Ahoj čuníci,

Babička je poslední dobou opět studnicí mnoha příběhů a historek, a nedá mi to nepodělit se s Vámi o tu poslední.

Přišel jsem včera za babičkou, jež zaujatě sledovala AZ Kvíz s naraženými sluchátky KOSS, které jsem jí zakoupil, a ani si nevšimla, že jsem se postavil vedle ní. Moderátor zrovna pokládal náhradní otázku, na kterou se dá odpovědět pouze ANO nebo NE.  „Ano, to je snad jasný“ pronesla babička přezíravě, a demonstrovala, že tuto otázku má v malíčku.

Chvíli jsem tam postával, jelikož babička měla zvuk našponovaný do takového rozsahu, že jsem většinu otázek pokojně slyšel i skrze její naražená sluchátka. Po chvíli mě to přestalo bavit a pronesl jsem do ticha dostatečně nahlas: „Tomu modrýmu to moc nejde, co babi?“  „Jéééé, Honzíku! Ty už jsi tady! Nečekala jsem Tě tak brzy!“ vyjekla babička, ale dál sledovala AZ kvíz se sluchátky, tedy jakákoliv konverzace s ní se jevila jako nemožná. To víte, jedinej vnuk už se okoukal. A nějaký nový pravnouče nedovalil. Bídak.

Snažil jsem se babičku přimět k sundání sluchátek nějakým jiným způsobem než silou. Naklonil jsem se k ní, co nejvíce to šlo, a zřetelně zadeklamoval: „Víš babi, já tu dneska nemůžu být moc dlouho, mám sraz s člověkem, co mi dluží peníze.“  Tahle věta naprosto splnila to, co jsem od ní čekal. Donutila babičku sundat sluchátka se zcela nově nabytým zájmem o lichvářského vnuka, který se právě odkopal.

„Ty půjčuješ peníze? Pffff…“ pronesla babička s despektem a štítivě se na mě zadívala. Babička celý život pracovala v bance. Vzala si ředitele banky. Rovněž byla jednoznačně vychována v přesvědčení, že jediný, kdo má mandát na půjčování peněz je BANKA. Pokud si lidé půjčují peníze mezi sebou, pak je to pfff, protože obcházejí banku a zadělávají si na problémy. Na druhou stranu mi babička udělila jen malé pfff, protože pokud mi někdo dluží peníze, evidentně se nacházím v dostatečně dobré finanční situaci, že mohu peníze půjčovat.  Tím chci říct, že kdybych si například PŮJČIL na půjčku, dostal bych jedno kolosální PFFFFFF a pravděpodobně byl nesmlouvavým pohybem dlaně promptně vykázán z jejich komnat.

„Víš babi, to bylo jinak. Já jsem si objednal jídlo domů, a zaplatil dvoutisícovkou, a člověk, co mi měl vrátit zpátky tak neměl, a slíbil, že mi to přiveze za hodinu, Jenže nic nepřivezl a už se neozval, tak jsem jim napsal, oni se ozvali zpátky, uznali chybu a dneska mi vrátí ty dlužné peníze.“ Vysvětloval jsem babičce obšírně, aby pochopila vzniklou situaci.

Nepovedlo se. „Já to nechápu.“ Řekla babička bezradně. „Proč půjčuješ peníze?“ dodala zklamaně.

Víte, představte si tohle jako hru. Je jednoduchá, vysvětlím Vám pravidla. Pokud ztratíte trpělivost, prohrajete. A já od malička nesnáším prohry v čemkoliv. Jasně, právě jsem babičce vysvětlil dopodrobna, jak k této situaci došlo. Ano, její odpověď to naprosto nereflektovala. Vlastně mi odpověděla tak, jako kdybych ji žádné vysvětlení neposkytl. Jenže pokud se na ní utrhnete a naštvaně odseknete něco jako: „Vždyť jsem Ti to právě celý vysvětlil! Jak to můžeš nechápat, vždyť je to tak jednoduchý!“ tak to znamená jediné. Prohráli jste. Prohráli jste hru, ve které Vás tato babička, nyní pokřiveně hledící na vnuka jako na ocejchovaného lichvářského Jehudu, mistrně školila celé mládí.

Nevíte, co mám na mysli? Třeba když jsem byl velice zdrženlivý v jídle, a nekonečně dlouho se v něm nimral. (Jak ráda na ty časy nyní babička vzpomíná!) Zašlo to tak daleko, že jsem odmítal dát si za maminku, za tatínka, a dokonce i ZA BABIČKU. Vzdala to se mnou babička? NE. Byla TRPĚLIVÁ.  Když jsem zaplul s kolem přes řídítka do kopřiv a přišlo mi jako super nápad transparentně tento fakt dávat najevo frenetickým řevem. Když jsem se vzpouzel obléct si jeden konkrétní svetr, protože kousal. Nechtěl vypít kakao. Přišel pozdě na oběd. Byl líný vstávat. Odmítal recitovat před kolektivem jejich známých krátce poté, co mě vychválila jako brilantního recitátora.

Ztratila se mnou někdy babička trpělivost? Ano, samozřejmě. Jedná se o relevantní počet případů vzhledem k počtu důvodů, které jsem jí k tomu historicky zavdal? Hah, ani náhodou.

Babička totiž uměla hrát tuhle hru.

Snažil jsem se zvolit jiný přístup. Vysvětlím jí to na podobenství, do kterého ji implikuji, aby jí to bylo bližší. „Babi, představ si, že jdeš do restaurace, zaplatíš bankovkou vyšší hodnoty, a čišník Ti slíbí, že přinese peníze zpátky. Jenže už se vůbec neukáže, a ty tedy nedostaneš zpátky zbytek svých peněz.“ Babička se nad tím poctivě zamyslela. „To je nesmysl“ pronesla nakonec vítězoslavně.

„No, ano…“ utrousil jsem chabě s vědomím, že má teorie pokulhává, jasně že v restauraci se Ti toto pravděpodobně nikdy nepřihodí, ale když jsem si nechal přivézt jídlo domů…“ babička mě opět přerušila s nově nabytým zájmem.

„Ty sis to nechal poslat domů? Jo aha. To jsi takový lord, že si můžeš nechávat jídlo poslat domů, jo? Pfff.“  Opět to bylo jen malé pfff, aneb babička zásadně neschvaluje posílání jídla domů, pravděpodobně to v životě neudělala, ale opět – pokud jsem schopen toto udělat, pravděpodobně si nežiji zle.

Sice v očích babičky instantně povyšuji z lichváře na lorda, ale stále jsem v pfff kategorii. Rozhodl jsem se babičku udolat fakty. „Babi, pokud se nemýlím, nikdy sis nenechala poslat nic domů, tedy nemáš ani elementární  znalost o tom, kolik takový dovoz jídla stojí.“  Babička mrzutě přisvědčila. Zase ona se s Vámi nehádá, když něco neví.  Pokračoval jsem na vítězné vlně: „Víš babi, někdy to stojí třeba jenom dvacku, a někdy je to dokonce (dramatická pauza s důrazem na následující, do slabik rozkouskované slovo, které jest svatým grálem všech důchodců, zvláště těch, co pracovali dlouhá léta ve finančním sektoru) ZA-DAR-MO! A navíc to šetří čas!“ dodávám jako finishing move.

Babička se nicméně rozhodla, že pokud mám vyhrát, ať je to tedy Pyrrhovo vítězství. „Ty nepotřebuješ šetřit čas, ty máš dost času.Pfff.“  Cítil jsem to nabroušené ostří verbální gilotiny, které se najednou zjevilo nad mojí hlavou v podobě likvidačního dovětku „protože nemáš ženu a dítě“ ale babička jej nechala viset nevyřčené jako Damoklův meč. Ještě chvíli jsme vedli debatu o tom, jak časovou úsporu překvapivě dokáží ocenit i lidé, kteří mají více volného času než někteří jiní lidé.

Nakonec to bylo poměrně úspěšné odpoledne. Podařilo se mi smýt cejch lichváře, nezaznělo nic na téma, že bych měl zhubnout, najít si holku a mít dítě, vejšku, řidičák, zahraniční dovolenou, uklizený byt a hladké oholení.  Rozhodně jsem na tom byl lépe, než pan Jaroslav, který vydojil z AZ kvízu pouze třikrát Palackého, a to byl jedním klikem od Masaryka. To je pech, co.

Víte, je dost možné, že za padesát let budu ležet přesně tam, kde teď leží babička. A něco nebudu chápat, i když se to může pro člověka, který mi to bude vysvětlovat, jevit jako naprosto jasné a jednoduché. Ten člověk mi následně bude nadávat, že jsem blbej, když to nechápu, vždyť je to přece naprosto srozumitelný, že i debil by to pochopil.

A já se mu budu smát. Víte proč? Protože prohrál.

Ps: dostal jsem zpátky dlužnou částku a ještě poukázku na tři stovky jako držhubný, aneb když má někdo ostrý jazýček, je lepší mu ta ústa zacpat. Tak přemýšlím, že si o víkendu něco s dovážkou zase vylorduju.

Pfff!