Míli čuníci,

Tohle bude jeden z mých dalších tl:dr příspěvku, aneb po dvaceti letech se stěhují do nového obydlí a chtěl bych vyjádřit, co pro mě znamená být, který opouštím, a nějak retrospektivně popsat nejvypečenější kratochvíle, které jsem v něm zažil. Musím říct, že až do nástupu na gympl jsem byl celkem hodné dítě, a návštěvy mých kamarádů se týkaly buď hraní si s plyšáky v tom mladším věku, a hraní Commandos na počítači ve věku starším. Všechny důležité události se začaly vpisovat do historie až v momentu, kdy jsem nastoupil na Českolipskou a kdy moje „rezidence Šiškova“, jak byl byt nazýván vděčnými středoškolskými kumpány, povýšila na vítané místo pro nejrůznější pitky a přidružené nezbednosti.

Dokonce jsem jej občas půjčoval jako tu nejlacinější hajtru a dával z ruky klíče pro Jackieho, Baba a Pijera, když je omrzelo „Doupě“ a chtěli si někde pustit Pulp Fiction po sto deváté a otevřít krabičáka. S tím, že já hrál v atriu pinčes a dorazil později. Z této doby se rovněž datuje Jackieho alotria, kdy se držel topení jak hovno košile, a nebylo možné ho z bytu dostat, ačkoliv s každou minutou se blížila možnost rodičovské vizity. Na Jackieho mám i několik dalších vzpomínek, kdy s ním démon alkohol hrál pimprlové divadlo, načež Jackie (for reasons unknown) orazítkoval klouby několik sádrokartonových stěn. Měl ruce jako kladiva, takže důlky jsou jasně patrné do dnešních dnů. Jelikož jsem tuto revoluční přestavbu nesl se značnou nelibostí, klekl si zkroušeně přede mně, a začal si vší silou sám sobě dávat pěstí, což taky nebyl způsob, jak tuto neradostnou situaci konstruktivně vyřešit, on si ale myslel, že když dá sám sobě za trest do držky, že mě to aspoň zahřeje u srdíčka.

Další skvělá historka, která se váže k bytu je následující- Jednou jsme celá rodina odjeli na dovolenou, zatímco gympláčtí výtečníci byli dle hesla zvyk je železná košile přesvědčení, že dveře rezidence Šiškova budou stejně jako každý pátek dokořán. Když zjistili, že se dovnitř nedostanou, vzali školní křídu, a napsali na dveře- BYLI JSME TU PAPINE! A pod to výhružnou lebku se zkříženými hnáty. Zatímco já se po návratu z dovolené skvělé bavil, otec byl bílý jako ta křída na dveřích, a nikdo jsme nevěděli proč. Pravda vyšla najevo vzápětí – Zatímco on neměl tuchy, že kluci mi říkají Papine, já rovněž neměl šajna o tom, že i JEHO přezdívka na střední škole byla Papin, protože měl referát na toho francouzského vynálezce. Tedy zákonitě nabyl přesvědčení, že nějací zbloudilí spolužáci zjistili, kde přebývá, a nesli se značnou nelibostí, že nebyl doma.

Poslední historka ze středoškolské dekády hodna zmínění je ta s vyšroubovaným kukátkem. Opět začíná u toho, kterak jsem pozval třídní ochlasty na alkáčpárty s trochou volitelné demolice. Jenže flamendři dorazili o hodinu dříve, než měli, a já jsem je dětinsky odmítal pustit dovnitř před stanoveným časem a nechal je zlomyslně čekat za dveřmi. Tedy za účasti kapesního nožíku vymontovali kukátko u dveří a foukali mi cigaretový kouř dovnitř. Bledý a třesoucí se vzteky otevřel jsem dveře pouze za účelem, aby mi demoliční četa čekajících kamarádů opravila rozbité kukátko a pak se odporoučela, samozřejmě to dopadlo pitkou jako dycky 😀

Ovšem skutečná renesance všech možných neřesti začala až po roce 2007 se založením spolku, který velká část čtenářů bude znát – <Sons of Liberty> naše milovaná (námi) i nenáviděná (těmi kdo tam nebyli a chtěli se tam dostat, popř. Těmi, které jsme zabíjeli nebo okrádali)World of Warcraft gilda, jež si tolik zakládala na srazech. První srazy byly celkem nevinné, byli jsme malá uzavřená společnost, a kromě bývalých spolužáků jsme měli jen pár dalších lidí. Např. svérázného brněnského poloboha Gotrýska a holku jménem Kájinka.(neplést s pozdější členkou Kari/Akirou) Kájinka se zdála být jako docela fajn baba, aleeee ne. Nahoře huj, vespod fuj a záhy se vyprofilovala jako neskutečná harlota, která během tří měsíců dokázala nějakou black whore magic naštelovat nadpoloviční většinu oficírského sboru – v té době tři ze čtyř – mezi svá chamtivá stehna. Můj byť se stal němým svědkem i těchto alotrii, já naštěstí nikoliv.

Jak jsme se postupně začali jako gilda rozrůstat, rovněž rostl počet lidí, kteří se podíleli na kobyliské drancovačce. Za zmínku stojí Gotrekova legendární forsáž že slivovice, Pijerův hrnec plný těstovin, který nikdo nežral ale všichni mu řekli že jsou výborný, Skanzenovský popelníček v kuchyni že by i Milda Zeman záviděl, Eleho spaní na balkóně, Adamovo spaní ve vaně, 22 nocležníků v celém bytě, polštářová bitka, která vzplála po legendární star-wars scéně „kredity budou stačit“ a odnesl ji Myrdinuv nos a moje lampa (tisíckrát díky Garfovi za opravu) ale nejlepší ze všech těchto SoL seanci byla Zýho deus ex machina, božský zásah který mě ušetřil potencionálních nepříjemnosti, osvětlím:

Nezřídka se stávalo, že jsem svůj nocleh nabízel ve stavu značně podroušeném, kdy jsem si byl jistý, že trefím, že odemknu a že zítra vyjde slunce, a nic dalšího mě příliš netrápilo. Tedy občas jsme v naší spanilé jízdě Prahou pochytali random klacíky, které nikdo neznal, ale v pokročilé hodině i oni hledali, kde složit hlavu, a proč nejít tam kam všichni ostatní – k Papinovi. Zatímco já zakopl o práh a usnul, kam jsem spadnul, byli zde svědomitější členové, kteří nechtěli dovolit, aby se jou jou klacíci s rovným kšiltem a kaťaty na půl žerdi hřáli v teple mého příbytku, a tak přišel Kubík, popadl boty a povídá: to jsou tvoje boty? No… váhavě odtušil vetřelec. Nikdo tě tady nezná, tak vysmahni. A vystrčil ho za dveře i s botami. Skuhrající adolescent ještě chabě protestoval, že to má nejdál ze všech přítomných, a nějaký sumochlup se začal hihňat neradostnému osudu exkomunikovaného příživníka, než se Kubík obořil i na něj a ledovým hlasem zasyčel – Ty se nesměj, jdeš totiž hned po něm! Tolik k ostrakizaci nezvaných čuníku, škoda že jsem to prospal

Bojovali jste někdy se skelnou vatou? Ne? Tak to ani nedělejte. Jelikož nám onehda dělali nějaké zateplování či co, všude okolo baráku bylo lešení a skelná vata, načež jsme to s Bratránkem vytáhli a – FIGHT TO THÉ DEATH! To neskutečně štípalo! Ještě teď, když si na to vzpomenu, tak mám chuť se podrbat! Navíc to jde strašně špatně dolů z věcí, z lidí, že všeho… je to sajrajt nad sajrajty.

Můj být zažil i skvělé pěvecké představení Arty feat Papin: U nás na severu – Jarek Nohavica cover. Kdyby to Jarek slyšel, určitě by slzu zamáčkl. Musím říct, že jsme s Artym ze sebe vydali to nejlepší, bohužel ostatní nájemníci to neocenili, a zejména to neocenila ta seschlá bolševická jedubaba, kterou tam máme jako domovnici

Když jsme u té rudé semetriky, nedá mi nevzpomenouti básnické opusy motivované návštěvou její a její korpulentní snachy, kdy každý rok chodí měřit hodnoty na topeních, a vždycky je to velká taškařice která mi slouží za ultimátní poetickou inspiraci. Pohrávám si s myšlenkou vylepit báseň i její neméně zdařilý sequel na veřejná místa domu, ale tak nejsem kruťas, jelikož máma tam dal bude dojíždět, a nechci, aby musela byt oběti nějakých zavilých protiúderů těchto politováníhodných individuí.

Byť se taktéž může pyšnit svědectvím o neuvěřitelné rychloromanci, kdy mě jedna vynalézavá robka z Kosic dokázala oblbnout jednoduchou odrhovačkou o „životní lásce“ přestože její skutečný cíl se skrýval v poctivém finančním drancování naivního Papina, aneb ta by v dojení pokořila i několikanásobného vítěze soutěže bavorských pastevců. Takže jak vidíte, místo monotematických pitek a anihilace bytového příslušenství se našlo místo i na červenou knihovnu!

V pozdější pubertě mi zachutnala vodní dýmka, a tak jsem si jednu pořídil. Velice záhy se na mém koberci začaly objevovat menší či větší krátery, které jsem způsobil já či někdo jiný neobratnou manipulaci se žhavým uhlím a tak začal připomínat 3d mapu bombardování Drážďan spojeneckým letectvem. Rodiče to nesli velmi nelibě a snažili se mi dýmkovou kratochvílí zakázat, což se jim navzdory jejich snahám nikdy příliš nedařilo.

Můj byť se kromě beztrestných alkoholových i jiných orgií stal vyhledávaným útočištěm ještě pro jednu věc- opěvovanou topinku z Hitlerova topinkovače, což je taková archaická pícka, která dělá ty nejvíc boží topinky v této i jakékoliv jiné galaxii, aneb všichni, kdo ochutnali, snad podpoří toto odvážné tvrzení. Tu si beru do nového bytu samozřejmě s sebou.

V poslední době je pak největším tahákem pro různé návštěvy moje nová vodní dýmka, která je skutečně zážitek, a velice rád přijímám různé návštěvy a kouřím s nimi tenhle úžasně zpracovaný umělecký klenot, který funguje i jako vodnice!

No, to je asi tak všechno, opouštím byt po dvaceti krásných letech v něm strávených, a stěhují se do ulice s poetickým názvem Květinková… Jelikož moje nové působiště je místo, kde vyrůstala moje matka, a moje babička zde žila více než padesát let, ten byt je přesycený odkazy a vzpomínkami na toto období. Nedávno jsem našel dopisy, které matka psala babičce z dětského tábora, a je to TOP materiál, máte se na co těšit čuníci!