Ahoj čuníci,

Tohle bude článek o zhoubném prorůstání moderních technologií do našich životů. Aneb pokud nejste den na mobilu ani na Facebooku, pak musíte jistojistě bejt koženej.

Po velice vydařeném víkendu na Sázavě jsem nechal telefon v autě u Ivana. Teda, né úplně dobrovolně, měl jsem takové volnější kraťasy, zaklonil se, a telefon vypadl. Dohodli jsme se tedy, že druhý den pro něj pojedu na Chodov. Telefon se samozřejmě mezitím vybil.  Na Facebooku přebývám pouze večer, a to tak, že to zapnu, odepíšu na zprávy a zase vypnu. Mimochodem pro tip: pokud mi posíláte hromadnou pozvánku na jakoukoliv událost, nedělejte to – raději mi to napište ve zprávě, jinak se to – podobně jako pozvánky do FaggotVille, výzvy k záchraně světových oceánů, či agitační pobídky k vášnivé demonstraci za cokoliv – dostane pod moji rozlišovací schopnost. Sice se občas stane, že díky tomu třeba zmeškám koncert, na který bych jinak šel, ale to je riziko podnikání.

Jako první jsem o svojí dočasné (a vlastně i docela vítané) absenci ze systému mobilní komunikace spravil emailem mámu.  Už dávno jsem pochopil, že dítě je jedinečný exponát, a i když se časem jeho autoři osmělí a pustí jej ze spárů na různá hostování, stále chtějí mít detailní informace, jak je s jejich výtvorem nakládáno a kde se zrovna nachází.

Nepovažoval jsem za nutné psát komukoliv jinému. Krindapána, však večer ten telefon budu mít zpátky a stejně mi nikdo psát ani volat nebude, proč taky.

Odpoledne mi zazvonila pevná linka v práci. Timuru jsem poznal po hlase, ale nějakou dobu mi trvalo zpracovat, co mi vlastně říká – Pijer a další lidi se po mně vehementně shání a jsou konsternováni z mojí nedostupnosti.  Řekl jsem Timurovi, ať vzkáže ostatním, že jsem zakrákoral, a zřídíme příspěvkový účet na funus, kterej pak spolu prolejem, ale jemu se do toho moc nechtělo, a bo je dobrák, raději všem řekl, že stále žiju, jenom nemám telefon. (To jsem si teda dovolil hodně!)

Dojel jsem si tedy pro telefon z Letňan na Chodov. Tyjo, tam je to moderní! Na recepci seděla taková babička, a tak jsem ji vylíčil svůj svízel. Poslala mě do čtvrtého patra, kde byla další recepce a taková krásná usměvavá mladá dáma, napsal bych o ní básničku, kdybych jenom mohl.

Ivan mě pochválil, že jsem to našel a vydal předmětný telefon. Poté, co jsem jej doma zapnul, naskákalo tam víc nepřijatých hovorů a nezodpovězených zpráv, než běžně nakumuluji za pracovní týden.  To byly včera nějaký skvrny na slunci, ne?

Pointa, která tu zatím evidentně chybí, je následující: Netruchlete, pokud nejsem na mobilu nebo pokud instantně neodpovím na Vaši zprávu. Odpovím v drtivé většině případů tehdy, až si ji přečtu, jelikož si vážím času, který do mne psaním té zprávy investujete, a co je vzácnější komodita, než čas?

Nebojte se o mne, pokud jsem na den či více mimo dosah sociální sítě či telefonu. Neznamená to, že jsem umřel. Neznamená to popravdě vůbec nic.  Mnohem horší bude, až třeba půlrok nic nenapíšu, to budu potom smrti mnohem blíže, protože skutečně zemřel jen ten, kdo už nedokáže nic vytvořit.

Tady máte pár rýmů, kterými se to snažím laskavému čtenáři přiblížit:

Lze žíti a nic nestvořit

To však ani život není

Takto můžeme jen živořit

A zemřít v tom živoření

 

No a pak ještě:

Kdyby nebylo písmo, obrazy a noty

Nebyl by ani důvod ráno znovu obout boty