Jdu domů, výtah samozřejmě ve dvanáctým patře… Otráveně čekám, něž sjede dolů, ten zmetek jako by to tušil, takže se ještě zastaví v pátým patře…Když konečně sjede dolu, vyplíží se z něj scvrklá babka, že jsem ji málem přehlídl… Slušně jsem pozdravil a počítal jsem naší konverzaci za ukončenou.

“ Mladý muži“ zaskřehotal slabý hlásek. „Doufám, že není zamčeno!“ protože nebyla zdejší, tak jsem ji trpělivě vysvětloval, jak fungují naše vytechované kliky a že vlastně zvenčí je zamčeno pořád a zevnitř nikdy… Dokonce v záchvatu dobré vůle jsem šel k té klice, abych ji to předvedl… Najednou se za mnou ozvalo: „A když už jsme u těch klik a zámků a zlodějů a vrahů, co si myslíte, jak to bude vypadat se zločinností za pár let?“ Moje ruka zmrzla na klice. Nejen, že mluvila úplně z cesty, ale když jsem se otočil, její tvář ani vzdáleně neznačila nějaký pokus o vtip, bylo vidět, že to myslí smrtelně vážně. Trochu zaraženě jsem odvětil, že si myslím, že zločinnost bude mít vzrůstající tendenci. Babča se spokojeně zašklebila a spíš sama k sobě prohlásila:

Však on přijde soudný den, kdy bůh ztrestá všechny hříšníky…Opět ani náznak po nějakém vtipu. Snažil jsem se vypařit, protože už mi začínalo docházet, s kým že mám tu čest. Jenže už to nešlo.

„Věříte v boha, mladý muži“ zvědavost z toho hlasu přímo čišela. Tak tohle jsem vzdal… Bylo jasný, že se výřečný babky jen tak nezbavím, tak jsem si řekl, ze přistoupím na její hru a možná se trochu i pobavím bláznivými názory náboženské fanatičky. Nasadil jsem hloubavý tón, a co nejvíc škrobeně jsem řekl, že jsem ještě neshledal náznaky boží existence. Jenže ježibaba se jen tak z míry vyvést nenechala. „Chápu…poznamenala pohřebním tónem.

 

A proč vlastně nevěříte v boha? Docela už mě začínala štvát. „Vždyť bůh přeci stvořil všechno“ Snažil jsem se ji usadit, že teorie o vzniku planety jsou dvě, ale zdála se neochvějná. Ach ano, taky jsem tomu dřív věřila… Ta Darwinova teorie, že? Když jsem byla v tvém věku, také jsem tomu dřív věřila… Pcha! Kdepak! Všechno je to v Bibli, milánku! S triumfálním gestem vytáhla bibli a začala z ní předčítat. Tenhle okamžik mi připomněl scénu z mého oblíbeného filmu Pulp Fiction- (Čet si bibli, Brete? Zapamatoval jsem si jednu pasáž, která se do týhle situace výborně hodí… Ezechiel 25:17 Cesta spravedlivého lemována jest…)

 

Dočetla úryvek, ze kterého jsem teda moc nepochopil, a podívala se na mě v očekávání, že jsem konečně přesvědčen o boží pravdě. Nebyl jsem. Pořád jsem se s ní přel o tom, že Bůh stvořil všechno. „Chichichi je to tak, mladý muži! Podívej se ven! Ten strom tamhle- to stvořil Bůh! A Co toho psa co tamhle běží, no? Popichovala ta stará škatule. Měl jsem sto chutí ji říct, že toho „stvořili“ jiní psi, ale rychle jsem tuhle jízlivou myšlenku zapudil, poněvadž vypadala, že by po mém sdělení utrpěla přinejmenším nervový šok.

 

A bůh také pohybuje celou zeměkoulí, ano, ano! Dodala vítězoslavně. Všechno je to tady! A poklepala na bibli. Proklínal jsem sám sebe, že jsem na hodinách fyziky nedával větší pozor, abych ji mohl odborně říct kdože to místo toho boha pohybuje zeměkoulí. Babice ovšem vytáhla ultimátní argument: „Když jedeš na kole, vydáváš sílu, no ne? Nepohybuješ se sám, že? Zlomyslnost v jejím hlase umocňovala moji bezmocnost, musel jsem s ní souhlasit. Chaaaaa! No a stejně tak bůh hýbe s naší planetou! Vrásčitá semetrika se zdála být v dobré míře a pokračovala v útoku: „myslíš, že vědci dokážou stvořit trávu z ničeho?  Natáhla prázdnou ruku, kterou sevřela v pěst

a její obličej pokrylo nejhlubší pohrdání. Pfff! Nedokážou! To jen bůh umí! Vypadalo, že téma boží všemohoucnosti vyčerpala a hned se dravé vrhla na jiné téma: Zkaženost lidstva. To dřív lidé nebyli tak zkažení… Tohleto… Registrované partnerství! To sousloví vyplivla s takovým odporem, jako když Pecová vyplivne moje jméno, když mám jít k tabuli. A Lidi se dřív taky nestříleli na ulicích! Kdepak! No řekni? Dřív se nikdo na ulici nestřílel, že ne? Zlomyslně jsem se usmál. Teď si babka nepříjemně naběhla. „Mnooo…“ povídám zamyšleně, možná se nestříleli, ale například nacisté věšeli civilisty na lampy pouličního osvětlení. Najednou bylo ticho…hmmm, hmmm…kdo se bavil o minulosti? Já myslím současnost! Babka začala být mírně popuzena, protože jsem ji evidentně setřel.

 

Hned ale vyhrabala nějakou brožuru. Takže ty se zajímáš o tu druhou světovou válku, ano? Tak se podívej! Tohle jsou hrdinové- Katoličtí duchovní, které Hitler zavřel do koncentráku, protože odmítli bojovat v jeho vojsku! Pronesla zaníceně. Jenže tady vyšla její snaha naprázdno. Nemela šanci porazit me na mem vlastním bojišti. Ano, ovšem, stejně jako zavíral všechny ostatní příslušníky nevyhovujících menšin… usadil jsem ji ledově. Moji poznámku přešla velmi rychle a začala z jiného soudku.

 

Stěžovala si mi, jak je hrozné někoho nutit jít do války a že ona a její organizace-svědci Jehovovi jsou zásadně proti válce. Svědci Jehovovi… už mi to konečně docvaklo. Žebravý řád, roztrušující své brožury jako mor… Sám si moc dobře pamatuju, jak párkrát zazvonili u našich dveří, otevřel otec, řekli dobrý den, my jsme Svěd… načež otec spustil vodopád slov ve tvaru Děkujeme nezlobte se nemáme zájem na shledanou a rychle zabouchl. Mrňavá megera přede mnou stále skuhrala o armádě, načež jsem ji trochu usadil v tom smyslu, že armáda prodělala profesionalizaci, takže už tam chodí jen dobrovolnici.

 

Hmmm,…mmmm…ano, ano, jistě! Ale ne ve všech zemích, ne ve všech, ještě ne…a za to my bojujeme! A za to zemřel Ježíš Kristus! Myslíš, že zřícení té střechy v Polsku a ty různá zemětřesení, byla náhoda? Kdepak! Kdepak, mladý muži… Bůh se dívá, on sleduje, víš? A nelíbí se mu, co tady vidí! Kdepak, nelíbí! Možná by sis rád přečetl tohle… řekla úlisně a vytáhla brožuru. Neměl jsem to srdce ji odbýt a brožuru jsem tedy přijal, jenže jsem si neodpustil do ní pořádně rýpnout otázkou, co sleduje organizace Svědci Jehovovi rozdáváním těchto brožur. Babka tušila podlou zradu, takže se otázce hezky vyhnula. Rozdáváním? Kdepak! My nerozdáváme, my nabízíme lidem porozumění, můžeš přispět! Ano, přispět na dobrou věc! Ale já vím, studenti jsou dneska chudí… řekla naoko zklamaně. Ale zas to není tak hrozný! Povzbudil jsem ji bodře. Něco vám za to dám! Zlomyslně jsem se usmál a vysypal hrst drobnejch. Babka vypadala, jako kdyby spolkla citron, ale hned se zase vzpamatovala a řekla, že mi moc děkuje, pyšné vytáhla nějakou obálku z recyklovaného papíru nějak učené pojmenovanou a peníze tam vsypala. Jenže i když jsem její lačnost ukojil hrsti drobnejch, které jsem tedy spíš než ze soucitu zaplatil za tu výbornou grotesku, milá paní se neměla k odchodu.

Mě nijak neobtěžovalo s ní rozmlouvat, takže jsem ji položil další záludnou otázku: Myslíte si, že církev přibližuje boha lidem? Opět se vyhnula odpovědi. Církvi je hodně víš? Kdepak! Tohle není tak jednoduché říct, některé církve jsou pseudocírkve, nemyslí to s lidmi dobře, kdepak!

Naklonila se ke mně: Víš, proč zemřel Jan Hus? Pronesla tajnůstkářsky. Protože bojoval za boha! Její čistý fanatismus mě začínal trošičku iritovat. A nebylo to spíše tím, že se mu nelíbila politika církve? Hmmm…mmm…kdepak! To není tak jednoduché určit, ne, ne! Ale všechno je to tady! A opět začala šermovat s biblí, kterou celou tu dobu křečovitě držela v kostnaté pravačce. Ty jsi velmi hloubavý chlapec, víš? Nechtěl bys někdy přijít na naše sezení? Debatujeme tam nad náboženskými otázkami. Tohle zavánělo nefalšovaným průserem. Přece nedopadnu jako pan JeBe který si dával dostaveníčka se senátory! Vykoktal jsem, že mám maturitu, a že tudíž nemám moc času.

Hmmm…to jsem ráda! K tomu jsem dodal, že já teda moc ne. Všechno je to tady víš? Bible je klíč ke všemu. Již brzo Bůh odmění své následovníky a ztrestá hříšníky! Myslel jsem, že tou „odměnou“ myslí nesmrtelnost. Chm! Kdepak! Ani tu nesmrtelnost si nezasloužíme! Nic! Bůh stvořil tuto planetu a my jsme z ní udělali tohle! No každopádně děkuji za velmi přínosný rozhovor, a když budeš mít kdykoliv čas tak se zastav! Usmála se spiklenecky.
A víte, co udělám? Asi začnu opravdu číst tu její bibli. Ne nebojte, nestal se ze mne poblouzněný náboženský konvertita, ale až jí potkám příště, porazím ji její vlastní zbraní, a to je přeci příjemná myšlenka, ne?

Jinak ještě si neodpustím tohle: Když jsem šel dneska pro občanku, nechával jsem se fotit. Přišel jsem tam, pověsil bundu na poutko, nechal se vyfotit a odcházel samozřejmě bez bundy. Při jejím upozornění že jsem tu nechal bundu, jsem jí poděkoval a chabě poznamenal, ze ztrácím všechno a všude, načež paní ve středních letech vesele poznamenala: Tak hlavně ať neztratíš svoji první občanku! Kdyby tak věděla….