Já vím, že ještě si zvykli, že poslední dobou přidávám příběhy nebo historky, které většině z vás přijdou humorné či legrační.

Tohle nebude jeden z těch příběhů. Tohle bude příběh o tom, jak bolí zrada. Příběh o tom, kterak Vám přítel z nejvěrnějších namíchá Molotovův koktejl hořkosti, a vy ho musíte vyzunknout až do dna. Ten pocit, když vás vyšplouchne blízký kamarád. Napsal jsem vyšplouchne? Věry poor choice of words, myslel jsem – epicky s Vámi vyjebe.

Ale popořádku. Po fantastickém pátečním setkání old school ping-pong squad s Karlítem a Gajdym jsme po příjezdu domů s Pavlem dostali skvělej nápad. Posilněni několika galony piva Matuška – Zlatá raketa, které by se se svojí jemnou chutí a sedmnácti stupni dalo charakterizovat jako „pod pláštěm dýka“ rozhodli jsme se, že si dáme vodnici. Jako hrát si s touhle věcí ve stavu podroušeném je samo o sobě adrenalinový sport, zvláště když uvážíte, že to stalo raketu. Zlatou. But who am I to deny such a challenge? 😀

I jali jsme se připravovat dýmku. Jak by vám řekli manažeři facebookove stránky KFC, nebo každý kdo toho byl svědkem, příprava dýmky je čas žeroucí kratochvíle, která se skládá ze série dílčích kroků.

Měli jsme to už téměř připravený, uhlíky se rozpalovaly, ale chyběla nám poslední část. Ta nejmenší ale zdaleka ne nejméně důležitá. Spodní kovové sítko, které slouží k udržení tabáku v korunce. Vůbec jsme ho nemohli najít. Prolezli jsme celý byt, obrátili každou věc třikrát, ale pořád nic. Uhlíky už byly rudé jak satanova prdel po exkomunikaci habanero chilli papriček, takže jsem je vztekle vyhodil a dal tam nové. Jenže to stále neřešilo nás problém…

Zoufalá doba si žádala zoufalá řešení, aneb najdi vhodnou substitucí. Do finále se procpal zavírací špendlík a knoflík od kalhot s dírou.

Když to už už vypadalo, že zvítězí knoflík, a já se začal smiřovat s tímto odporným provizoriem, mě krví podlité oči svým krhavým pohledem zabloudily na Nezbedný Adolfův Topinkovač. A tam ležel. Dokonale maskován, nikým nepovšimnut. Poslední kousek vodnicového puzzle, který měl naprosto stejnou barvu jako víko od Hitlerova topinkovače, krucialní části našich kulinářských večerů. Kdybych tu zpropadenou věc chtěl schovat do vlastní řiti, jako captain Koons hodinky majora Coolidge, nemohla to být lepší schovka, než víko tý Hitlerovy péče, co nám dělá topinky.

Topinkovač byl dvouhlasně proklet, a my jsme konečně dodělali vodnici.

PS: Dva dny jsem si nedal topinku jako retribuci za tu troufalost.

PPS: Když jsme konečně dodělali tu dýmku, 5 minut po začátku jsem usnul v křesle a měl z ní hovno. Vypadal jsem jako podělanej Tutanchamon.

Matuškova raketa mě dovezla do čarokrásné říše narkolepsie, ti dík!