Ahoj čuníci,

Já vím, že poslední dobou je zde záplava hlavně recenzí na hry a filmy, a můj nejoblíbenější literární útvar – poezie – guvno, jenže na poezii musíte mít inspiraci, na recenze stačí, když si něco zahrajete a utvoříte názor.

K AC: Syndicate jsem se dostal jako slepý k houslím. Promotér nových her, které posléze recenzuji, bývá většinou Krutý Danda, nicméně nyní ho Pavel zastoupil více než důstojně.

Sedíme na pivu, a on povídá: „Hele já teď hraju Assassins Creed z viktoriánskýho Londýna a je to super! Chtěl bych, abys na to napsal recenzi!  Jakmile někdo chce, abych o něčem psal, v drtivé většině se toho nikdy ani nedočká – musím to chtít já sám. Pavel v zoufalé snaze tuto motivaci zažehnout, zahrál na tenkou strunu profitu – Dám ti dvě stovky, když si to zahraješ a napíšeš o tom! Vida vida, lidi už mi dokonce chtějí platit za moje recenze! Still no-go.

Řekl jsem Pavlovi, že ano, poslední Assassins Creed z Egypta mě fest bavil, (koneckonců, recenze na něj naleznete zde, zde a zde) ale bylo to hlavně proto, že Bayek se dal hrát stylem one man army, protože na kradmé upocené plížení styl deváťák Venca Strakapoud za plotem dychtivě sledujíc sousedovic Květu, kterak si v parném létu na lehátku sluní svoje trojky, prostě nejsem, nebaví mě to, a pokud mě k tomu jakákoliv hra svým pojetím bude nutit (hraj to přesně tak, jak jsme zamýšleli, a když nebudeš, tak budeš umírat) tak to odmítám hrát, tedy ačkoliv Assassins Creed: Syndicate je poměrně nová hra z října 2015, (a právě po této hře následuje AC: Origins) bál jsem se, že přesně to budu muset hrát stylem: schovej se tady za balík slámy, čekej 5 minut, až bude ideální konstalace strážných pochůzkářů, potom následuje přesně 0,90 sec okno na zapískání a přilákání jednoho protivníka, kterého musíš potichu zlikvidovat a následně jeho mrtvolu schovat v tom balíku slámy, ale nejdřív jí musíš přesunout pod vůz, aby ji neviděl policista, který tudy přesně v tu dobu bude procházet, a až potom jí hodit do té slámy, jo a nenechávej ji pod vozem, jinak za další 7,5 vteřiny si ji všimne druhý hlídkující policista. No, a pokud to neuděláš přesně takhle, vyjede na tebe kavalerie zlosynů, bůh zabije koťátko, a Tvůj počítač se samovznítí.

Pokud je někdo herním masochistou a baví ho zkoušet podobnou situaci po sedmnácté, prosím. Já to nenávidím, a proto jsem pojal předsudek proti tomuto londýnskému Assassinovi, a takto své stanovisko přetlumočil i agilnímu Pavlovi, který mě chtěl do této hry uvrtat.

„No ale nemusíš to hrát jako Assassin, v tom je to právě dobré, protože máš dvě postavy, chlapa a ženskou, a ženská je víc do stealthu a chlap víc ranař, tak můžeš hrát za toho chlapa většinu času, a jen nějaké příběhové za robu.

Jenže v tom je přesně ta Sophiina volba, víte? Já jsem Papin! Já NIKDY nehraju za chlapa, když mám možnost hrát za robu! Roba totiž při všem co dělá, vypadá líp. Hrát za robu je zábavnější. Pokud nasvalený ranař složí pět ogarů na fůru, nikdo ani nezvedne obočí, ale pokud to samé svede křehká holubička, to je panečku jiná liga!

Pavel o tom neví, ale druhý den jsem si předmětnou hru zakoupil a nainstaloval. No co, byla ve slevě! Rozhodl jsem se, že po Pavlovi budu požadovat slíbené peníze jen v případě, že to bude velice, velice špatná hra, a abych vypálil mučivé obrazy její projekce ze své mysli, použiji jeho mecenášský dar i s Pavlem samotným jako kontribuci k spásonosné pitce.

Jo, jasně. Napsal jsem stránku textu, a o hře ani zmínka. To je pešek, co?  Chce se to někomu číst dál?  Asi ne, ale mně se to chce psát, a slibuju, že se polepším!

Hned po spuštění hry a prvních momentech musím jednu věc vyzdvihnout – Ubisoft umí vytvořit atmosféru.  Když jsem hrál AC: Origins, cítil jsem se skutečně jako součást Egypta. Nyní jsem byl součástí Londýna, a bylo to opět velice sugestivní.  Století páry, industrializace, průmyslová revoluce, chlapíci ve srandovních cylindrech, dámy ve volánových šatech a dětští muklíci co dřou v dýmajících továrnách za dvě plesnivé kůrky na den, to byl Londýn druhé poloviny devatenáctého století.

Vaši dva hlavní protagonisté jsou Jacob a Evie (čti Íví) Frye, dvojčata a začínající vrahouni. I tato hra reflektuje klasický konflikt Assassins vs Templars, a vrchní templář se jmenuje Crawford Starrick, ruluje celý Londýn, a je to klasický megalomanský nenasyta, co si v kanclu točí glóbusem a mumlá „Whoever controls the London, controls the World.“

Po inteligentně udělaném tutoriálu, který Vás za ručičku povede úvodními dvěma mordy za každého z krvežíznivých dvojčat, jste vrženi přímo do Londýna. Zatímco v AC: Origins bylo herní pole rozloženo na celý obrovský Egypt, a každý z datadisků ještě další lokace přidal, zde se děj odehrává v jednom městě. No, tak to jsem na vás zvědavý, hoši, jak jste se s tím popasovali.

Londýn nicméně vypadá úchvatně. Je to velice živé a rušné město. Mapa města je rozdělena na sedm větších částí, a ve všech vládne templářský arcizlojed Starrick. Ovládá továrny, lodě, vlaky, a hlavně gang, který se jmenuje „The Blighters“ (doufám, že v české lokalizaci byl hráč podarován spolkem Plesnivců, Plísňáků či Plesniváků) zatímco Vy založíte svůj vlastní gang jménem „The Rooks“ takže londýnský AC jsou vlastně války gangů, protože ačkoliv máte svůj gang, začínáte od nuly a musíte pro něj postupně získat odpovídající vliv a území.

Každá ze čtvrtí je dále dělena na menší území, a na každém z těchto území páchají Plesnivouni nějakou neplechu, kterou musíte překazit a následně tím území osvobodíte. Pro vášnivé sběratele jako já jsou po území celého Londýna rozesety truhly se zlatem a surovinami, pivní flaše, lisované kytky v knížkách, fotky nebo hrací skříňky. Všechno můžete sbírat v rámci kolekcí, a za zkompletování celé kolekce jsou čupr odměny.

Takže většinou jsem přišel do lokace, a všechno špatně, Plesnivci to tam ovládali ocelovou pěstí, támhle se děcka dřela v továrně za půlgroš týdně, vedle měl prohnilý gang základnu, nebo zpupný templář se mi smál do ksichtu v čele svých servilních patolízalů, co z toho si vybrat jako první? Jééé támhle je kytička do sbírky!  Jak vidíte, priority mám jasně definovány.

Jak už jsem nakousl výše, k dosažení dominance nad regionem musíte nejdřív zbavit kontroly ty zlé čuníky prostřednictvím několika druhů misí: Každý druh je zastoupen jedním ambasadorem, což je přátelská vedlejší postava, a za plnění konkrétní aktivity Vám u ní narůstá reputace, za kterou jsou časem slušné odměny.  Další zajímavý prvek je bonusový objektiv: Chcete víc zkušeností a peněz? Tak nejde jen o to zabít Jamese Prořezhrdla, ale je nutné zneškodnit jej ze vzduchu. John Kudlavhřbet musí zakokrhat s použitím halucinogenních šipek, tedy ho odkrouhne nadrogovaný parťák, a mrtvola Rebeky Rozparovačky (ano, šéfa gangu může impersonifikovat i samice!) musí být po mordu vhozena do Temže.

Kromě likvidace elitních templářů je zde klasický Bounty Hunt – ustrašený polda v bídném převleku Vám dá kešeně a zkušáky, když mu dovalíte VIP čuníka, ale na začátku hry není úplně jednoduché vplížit se nepozorovaně k předmětnému nezbedovi, odkrouhnout jeho nohsledy a spoutat ho. Nejen, že když strašpytel zmerčí, jak se mu kumpáni hroutí k zemi s kudlou v zádech, instantně vezme do zaječích a je obtížné ho chytit a zpacifikovat, ale když konečně vedete v železech lapeného výtečníka, jiný uniformovaný horlivý ňouma Vás může insultovat (a to pracujete pro policajta!!!) a hříšník mezitím prchne. Tedy jsem minimálně prvních pět nešťastníků, na které byla vypsána odměna, spolehlivě ze závětří likvidoval, a ač fízl pokaždé pofňukával, že bych Death or Alive neměl brát tak doslova a co teď s tlející mrtvolou, aspoň nějaký hmotný revanš nakonec dovalil, takže čupr gut.

Třetí typ osvobozovací mise je vypálení hnízda zmijí. Plesnivci prostě mají pár domků, kde většinou vězní Vaše parťáky nebo se zde rozplývají nad plány nečistých únosů a výpalného, aneb podsvětí se s ničím moc nemaže. Cíl mise je jasný: Bídáky do jednoho vybít, a pokud chcete, aby uzenej Jánošík, co nad touto bohulibou kratochvílí drží patronát, dovalil bonus, tak nikdo od Rooks nesmí přijít vo kejhák a taky musíte zničit ty jejich zloplány.

Poslední liberační aktivitu jsem si nechal na závěr, protože mi přijde jako suverénně nejlepší. Usmolená cácora s mastnými copy Vás požádá o osvobozování továren, kde pracují malé děti, pod přísným dohledem Plesniváků a despotického majitele. Promptně jsem pobil plesnivce, a pak se postavil před ty nešťastné štrajchpudlíky a kochal se pohybem jejich malých ručiček počítajících šrouby, nebo se smál při jejich nemotorné manipulaci s koštětem, které bylo co do výšky proti nim dvojnásobné. Pranic se mi nechtělo je zbavovat pracovní povinnosti, jen ať se tuží a zocelují při poctivé manuální práci, holomci lajdáčtí!

Každá londýnská čtvrť má svého bosse. Pokud začnete krouhat jeho spojence a pouštět jeho dětské otroky, časem si toho všimne, namíchne se a dovalí i s kavalerií dalších hrdlořezů. Pokud osvobodíte celý region, vyzve Vás na souboj o něj a bojujete s ním podle jeho pravidel, a občas je to i těžší. Nicméně, tohle se dá skvěle ochcat. Když se objeví poprvé s hordou odraných lokajů, vždy jen vyštěkne pár pokynů a prchne. Klíčem je lapit ho, než úplně uteče. Na začátku to jde ztuha, protože nic moc neumíte, ale tak od třetího bosse jsem vždy rychle prokličkoval hordou jeho přívrženců, a než stihl vzít kramle, vyrobil jsem mu ze zad jehelníček vrhacími noži. Následná finální bitka o území se sice koná, ale bez vůdčí osobnosti si zbytek jeho kamarily přijde akorát tak pro šerednou nakládačku.

Ale nebojte, i tady to má dobrý konec. Po udělení pěstní lekce totiž Jacob a Evie vylezou na dostavník, a prohlásí, že odteď všichni pracují pro ně, načež členové Vašeho gangu odněkud vytáhnou erární zelené kabátce a prohranou stranu jimi podarují, aneb zde dostává výraz „převlékač kabátů“ úplně nový rozměr!

Aktivit je ale v této hře mnohem víc. Pokud nechcete osvobozovat zubožené děti nebo mordovat templáře či Plesniváky, můžete se účastnit pěstních soubojů v Aréně, závodů drožek, nebo ochromení Starrickova dopravního impéria –  unes dostavník, zapal loď, přepadni vlak… nakapsuj se a naser ho jako bonus!

Hračičkové jako já se v této hře vyblbnou. Je zde hojně zastoupen Crafting, tedy vlastní tvorba předmětů ze surovin, které nacházíte v bednách či u padlých nepřátel. Můžete si tedy klidně vyrobit novou zbraň, plášť, opasek nebo vystřelovací dýku. Tyto věci jde dále ještě jednou vylepšit.  Jako vrahoun máte k dispozici ještě další vychytávky – nejlepší z nich je asi vystřelovací hák, díky kterému se velice rychle můžete přesouvat mezi budovami, dále jsou zde populární dýmové bomby, halucinogenní šipky (aneb poperte se navzájem čuníci) voltaické výbušniny, vrhací nože, rychlá lékárnička a pistole.  Nejen tedy, že můžete utrácet za výrobu předmětů, ale dále můžete utrácet ještě za rošíření pouzder a kapsiček pro všechna tato udělátka – aneb proč mít dvě lékárničky, když jich můžete mít najednou až pět.

Jak jsem zmínil výše, máte svůj gang, který se toulá po ulici, a připojí se do jakékoliv bitky, kterou vyvoláte. Dokonce můžete členy gangu povolat do zbraně, a pak chodí všude s vámi a kryjí Vám záda. Gang je další věc, kterou lze vylepšovat kupováním schopností. Opět jsem hru ochcal, když jako první vývojovou větev jsem si vyklikal členy gangu na úrovni 9 (10 je max.) Tedy jsem si běhal na lokaci lvl 4, prudil Plesnivce, a když se jim to začlo nelíbit, zapískal jsem na tato namistrovaná lamželeza, a ti s každým udělali krátký proces.

Ovšem nejoblíbenější schopnost v této kategorii je jednoznačně „Malí zlodějíčkové“ Vzpomínáte si na to, jak se mi nechtělo osvobozovat ta umouněná čúráčata co pracovala od úsvitu do soumraku v nějaké špinavé začouzené továrně? Po aktivaci této schopnosti jsem je naopak osvobozoval s velikou chutí. Ačkoliv si prve naivkové mysleli, že jsou volní a půjdou si s vrstevníky čutat do meruny, rychle jsem je vyvedl z omylu, zapřáhl je ještě třikrát tolik, načež běhali po Londýně jako barevný.

V praxi to funguje tak, že občas potkáte nějaké otrhané škvrně, kterak komicky cupitá ulicemi Londýna, a všechno co za ten den vydělal, mu můžete vzít. Někdy vám doplní munici či lékárničky, někdy podaruje suroviny, ale z těch nejlepších vytřískáte i žádané britské libry.  Většinou sice dostanete pět set liber, ale několikrát se mi povedlo vydojit z holomka i desetinásobek – tedy 5 000. Takovýmto prťavým zazobancům jsem říkal dětští prostituté, protože to je pravděpodobně jediná aktivita, která by jim takovéto horentní sumy vydělala.

Netrvalo dlouho a začal jsem hromadit povážlivě velké sumy, a investice do ekonomické větve gang upgradů se začala vracet i s úroky. Časem jsem si koupil i taková vylepšení, kdy fízlové dělají, že to prořízlé hrdlo Plesnivce dva metry od nich jim vůbec nestříká na uniformy, a že je vlastně všude klid, mír a pořádek. Všechny obchody se předhánějí v tom, kdo mi dá větší slevu, no a plesnivcům někdo nachcal do studny, a tak jsou takoví mátožní a už Vás ani sami na ulici nenapadají. Ta vylepšení hodně ovlivňují hru. Na maximální úrovni se všemi vylepšeními a slušnou výbavou již Vaše protivníky značně převyšujete. Možností, jak řešit každou situaci je nepočítaně.

Jak jsem avizoval výše, hrál jsem za Jacoba jen v kampaňových misích pro něj určených, jinak celou dobu za Evie. Samozřejmě jsem Evie nehrál jako tichou zabijačku, ale jako destruktivní tanečnici smrti s třiceti vrhacími noži za pasem. Většinou jsem se vylezl na nějakou budovu a nasypal na nešťastníky pod sebou spoustu nabroušených kudliček. Na ulici jsem běžně vyřídil tři nebo čtyři oponenty, než si ostatní vůbec uvědomili co se kolem nich děje, a to už jsem byl dávno někde jinde. Evie je neuvěřitelně rychlá a flexibilní postava, a v kombinaci s vystřelovacím hákem a dýmovnicemi je zrovna tak nepolapitelná.

Jacob je…neřikám že špatnej, to ne, mnohem lépe ovládá pistoli, víc vydrží a má několik užitečných specifických schopností, ale není tak rychlý a hlavně u všeho, co dělá, nevypadá zdaleka tak dobře jako Evie.

Jak vidíte, příběh jsem se rozhodl nechat si nakonec. Na příběhové mise se totiž pořádně vrhám, až poté, co vyčistím celý Londýn od Plesniváckých veksláků, sesbírám všechny kytičky, flašky, a plakáty, a vylepším reputaci s mnoha čuníky na maximum, což tak nějak odemyká předměty, které patří k nejlepším ve hře. Díky moudrým a prozíravým ekonomickým investicím (kdo by to byl do mě řekl!) vytahuji z kasičky jednou kolem 80 000 liber naráz, načež vylepšuji všechno potřebné i nepotřebné, tedy příběhové mise hraji na maximální úrovni s nejlepšími zbraněmi a gangem, kterého by se bála i Sicilská mafie.

Příběhové mise máte předem nastaveny za Jacoba nebo za Evie. Za Jacoba je jich bohužel víc. Evie hledá artefakt jménem „Shroud of Eternity“ a Jacob prostě jenom vraždí Starrickovy pohunky. V praxi to vypadá tak, že hra je rozdělena do kapitol, a Evie má jednu nebo dvě mise v jedné kapitole, kdežto nenažranej Jacob čtyři.  Pokud Evie nehledá Shroud of Eternity, snaží se napravit průsery, co mezitím provedl její impulsivní bratr. Například když Jacob zabije ředitele Bank of England, hodnota měny prudce klesá, rozmáhají se padělky a venku jsou rozlícené davy.

Příběhové mise jsou designovány tak, aby představovaly nějakou výzvu. Respektive mají být těžší, než to, co jsem dělal doposud. Příběhové mise také dávají zajímavé odměny a hodně zkušeností. Oh wait, já už jsem maximální level s ještě zajímavějšími odměnami. Tamhle je pět čuníků. Ta hra chce, abych je vylákával po jednom jako stealth pussy, že? Hm a co takhle je prostě postřílet mým zlatým nablýskaným koltem co jsem dostal od seržanta Freddyho za splnění všech Bounty Hunt úkolů?  Jé, střelba jich přilákala dalších patnáct? To bych normálně měl asi umřít že? Jenže já si vylepšil pouzdro na náboje přes Crafting na poslední úroveň, tedy mám třicet nábojů – netlačte se Plesnivci, dostane se na všechny!

Příběhové mise pro mě žádnou výzvu nepředstavovaly. Ale té hře to nevyčítám, ona prostě jen nepočítala, že to budu hrát svým unikátním stylem. Mise za Evie byly zajímavější, odhalování tajemství Londýna, pátraní po částech mapy vedoucí k artefaktu, spolupráce s indickým Mahárádžou – to všechno bylo zajímavé. Navíc se v průběhu kampaně k Evie přisere snaživý uzený přicmrdovač co chce smočit, ale jednu misi trestuhodně zkurví a dostane tvrdej friendzone. Nebo spíš voidzone. „Return to the train, Mr. Green.“

Mise za Jacoba jsou otravně repetiční. Potkáte nějakou postavu, pro kterou plníte pár misí, a doberete se ke dvěma koncům – buď Jacoba ta postava nasměruje k tomu, koho má zabít, anebo ta postava je sama ten největší grázl, co akorát Jacoba tahá za fusekli, a jelikož Jacob má velkej klobouk a malej mozek, tak to trvá, než mu to doteče. Samotná finální assassinská mise je zajímavá, s několika možnostmi jak ji řešit – v lokaci se nachází unikátní postavy, co Vám po dialogu/zajmutí/zabití zpřístupní další možnosti, jak se k hlavnímu padouchovi dostat.  Jenže já mám stále tu zlatou pistoli od Freddyho s třiceti náboji, vzpomínáte?

Po mordu se obrazovka přepne do takové slo-mo módu, a podobně jako v AC: Origins i tady je umírající padouch nadrženej na to, říct Vám od srdíčka, jak jste ho tou vraždou nasral, a že ničemu nerozumíte a všechno jen komplikujete, bla bla bla. Někdy mu odpovíte, jako správný socialistický proletář, že jeho vražda nebyla nic osobního, ale bylo to FOR THE GREATER GOOD a FOR THE PEOPLE. Whatever Jacob, I am not buying your shit.

Mise za Jacoba mě postupně začaly dokonce iritovat, protože jeho počínání přestalo dávat smysl. Jeden z padouchů se jmenuje Maxwell Roth, a je to hlavní šéf Plesnivců. (To, že mu žádní Plesnivci v podstatě nezbyli, pomineme) pozve Vás na návštěvu, a tam vyjeví, že už ho nebaví pracovat pro Starricka, že je to nahovno šéf, a pojďme mu teda společně škodit, protože v tom jsi, Jacobe, dobrej. Celou dobu čekáte, že Roth Vám bodne kudlu do zad ale nic. Vesele s ním vraždíte, unášíte, zapalujete a ničíte, a všechno je v pohodě. Jenže potom v jedné misi, kdy se chystáte odpálit Starrickovi továrničku, vidíte pochodovat malé čuníky na jejich noční šichtu. Vraždit DĚTI? NIKDY! Rothe, okamžitě to zaraž! Proč Jacobe? Oni pracují pro Starricka, stejně jako dalších 39048505 nešťastníků, které jsi už naprosto nevzrušeně oddělal, a teď tu budeš naříkat kvůli pár dětem, které detonace chytře umístěných krabic s dynamitem pravděpodobně rozmetá na malé, špinavé, očouzené cucky?  To si říkáš zbojník, Ty vyměklá, útlocitná, fakany milující plačko?

Továrna vybuchne, ale Jacob samozřejmě všechny děti vynese z plamenů a zachrání. Nevím proč. Asi chce počkat 5 let, do doby jejich adolescence, aby je potom chladnokrevně podřezal, protože přeci pracují pro Starricka. Ještě horší konsekvence je ale ta, že za Jacoba musíte následně vykuchat toho milého gentlemana, se kterým až do tohoto zbytečného incidentu Vaše spolupráce vzkvétala.

Proč ho zabíjet? Všechny děti přežily, týpek Vám dokonce pošle hezký děkovný dopis a pozve Vás na jeho divadelní představení, ale Jacob ho prostě chce zabít, protože…  Přesně. Ten důvod naprosto chybí.  Zabiju Tě, protože jsi chtěl zabít Starrickovy zaměstnance, což jsme tak nějak dělali celou tu dobu a ještě si to užívali, ale tohle je JINÝ! Tohle jsou DĚTI! I am not buying your shit Jacob. Again.

Závěr hry je udělanej nicméně dobře. Vrahounská dvojčata se po celou dobu škorpí a utahují si jeden z druhého, což časem přeroste až v silnou nevraživost. Evie Jacobovi vyčítá, že je to hot –headed killer, co nepřemýšlí o důsledcích, a Jacob zase tvrdí, že Evie je zadarmo drahá, a její quest na získání artefaktu je blbost. Nakonci ale čeká Starrick i s artefaktem, což znesvářený pár opět donutí spolupracovat a závěrečná bitka je dobrá. Mr. Green zase utekl z vlaku, a snaží se udělat reparát v disciplíně „Projev hrdinský skutek, který od tebe nikdo ani nečeká, protože jsi postradatelný matlák, a potom třeba u Evie zaskóruješ“ a tentokrát mu to vyjde. Takže královna Victorie Vás nakonec pasuje na rytíře všechny tři, což je super v jedné věci – Můžete vraždit a okrádat členy královské stráže a nikdy Vás za to nikdo nenapadne. Stráže se ani nebrání. Protože jste přeci vrah – šlechtic a šlechtici můžou všechno.  Komická je situace, kdy jdete do královských zahrad, kde Vám královna Victorie zadá nějaký úkol. Královna je samozřejmě chráněna svojí osobní gardou, kterou ale můžete nevzrušeně vyvraždit před jejíma očima a milá panovnice to ani slovem nezmíní.

Hra disponuje i zajímavými vedlejšími úkoly, které jsou spojené s nějakou historickou osobností. A tak pomáháte Charlesi Dickensovi v rozluštění záhady strašidelného domu, snažíte se vypátrat, kdo vede štvavou kampaň proti Charlesi Darwinovi, pomáháte A. G. Bellovi s jeho vynálezy, nebo organizujete dělnický protestní meeting pro nikoho jiného, než samotného Karla Marxe, který Vás chce následně nalejt do strany.  Spousta těchto misí je zábavnějších než hlavní příběhová linie.

Dalším zpestřením je časový rift, který hráče přesune do Londýna během první světové války, a hrajete za Lydii Frye, vnučku Jacoba, kde sestřelujete skopčácký vzducholodě a paktujete se s Churchillem.  Je tam také několik úkolů typu chyť zvěda atd. Bohužel zde se už plíživě objevuje to, co na sérii Assassins Creed nesnáším úplně nejvíc.

Na začátku této hry se dozvídáte následující: Je rok 2013 nebo kolik, a skupina assassinů hledá Shroud of Eternity.  Pak je zde větši skupinka templářů se stejným cílem. Kdo věděl, kde je Shroud of Eternity? No jasně, Jacob a Evie Fryovi. Tak se pomocí nějakého udělátka přepneme do jejich vzpomínek, které s nimi prožijeme a díky tomu zjistíme, kde se ta mizerná věc ukrývá.

PROČ tohle nemůže být normální hra z Viktoriánského Londýna!? PROČ tady musí být tyhle otravné prostřihy do současnosti!? PROČ to ta hra koncipuje tak, že neprožíváte příběh Evie a Jacoba, ale jenom jejich vzpomínky? PROČ je v každé sekvenci u první světové války věnován prostor nějaké entitě, která se dojímá sama nad sebou, jak byla dobrá, a celý to tady ovládala a pak přišli nějací jiní bohové a uvrhli jí do temnoty a ti templáři se snaží jí osvobodit bla bla bla…většinou tohle jsou pasáže kde ten neduživý hologram s ksichtem nějaké čarodějnice nechám, aby se obdivovala, jak zase jednou bude úžasná a nastolí pořádek a assassiny pošle doprdele a jdu si pro pivo a něco klikám vedle na počítači dokud se neunaví a nedostane opět prostor Evie a Jacob.

V AC Origins to byla prdelatá Layla, tady je těch postav „ze současnosti“ víc, a vůbec nikoho nezajímají. Tento prvek je v AC stejně potřebný a žádoucí jako kadidíra na levým lokti!

No a to byl můj závěrečný hejt na jinak celkem povedenou hru. Bavilo mě to? Určitě. Bavilo mě to víc než Bayekova dobrodružství? To zase ne. Má to moc hezkou grafiku a pěkně se to hraje. Londýn minimálně zaujme.  Soundtrack sice nenadchne ale rozhodně ani neurazí a hodí se k Londýnu. Hra Vám nějakou dobu vydrží – pokud chcete projít tak nějak všechno jako já, je to na desítky hodin zábavy. Příběh je docela dobrej, až na evidentní minely již zmíněné.

Z plného počtu tomu ale tři body strhnu:  Bod za bugy, které v Origins nebyly. Pronásledujete někoho, kdo utíká. On běží přes silnici a najednou ho srazí a usmrtí drožka. Co se stane? Mission failed, dej si to znova, kámo. Jak jsem to mohl ovlivnit? Nijak. Ten event je naskriptovaný tak, že čuník nejde chytit dřív. Prostě se musím modlit, že příště pojede dostavníček jinudy, nebo že si vypne Carmageddon mód.

Druhý bod jednoznačně za tohle trapné smíchávání současnosti a minulosti. Jacob a Evie si zaslouží víc, než být nějaké vzpomínkové schránky, které využívá moderní bratrstvo Assassinů, aby odhalilo, kde je Shroud of Eternity. Budu předstírat, že tahle část příběhu tam raději vůbec není.

No a třetí a poslední bod – Jak jako najednou NEMŮŽU odpálit továrnu plnou Starrickových patolízalů, když něco takového dělám v podstatě celou hru!? Co na tom, že jsou to děti, jednou nebudou! Je třeba likvidovat opozici už v zárodku! Což si určitě řekl i ten milý gentleman, kterého mě potom hra donutila zahubit – jen proto, že, stejně jako já, neuznával tento pokrytecký pseudohumanismus.

Takže tak. Jinak mě to bavilo. A tady máte jednoho zavěrečnýho Starricka, jak pije pravej anglickej Earl Grey.