Čus čuníci,

Někteří to vědí, někteří nikoliv, ale chci tu teď veřejně sdělit, že jsem ardentním odpůrcem televize, nepotřebuju ji k ničemu a vše, na co se chci podívat, mám anebo mohu mít na počítači. 

Což ale neznamená, že nemám televizor, který slouží primárně k hraní her na Playstationu a sekundárně k pouštění filmů či seriálů z flash disku. Babičce trvalo drahnou dobu toto vysvětlit – „Počkej, takže Ty máš televizi, ale nemáš v ní kanály? K čemu je taková věc dobrá?“

Místo televize mám gramofon, protože mám gramofon rád, a hodí se do toho bytu i k mojí povaze, jako stará věc, kterou mnozí považují za přežitek. Gramofon jsem si sice dlouho nepustil, jelikož televizor zpupně zabírá plochu, kterou předtím okupoval, ale po menší plánované reorganizaci se jej opět chystám využívat, a pokud se rozpadne, pořídím gramofon nový. V tomto bytě prostě musí být gramofon.

Gramofon sice momentálně není příliš funkční, to mi však nezabraňuje mezitím hromadit desky. Sice jich nemám dva plné dlouhé regály řazené podle abecedy, jako rodiče v Horním Maxově, ale nevelký počáteční počet úspěšně rozšiřuji.

Můj kamarád Garf byl pravděpodobně vybaven touto informací, a jako člověk, který se sám zajímá o gramofonové desky, mi poslal zprávu, že se koná jakýsi výprodej za hubičku na Národní třídě. Nechtělo se mi tahat sám na Národní třídu, avšak Garf se kavalírsky nabídl, že přijede z Brna, přespí u mě, a další den uděláme nájezd na výprodej, jako správní důchodci.

A tak se taky stalo. Prodejna byla v nějaké zastrčené uličce kousek od zastávky Národní třída, a byla již obestoupena hroznem nedočkavých čuníků, kteří sem samozřejmě přišli se stejným bohulibým záměrem jako my, protože hlavní tahák byl něco jako – odneste si 100 desek a nechte nám tu pětikilo.

Neměl jsem v úmyslu si odnášet sto desek. Za prvé jsem líný se s takovým počtem kamkoliv vláčet, za druhé mám pár oblíbených písniček (her, filmů, knih, jídel, piv, you name it) které točím dokola. Vmísili jsme se více do centra hroznu, jelikož mi začínalo být jasné, o co tady půjde. Čím dál víc bylo zřejmé, že plánovaný výprodej se bude odehrávat v průchodu. Nesnáším tlačenice, ale pokud nezaujmeme strategické pozice blízko vstupu, dostaneme se na řadu až s drahnou dávkou kruciálního zpoždění, což bude mít za následek, že na nás zbydou pouze řadová studiová socialistická alba Zagorky a Míšy Davida.

Odbyla jedenáctá a dav začal být lehce nervózní, jelikož v jedenáct byl inzerován start celé kratochvíle. „Džordžo! Čekáme na Džordža!“ začal se zaklínat jeden z pořadatelů jménem někoho, kdo byl pravděpodobně všem neznámý a s přibývajícími minutami a jeho pokračující absencí i nesympatický.

Nikdo totiž nemá rád nedochvilné lidi a já obzvlášť.

Ve čtvrt na dvanáct, kdy se pořadatel rezignovaně rozhodl vyhlásit start i bez nedochvilného a stále absentujícího Džordža, se tento opozdilec náhle zjevil a rozšafně to nejen odstartoval, ale i řídil. Džordžo se ukázal jako poměrně schopný organizátor, jelikož do průchodu prozíravě pustil omezené množství čuníků, žíznících po zrekvírování nějakého toho vinylu.

Popíši Vám, jak to vypadalo:  Po obou stranách průchodu byly krabice plné desek, dokonce to bylo i nějak řazené dle abecedy a na české a zahraniční. První conquistadoři se nedočkavě nasáčkovali do průchodu a každý zaklekl k jedné z celkově cca 40 beden, zatímco ostatní se snažili prorazit uličkou, která se drasticky zmenšovala, a případně koukali přes ramena těm klikařům, kteří hřadovali přímo u pramene.

Více než desky jsem pobaveně sledoval lidi kolem sebe. Tu jejich dravou chtivost. Tu nezřízenou nenasytnost, kdy neuplynula ani třetí minuta a někteří jedinci se již promenovali s padesáti deskami ve svých lačných, hrabivých pazourách. Někteří si přinesli i boxy nebo velké tašky, aby nové desky hned odložili a mohli se s krvežíznivostí hladového predátora vrhnout na nové kusy.

Garfíka pozřel hladový dav, a já se uklidil do rohu a sledoval komické karamboly vzniklé z jednoduché premisy – příliš mnoho lidí na příliš malém prostoru. Oh, říkal jsem Vám, že ten průchod byl napojen na obytný dům? Z hlavních dveří, které byly výborně situovány uprostřed tohoto prostoru se vynořil výrostek s psíkem, rychle zhodnotil situaci, zašklebil se na mocnou masu migrujícího masa a opět se zanořil.

Tlustá matrona se snažila prodrat s taškou nákupu v každé ze svých válečkovitých rukou skrz všechny ty lidi. Nešlo jí to. Naprosto jí to nešlo. Chtěl jsem pokračovat nějakým vtipným přirovnáním, ale žádné z těch, co mě napadaly vhodně nereflektují ten zvláštní koktejl úsměvné bezmoci na straně jedné a urputné bezohlednosti na straně druhé, aneb ty tu bydlíš a chceš domů, bréco? No ale my chceme desky, a je nás víc, a navíc támhle je Džordžo co to koordinuje, takže jestli nechceš desky tak tu stůj a vrť se sebou jako vyvržená velryba, ale nic víc se nestane.

Nejspíš chápete, že se mi příliš nechtělo zabřednout do této sunoucí se sobecké skrumáže a nechat se pohltit touto bublající bažinou bojechtivých buranů.

Jenže jsem ani nemusel! Zatímco roba pode mnou hbitými prsty rozrážela desky, mé bystré oči okamžitě poznaly jeden konkrétní obal: Deska, která je totální klenot, ale jen pro lidi, kteří jí znají. Nese fádní název 2×10 z Albionu a jedná se o mistrně složenou kolekci kapel či jednotlivců, kteří hráli podobnou hudbu jako Beatles… před Beatles. Jenže málokdo si na ně vzpomene, bo přišli Beatles, a všem spustili kolekitivní lobotomii.  Tedy jen pár jednotlivců bude znát jména jako Mudlarks, The Avons, Johny Kidd & The Pirates, Craig Douglas, Michael Holliday a další.

Dvakrát deset z Albionu je deska, která je pro naši rodinu stejně posvátná, jako třísky z Kristova kříže pro Vatikánské konkláve. Je to jednoznačně nejhranější deska, která se u rodičů na Maxově pouští, a ač jednou doslouží, budeme mít kopii. S pocitem dobře odvedené práce jsem se rozhodl takticky přesunout a po dalších patnácti minutách se mi daří ukořistit ještě Beethovenovy symfonie a Bernsteinovu Rhapsody in Blue.

Po chvíli potkávám Garfa, který si spokojeně nese svých cca třicet desek, hlavně klasiku a mluvené slovo. Jelikož nemám potřebu se dále vrhat do davu hrabivých čuníků, uvolím se k tomu, abych byl soumarem jeho desek, zatímco Garf pokračuje ve sklizni hudebních kotoučů. Po další čtvrthodině jsme nasyceni a snažíme se prodrat k východu. Jelikož stejný nápad má naráz dalších asi patnáct lidí, jsme ve svém společném snažení úspěšní.

Než jsme si rozmysleli, jak to provedeme s placením, drapl nás jiný pár sběratelů a navrhl, že bychom to mohli spojit dohromady, napočítat sto desek a mít to za slíbené pětikilo. Když jsem poznamenal, že jim tedy dlužíme nějaké peníze, jen mávli rukou s poznámkou, že jsme jim naopak peníze ušetřili. Když jsme odcházeli, dobré dvě třetiny lidí, kteří přišli na tuto akci, stále čekali před vchodem. 

Odnesl jsem si tři hodnotné desky zdarma, Garfík více než třicet, završili jsme to parádním obědem v restauraci a rozloučili se.

Víte, poslední dobou jsem líný. Dokonce línější než obvykle. Nejsem iniciativní, ale vždy se poctivě zamyslím nad předkládanými variantami ostatních, zvážím jejich prospěšnost a rozhodnu se podle předpokládaného potencionálního přínosu.

Tak jsem nakonec rád, že jsem se zde rozhodl správně. Moje kopie desky 2x 10 z Albionu jednou skutečně dojde stejné důležitosti jako zmiňované třísky z Kristova kříže pro Vatikánské konkláve,  jen uvidíte!