lidé opouštějí navzájem, jelikož jsou v drtivé většině až komicky nekonzistentní. Představte si například, že si někoho oblíbíte pro nějakou jeho vlastnost, schopnost, nebo povahový rys, abyste jednoho dne zjistili, že touto devizou daný jedinec už dávno nedisponuje. Co pak s ním taky jinýho, žejo.

Nicméně pohodit uprostřed ulice knihu mi přijde jako mnohem krutější. Kdybych si znova přečetl všechny knihy, co jsem kdy přečetl, věřím, že by mě stále bavily. Nebo bych v nich dokonce objevil něco nového. Pokud Vás kniha bavila jednou, myslím si, že Vás bude bavit už vždycky. Pokud jste třeba dostali knihu, která Vás neoslovila, stále to nevidím jako důvod k tomu ji vyhodit. Je mnohem lepší ji darovat, protože sto lidí sto chutí, a třeba tím uděláte radost někomu jinému.

Babička má třeba spoustu knih v bytě, kde již pár let bydlím. Až na pár výjimek jsem je nečetl, v dohledné době se k tomu ani nechystám, ale nedokážu je vyhodit. To bych udělal jen s největším sebezapřením, kdybych se například pustil do elementární rekonstrukce celého pokoje a již by pro ně nebylo nikde místo a nikdo by je nechtěl. Tento plán však jako kosa na kámen naráží na jeden můj klíčový povahový aspekt – pohodlnost. Takhle mi ten byt vyhovuje, proč tam cokoliv měnit?

Pohledem jsem se vrátil ke knize na zemi. Jaké nedůstojné místo pro knihu! Opatrně jsem ji zvedl a začal ji zkoumat. Nebyla vlhká, nesmrděla močí ani pivem, což je dobře – někdo ji ztratil či vyhodil, alespoň však neměl potřebu ji znehodnotit pro kohokoliv dalšího.

Kouknul jsem se na obálku- A.J. Cronin: Shannon’s Way. Nic mi to neříkalo, ačkoliv jsem si uvědomil, že jméno Cronin jsem již v minulosti slyšel. Pravděpodobně na Vojtěcháčových hodinách gymnaziální literatury. Knížka byla v angličtině, což bylo pozoruhodné. Ještě zajímavější byl ale fakt, že některá méně frekventovaná anglická slovíčka či ustálená slovní spojení byla na každé stránce přeložena do ruštiny. Kniha byla vytištěna v roce 1966, tiráž opět azbukou.  Mohl být autorem Rus? Je sice pravda, že koncovka –in a dva iniciály u jména byly v SSSR po čertech populární, jenže kdyby to byl Rus, proč by psal jazykem zlotřilých kapitalistických vykořisťovatelů?

Pravděpodobně to tedy nebude Rus. Komu je tedy kniha určena? V roce 1966 byl vůdcem Leonid Iljič Brežněv. Pokud by to bylo za Chruščova, tak budiž, za Brežněva mi ale přišlo nepříliš pravděpodobné, aby zahraniční autor, píšící anglicky vydal knihu v SSSR. Takže zbývají dvě možnosti: Ta kniha je určena pro ruské emigranty v zahraničí, nebo akcentuje téma, se kterým se dokáže ztotožnit dokonce i SSSR – něco jako socialistický realismus: pracující hrdina bojující proti útlaku prohnilé buržoazie.

Knížku jsem zběžně prolistoval. Nalézám dva lístky do MHD (velice staré lístky, dlužno dodat) a ručně vepsané poznámky k jednotlivým slovům, tentokráte česky. Vzal jsem si Shannon’s Way s sebou, protože mi přišlo líto, aby knížka ležela opuštěná na zemi, a pokud si ji nevezmu já, někdo ji poleje pivem nebo pochčije, a pak už si ji nevezme nikdo. Třeba bude dobrá!

Donesl jsem útlou knížku o sto dvaceti stranách domů a v pondělí ji přibalil s sebou do autobusu.  Brzy jsem pochopil, proč tato kniha mohla být dostupná i v SSSR. Ústřední postavou a zároveň vypravěčem příběhu je mladý, talentovaný lékař Robert Shannon, který pracuje v londýnském ústavu experimentální patologie, žije na ubytovně, a je chudý jak kostelní myš. Robert mimo své řádné zaměstnání pracuje na výzkumu, který mu má přinést slávu a bohatství, zatímco je neustále zkoušen, srážen a vláčen okolnostmi.

Několikrát změní zaměstnání, některé měsíce doslova přežívá, a pokud se mu podaří vylízat se z nějakého karambolu, většinou pouze proto, aby jej postihlo neštěstí ještě větších proporcí. Přesto nemohu říci, že by na mě kniha působila ubrečeně. Robert je Angličan a všechny své prohry bere se stoickým klidem.

Druhé hlavní téma knihy je Robertův vztah k mladé studentce medicíny Jean Law. Jean Roberta bezmezně obdivuje, žel to je hodně dáno tím, že Robert lže, jako když tiskne, a ač se účastnil první světové války, naprosto zveličil svojí roli v ní, stejně jako svůj původ i společenské postavení. Stejně jako se Robertovi dostává početných změn a zvratů v jeho profesním životě, i milostná stránka jest turbulentního rázu. Nejdřív je mu náklonost Jean snad až protivná, a když ho odhalí jako lháře a dotčeně mu vmete do tváře, že už jej nikdy nechce vidět, vlastně to Robertovi docela vyhovuje.

Nicméně časem si vzájemně začnou chybět, a zkouší hledat cesty, jak by mohlo dojít k usmíření a společnému setkávání. Důležitou roli zde hraje rovněž náboženství. Mám pocit, že jeden z nich je katolík a druhý protestant, a vesnická rodina Jean naprosto zakazuje byť jen pomyslet na vztah s mužem odlišné víry. Zakázané ovoce však chutná nejlépe a Jean pomáhá Robertovi s jeho výzkumem, přestože se oba snaží úzkostlivě své vzájemné city potlačit. To samozřejmě nejde, a tak se ještě více odcizí. Dokonce natolik, že Jean se rozhodne vzít si jiného muže a odplout s ním na lékařskou misi do Afriky.

Závěr knihy věrně vystihuje celý její průběh: je to totiž takové štěstí v neštěstí. Robert dokončí svůj přelomový výzkum a chystá se jej zveřejnit. Lidé, kteří jím opovrhovali, se nyní zpátky lísají do jeho přízně, avšak než stihne světu ukázat výsledky svých pokusů, na kterých usilovně pracoval spoustu let v mizerných podmínkách po pracovní době, nějaká Američanka mu to vyfoukne a předběhne ho. Robert vše zničí, a pak se zhroutí. Dohromady se dává na statku svojí babičky, kde za ním přijde i Jean, která překonala šarlatovou horečku a nyní má nastoupit na loď do té Afriky.

Posledních pár řádků Vám sem přepíši v plném znění, ať alespoň máte představu, jakým stylem je ta kniha napsána:

She was very pale. Her lips trembled. „I am not going“

„But Malcolm?“

„The Algoa sailed at six this morning. Malcolm was on board.“

There was a dead silence. I could not believe. I seemed to turn to stone. Then I heard her soft voice.

„When I was ill, Robert…and afterwards, I seemed to see things which were not clear to me before. All the time I wondered why I had refused to marry you…I loved you…really… but behind that love there was fear and prejudice against your religion. You were born a Catholic, I was born a member of the Brethren. I felt terrible ashamed. I told myself, if I got better, I would come and beg you to forgive me.“

There was a long pause. Then she began to sob.

„Robert, dear Robert“ she whispered at last. „Ive left Blairhill, left my parents, left everything. And if you still want me, I shall marry you. We will go to Lausanne…work together…be kind to each other…“

The next instant she was in my arms. My heart seemed about to burst with joy. As from a distant world I heard the front door open, heard the voices of McKellar and Dr. Galbraith.

It did not matter now. I was no longer alone. Darkness had turned to the light of day. Everything became possible. We should make our way into the future together.

 

Hele mně se to líbilo. Užil jsem si čtení té knížky, je napsaná velice kultivovanou angličtinou, jelikož Archibald Joseph Cronin, jak jsem si následně po dočtení vygooglil, byl populární skotský romanopisec a tuto povídku napsal v roce 1948. Pokud Vám konec přijde kýčovitý, je to jen proto, že jste nečetli celou knihu, kde si téměř každý vytírá s Robertem prdel, a čtenář vlastně už ani nečeká, že tenhle příběh bude mít nějaký dobrý závěr, protože jestli je zde světlo na konci tunelu, jsou to reflektory protijedoucího vlaku. Takže ten konec mě docela překvapil.

Je to napsané čtivě, opravdově a uvěřitelně, autor nebyl v mládí žádný boháč, tedy možná je to částečně autobiografické. Po dočtení chápu, že to mohlo být povoleno i v SSSR (nicméně velmi pravděpodobně až po smrti Stalina.)

Jsem rád, že jsem získal novou knížku, a současně jsem smutný, že někdo tuhle knížku opustil.

Neopouštějte své knihy. Raději si je ještě jednou přečtete, abyste si vzpomenuli, proč jste je kdysi milovali. A pokud je vážně nebudete chtít, raději je darujte, ale nevyhazujte je na ulici.

Knihy nejsou lidé. Knihy si tohle nezaslouží.