Někdy před měsícem mě napadlo, že válet si o jarních prázdninách šunky v Praze není tak úžasný jak se a první pohled může zdát, a že by bylo třeba fajn někam vyrazit…. Když jsem se konečně rozhoupal k tomu to nějak řešit, měli už skoro všude plno či draho. Navíc byl problém s lidma, protože nikdo vám přirozeně neslíbí, že pojede, když se neví ani kam 🙂 No každopádně podařilo se mi sehnat Toma, Vojtu a Štěpána plus průměrnou chatku se 4 lůžkovým pokojem v Janských lázních… Odjezd byl v neděli v docela smrtící čas- půl osmý na Čerňáku. Přežil jsem jak ranní vstávání, tak tříhodinovou cestu busem až do konečné destinace.

Autobus nás vyplivl hned u kolonády a tady nastala první bžunda- najdi si svoji chatku. Měli jsme velmi mlhavou představu, že zmíněná chalupa se nachází 100 metrů do kopce za cukrárnou, což byl samozřejmě omyl. Zakempili jsme to u zastávky skibusu a se Štěpánem jsme pročesávali okolí. Když jsem asi po půlhodině došel k informační tabuli s názvy všech chatek, penzionů a hotelů naše obydlí tam samozřejmě nebyla uvedena. Taková zlomyslnost! Po další půlhodině jsem čirou náhodou natrefil na správnou boudu, kteroužto jsem poznal pouze podle toho, že za oknem stalo stavební povolení na jméno majitele. Když jsme se konečně dokodrcali se všemi batohy a lyžemi, uvítal nás zmatený děda lebeda a než jsme stačili říct slovo, hned náš začal ubytovávat. Ve stejnou dobu přijeli i naší „sousedé“ Obludná grupa asi desíti od pohledu přízemních buranů, z nichž za zmínku stojí zanedbaný čtyřicátník s přihlouplým úsměvem a dlouhými mastnými vlasy-kromě těchto rysů ale celkem zdařilá kopie Johna Lennona, svůj kostým ještě doplňoval tmavými kulatými brejličkami a my jsme mu neřekli jinak než Lennon-Resurrection. Další člen zlořečeného ansámblu byl něco mezi 20-30 a Stepán ho brzy pokřtil „Čvachtík“ kvůli jeho kempení ve sprše. Alespoň to byl asi jediný člověk z toho děsného squadu co se myl, protože někdo, kdo vykouří víc než dvě krabičky cigaret denně by se měl určitě mýt častěji než dvakrát týdně- ale o tom až později.

 

Ovšem nikdo z nich co do demence a otravností nesahal ani po paty Chňapíkovi- asi desetiletý dobře krmený, ale špatně vychovaný koblížek, všude jej bylo plno a tu svoji otylou chlebárnu nezavřel, jak byl tejden dlouhej. Všichni jsme se kolektivně shodli, že ten zmetek s tlustými brýlemi pevně nasazenými na obličeji, čímž ještě víc zvýrazňoval své buclaté tvářičky je PROSTĚ NA DĚLO.

 

My jsme zakempili horní pokoj a hned se vydali lyžovat. Po vystání útrpné fronty (která ale nebyla nic v porovnání třeba s úterkem) se Štěpán s Vojtou nacpali do poloprázdné kabinky, zatimco já s Tomem jsme vlezli do další. Ale ouha, k nám se také vecpali dva výrostci a hned jak se milá kabinka rozjela, povídá jeden tomu druhému: „Dáme cígo, ne?“ Myslel jsem, že si dělá legraci. Kouření v kabince bylo sice zakázáno, (stejně jako pití alkoholu a pokusy s atomovými gřjoby) přesto jsem doufal, že když ten křupan kašle na nařízení, bude mít alespoň tolik solidarity, že nebude kouřit v naší společnosti. Jak naivní jsem byl, se ukázalo v několika málo vteřinách, kdy kabinka byla v mžiku uzená.

Nevěděl jsem, jestli se víc duším kouřem anebo vzteky, pamatuju si jenom, že cesta nahoru byla nekonečná tortura a moje hadry se s obsahem všech těch svinstev co v těch cígách jsou, mohly rovnat Pijerovu svetru. Vyplazil jsem se z té kabinky a s výrazem maximální nasranosti se dobelhal na sjezdovku, kde jsem trpce vyčetl Štěpánovi a Vojtovi, že nás nechali napospas těm dvěma zmetkům, načež celý týden jsme pak jezdili ve čtyřech. Lyžování první den bylo super, i když jsme lyžovali pouze dvě hodiny. Po návratu domů jsme zjistili nemilou skutečnost- stupidní partička v čele s Chňapíkem zakempila společenskou místnost a co hůř, všichni samozřejmě začali vypalovat rypáky (jako kdybych si to dost neužil v té prokleté kabince) Štěpán společenskou místnost překřtil na zónu 10-42 podle čísel dvou kabinek kam jsme vlezli a bylo tam totálně zahulíno. Stravování bylo funny. Každej vzal co nejvíc instantních jídel, polívky, těstoviny, ale hlavně „dobré hostince“ promptně překřtěné na veselé kotlíky… První den jsme ještě vyžili s těstovinami, do nichž někdo přikrájel salám a celkem to ušlo.

Pondělí– vyrazili jsme na sjezdovku okolo dvanáctý a až do 4 lyžovali. Celkem pohodička, fronta sice byla občas dost dlouhá (aneb místo kde to saje- interní džouk :)) ale lyžovačka celkem fajn, zvlášť když jsme si našli optimální cestu kterou jsme pak sjížděli celý týden. Večer jsme strávili hraním pekelnickýho Little Fightera ve čtyřech, s občasnými přestávkami, kdy Vojta pouštěl: „Já jsem Chňapík, malický krokodýl“ a zvláště pak hrůzu jménem Barbie rap, kterou jsem kdysi dávno odněkud stáhnul jako ukázku toho nejhoršího škváru, co jde vůbec nazpívat. Bohužel Štěpánovi i Vojtovi se zalíbila a pouštěli ji, kdykoliv to bylo možné, což bylo dost goonish.

Úterý– Nesnesitelná fronta, dokonce někde vyfocena… Z celýho úterku si pamatuju jenom tu děsnou frontu a to, že jsme potkali Petra Parkana s jeho přítelkyní…Ovšem večeře stála za to. Do svých rukou to vzal Tom a udělal „babiččiny špagety“ Zpočátku slibně se vyvíjející projekt vzal za své v době, kdy Tom začal zběsile lovit nebohou špagetu z vroucího hrnce, jako že jí hodí o stěnu, aby zjistil, jestli už je to hotový. Když se mu to konečně podařilo, milý špagety se stihly rozvařit. Vojta tento pokrm okomentoval jako „Něco studenýho co má chuť kečupu“(následuje komentář Vojty: já jsem to říkal jinak: původní plán byl uvařit špagety a dát do nich něco osmaženého, česnek a kečup, já, jako rozený kuchař, jsem samozřejmě vytušil, že to prostě bude chutnat jako kečup. Neměl jsem ale pravdu, chutnalo to nejenom jako kečup, ale dost i jako česnek (to Tom: česnek se prostě MUSÍ vařit, u GOON!!!!)) ale mě to přišlo docela k chuti, rozhodně to nebylo horší, než zoufalé pokusy naší školní jídelny.

 

Středa– Zase celkem fronty, které jsme vyřešili tak, že jsme vyjeli nahoru a pak jezdili na kotvě, kde to nebylo tak děsný, abychom se tak po hodině a půl opět přesunuli na lanovku. Stojíme takhle frontu, když se za náma ozve známý hlas: „Čau Lamy!!!!“ a bum, Zdeněk Pátek s mámou. Asi dvě hoďky jsme jezdili s Pátcovejma, a když jsme se od nich odpojili, stihl nás hněv bohů v podobě stálé se zhoršujícího počasí. A nejen to. Již předtím jsme byli nuceni stát ve frontě a poslouchat koncentrovanou idiocii v podobě nějakého 16 tiletého fracka, kterej nadával všem a všemu a dělal ze sebe největšího Bosse.  Zasloužil zabit. Večerní dlabanici jsme vyřešili návštěvou Pizzerie, protože každému z nás se dělalo šoufl při pomyšlení na těstoviny. Nejen že pizza nám celkem lahodila, ale ještě jsme si každý dali drink: Já s Vojtou jsme šli do Piňakolády, Štěpán si dal Tequilu Sunrise a Tom sebevrah šel do B52 což byla nějaká kombinace Absinthu a bůhví čeho všeho ještě. Po návratu do kuřácké bašty, jsme akorát zjistili, že nenáviděná skupinka s výrazem stádových telat tupě zírá na nějaké stupidní novácké seriály. „Atmosféru“ ještě vhodně doplňoval Chňapíkův otravný jekot. No hrůza.

Večer jsme dostali nápad napsat Vojtěcháči, napsali jsme mu jak se má a tak… Jeho odpověď tu otiskuji v plném znění: Pánové, já vás všechny pozdravuji. Doufám, že neponocujete, neholdujete alkoholovým orgiím a neoddáváte se rozkoším podivných žen! Když si tak tu vaši partičku představím, tak nevím, nevím! Osobně bych důvěřoval jen Tomášovi. Toho poslouchejte, držte se ho a mějte jej za vzor! A hlavně-hlídejte Štěpána, je opravdu velmi zlobivý. Já se mám dobře, docela mi to už na „prkně“ sviští, leč bohužel činím vše, před čím vás v úvodu své zdravice varuji. Asi se budu stydět! Tak se mějte, kluci, fajn a skvěle si to užijte. Zdraví PetVoj 🙂

 

Na to mu Štěpán napsal následující: Ponocujeme, pijeme fernet po škopcích a ženský se tu střídají jak na běžícím pásu, zkrátka jako u vás…akorát jezdíme na lyžích a ne na prkně. Zrovna teď nám tady tluče na okno dalších tucet holek, už nevíme, co s nima. Poraďte! Vojtecháč odpověděl krátkou větou, kterou nás ale dokonale konsternoval, nikdo z nás tu jeho odpověď nestihl: To je přece zcela jasný. Musíte začít sáňkovat! P.V.  Kdo pochopil, ať dá vědět, tahle hádanka mě momentálně trápí víc než kolik aut si nejakej dobrák nalíznul na moji ztracenou občanku.

Čtvrtek– Bohové se asi ještě pořád zlobili za to odloučení od Pátců, páč počasí bylo neuvěřitelný. Mlha, že by se dala krájet. Moje supr vytechovaný  uvex brejle trestuhodně pohořely, viděl jsem lépe bez nich než s nimi. Jezdili jsme akorát než se permice zaplatily, pote jsme je střelili nějakým Polákům a dvěma prknařkám. Malá satisfakce byla v tom, že Chňapík byl očividně také v nemilosti a zlomil si ruku, což nás všechny velmi mrzelo.

 

Další věc co nás mrzela, byl fakt, že soudný den s kotlíky se přiblížil. Utvořily se dva hlavní tábory- skupina s kotlíky hrdě nesoucí nápis „Kuře na paprice“ (Alias Goon na kyselo)
A opoziční tábor s nějakou sejrovou blemstaninou, která dostala název Goon na domestikováno. Oba Gooni zachutnali velmi nechutně, ale sníst se to muselo.

Pátek– Brzy ráno odjel Štěpán, protože musel na trénink ve Volejbalu. My ostatní jsme kempili na chatce, kvůli stále našňupnutému počasí a taky Vojtovi nebylo úplně nejlíp (Že by zapracovali Gooni?) Na večeři jsme si došli do celkem good podniku, kde jsme se všichni pořádně nadlábli.

Sobota-balení, odjezd, zpestřen hledáním klíčů. Chňapíkovci se naštěstí už neobjevili, asi kempili v nějakým zahuleným doupěti. Rozhodne se mi po nich stýskat nebude…

Doufám, že jsem lidem co se tohohle supr podniku nezúčastnili alespoň trochu přiblížil atmosféru, bylo to super.