Když vystoupila z auta, pomalu zavřela dveře a vydala se ke vchodu. Rozběhl se za ní, zcela impulsivně. Černý kabátek, který měla hozený kolem ramen, tiše povlával ve větru. Dohnal ji na třetím schodu. „Pojď se mnou do města“ řekl jí, a snažil se, aby to nepůsobilo naléhavě. Snažil se zakrýt tu touhu být s ní celý večer z důvodu, který rozum nedokáže obsáhnout. Rozhodně ne ten jeho.

Když vystoupila z auta, stál bez hnutí a díval za ní. V očích mu svítila pobavená světýlka vlastní demise. Každý její krok na schodišti ke vchodu ho zabolel jako porušený slib. Chtěl se za ní rozběhnout, zcela impulsivně, než mu ten černý kabátek, tiše vlající ve větru, zmizí za vchodovými dveřmi. Dveře se otevřely a zase zavřely. Světlá za dveřmi se rozsvítila. Jeho světla zhasla.

Vzpomenul si, kým je. Na rukou ho zastudila pouta. Jeho záchrana nebo zhouba? Pomalu se otočil a s ironickým úsměvem sáhl do pravé kapsy. Displej se rozsvítil a začala se překotně objevovat nová písmena, která se způsobně řadila do vět. Ihned utekl do vlastního světa, kde se mu myšlenky rýmují. Je jako loutkář… Všechno co vidí jeho publikum, všechno co sám vytvořil, vyřezal ze slov do veršů, je přesně to, co chce ukázat. Věci ze dřeva, kterými pohybuje zručnými prsty, a ostatní se smějí. Nebo pláčou. Nebo se zamyslí. Nebo se nestane vůbec nic. I to je však výhra.

Když dopsal básničku, usrkl ze sklenky trochu portského vína. Kdyby zbabělost byla fyzikální veličinou, jednotka by jistě musela být…

jeden Papin.