Jsem naprosto zhnusen, ale váš to třeba pobaví. A ooo ano, bude to dlouhý. Aneb moje večeře v čínské restauraci.
Po delší odmlce navštívil jsem svoji oblíbenou čínskou restauraci, kam chodím snad ještě déle, než jsem chodíval do Skanzenu, (který upadl v nemilost, klatbu a interdikt, ale to je jiný příběh) Posadil jsem se ke stolečku, a vedle mě seděl takový… pár…. ale berte to spíš jako číselné vyjádření, než jako dva lidi co k sobě patří…
Oběma mohlo být tak pětapadesát, zatímco chlapík byl menšího vzrůstu, kyprá dáma naproti, jejíž hlavu statečně podpíralo několik sulcovitých podbradku, vypadala, že u toho spí, umírá nebo obojí. Před nimi asi 5 talířů, po kterých se povalovaly zbytky, do kterých čas od času energicky mužík energicky ďobal.
Nechci říct, že jsem příznivcem poslouchání cizích konverzaci, jenže ten nimrod strašně hulákal, a navíc jeho stěžejní téma bylo otřesné repetitivni, něco jako zaseknutá gramofonová deska, a tento vztekloun si procítěně stěžoval na to, že jeho dcera s nimi nevečeří. Celkem rychle jsem vypozoroval, že tito dva lidé spolu nežijí, přestože mají společné dítě. Té ženě bych nicméně věnoval metál za hrdinství, a to dítě tiše lituji, protože co vypouštěl z huby, to bylo čistě zoufalství s trochou kretenismu navrch, a vypadalo to zhruba… TAKHLE:
„Ti říkám Evo, já to celý zaplatím. Pětikilo za večeři? To pro mě není problém, to sou drobný! Ale to že Jarka nepřišla, to mě jako urazilo. Mohla mít jako večeři zadarmo. Za tři kila. Já bych jí ty tři kila dál, pro mě to nejsou peníze. Ale vysrala se na mě, tak já na ni seru dvakrát, žejo, debila že mě dělat nebude!“
„Ale jí je špatně…“ chabě zabublala kyprá spolustolovnice. „Mě je taky špatně…“
„Kurva, jasně že jo, ale ty jsi přišla, vona se na to vysrala, já když jsem vodcházel, jsem ji tam nechal pětikilo, ale když vona je svine líná, vole, nic nedělá, kurva já ji chtěl koupit večeři, by to nemusela platit, bych to cely zaplatil, a vona se na to vysere!“
„Tři tisíce korun? Tři tisíce euro? Sou drobný pro mě! Teď jsme dostali zakázku, sakům prdel natáhnout celou elektriku na Barrandově, v nějaký firmě. Jo, já ty peníze mam jako, ale pozvu ji na večeři, a vona se ani neuráčí přijít?
Přemýšlel jsem, kde tento křikloun získal takové peníze, podle mě kamkoliv přijde, lidé ho platí za to aby zavřel hubu, alespoň já jsem měl nutkání to udělat. Oháněl se tisícovkami, ale od hlavy až k patě ho oblékla armáda spásy.
Tak. A teď si jdu zakouřit, nebudu tady pánovi hulit pod nos, žejo. Se kurva nedělá. já si du jenom zakouřit, jo? Nikam nezdrhám. Ty bys na to stejně neměla, to zaplatit. Ale tak nebudu dobytek, pán tady jí.
Měl jsem chuť na toho burana sotto voce zasyčet, že kouř by bylo to nejmenší, co vyšlo z jeho úst, a co by mě iritovalo, ale ovládl jsem se. Nicméně když se vrátil, pokračoval zase znova:
„Si můžu dát klidně kilovou kachnu, kurva. Já na to mám, žejo. Evo, proč už nejíš? Tobě to nechutná? Tak si to nech zabalit ne? Nebo to dej Budovi, ten to sežere. Necháváš to, co? Bych tě chtěl vidět, kdybys to platila ty, jestli bys to nechala! Velkohubý chvástal furiantsky rozmachoval rukama, a od koutků mu vystřelovala rýže.
Naházel jsem do sebe Kachnu s rejží a vypadl odtamtud jako by mi za patama hořelo. Doufám, že až tam budu příště, tenhle pošuk tam nebude. Nebo si to nedejbože nekoupí, když je to takovej mecenáš…
Kurva !