Těpic čuníci,

Tady máte další recenzi na další hru na ps4, tentokráte se jedná o hru, která vyšla již před pár lety a byla velice pozitivně přijata jak hráči, tak kritikou. Více cen snad už dostal jen Zaklínač trojka, a to né o moc. Tak jsem byl zvědavý, proč je kolem toho tolik povyku, a jestli mě hra z kategorie Survival – tedy holý boj o přežití – dokáže zaujmout a zabavit.

Hra začíná v roce 2013, kdy lidstvo podlehne pandemii jménem CBI – Cordyceps Brain Infection, kterou rozšiřuje nějaký druh nové houby. Kdokoliv se nakazí (ať už spórami, které nezbedné houby vypouští, nebo kousnutím někoho, kdo už nakažený je) se do 24 hodin změní v malomyslného primitiva, který s člověkem má společný už jen vzhled – a to pouze v počátečním stádiu infekce, než se začne měnit na houbaře.

Houba jako první napadne mozek, tedy člověk ztrácí kontrolu nad vlastním jednáním, stane se totálně agresivním a soustředí se pouze na to, aby nakazil či zabil co nejvíce lidí. V prvních dnech po vypuknutí pandemie je takto nakaženo nebo zabito 60 procent celkové populace lidstva, a Ti, kdo nezemřou, žijí v karanténních zónách. Vlády a státní zřízení přestávají existovat, jednotlivým oblastem vládne buď armáda, nebo lovci lidí a svrchovaně platí zákon džungle – zabij, nebo budeš zabit.

Začínáte hru jako Sarrah, roztomilá bloňďatá holčička, cca 10 let, dcerka taťuldy Joela, který se o ní stará. Sára je sympatická, ale než si k ní stihnete vytvořit hlubší citovou vazbu, tak neslavně zakokrhá, jelikož je to právě ten den, kdy se rozjede pandemie, člověk člověku stane se vlkem (nebo spíše houbařem) všichni chtějí prchnout z města, ze kterého se stává jeviště pro nový Resident Evil, armádu zasáhne paranoia a kropí to hlava nehlava: je nám buřt kdo je infikován, a kdo před infikovanými naopak prchá, máme olovo pro všechny, a pro Sárinku tuplovanou porci!

Takže jo. Hra začíná fakt depresivně, kdy v prvních pěti minutách sledujete, jak tátovi umře v náručí dcerka. Hm, tohle nebude moc hra pro mě, říkal jsem si.

Děj se o dvacet let posune, prolog končí a samotná hra začíná – nyní hrajete za Joela, kterému je cca pětačtyřicet let, ve vlasech mu již prokvétají šediny, a žije v Bostonu – tedy v tom, co z Bostonu zbylo, což je poměrně malá oblast v karanténě pod dohledem armády – po zbytku města se bezcílně potloukají mushroom zombies a jediný, kdo dokáže vzdorovat vojenské diktatuře, která zavedla potravinové lístky, příděly, a takové ty úžasné výdobytky, které se vždy rozbují, když vypukne válka je enigmatická organizace jménem Fireflies – dostaneme se k nim později.

A víte, co se ještě rozbují v takovéto neutěšené době, kdy je všeho nedostatek? Přesně tak. Pašeráctví. Takže Joel je smrdutej pašerák, ukažme si na něj. A nejede v tom sám, ale jeho wingman (nebo spíše tedy wing – woman) je robka jménem Tess, a spolu pašují přes zakázané zóny vše, co je potřeba, hlavně zbraně.

Než se pustím do bližšího popisu děje, rád bych se nejprve zastavil u toho, co mě na hře fascinovalo zdaleka nejvíce, a to je prostředí.

Jen co vylezete ze svého kamrlíku, vidíte tu spoušť. Tři čtvrtiny Bostonu jsou mimo karanténní zónu, a všechny budovy zde byly alespoň dvacet let opuštěné a podle toho taky vypadají. Mrakodrapy se hroutí jeden do druhého, dravá vegetace pomalu přebírá vládu nad rozpadlými ruinami, kde buď bezcílně bloumají „houbaři“, patroluje zde armáda, nebo je oblast ovládána lovci lidí.

Pokud byste si mysleli, že alespoň v karanténních zónách si zdecimované lidstvo zachovalo nějaké zbytky důstojnosti, tak to je taky mimo. Každý druhý vypadá jako bezdomovec, a každý třetí jím taky je.  Hned v první lokaci peče jakýsi gurmán nad zapálenou popelnicí krysy na špejli, a stojí se na to fronta, jako kdyby to byla božská mana. Holt v časech nouze i vyprážaná Vasilisa aspiruje na Michelinskou hvězdu!

Jak jsem zmínil, Joel a Tess jsou pašeráci a Váš první úkol je vykrákat za ušiska týpka, co Vás podělal a tu dodávku zbraní prostě prodal někomu jinýmu. Hra vás pomalu učí jak se zbavit nepřátel, a jak si vyrobit předměty – což je dost zásadní. Všechno co můžete použít, si musíte nejdříve vyrobit ze součástek, co naleznete při svém putování.  Bude toho málo, a budete mít navíc omezené množství, které můžete nosit. Navíc některé suroviny je možné použít pro několik věcí naráz, tedy Sophiina volba, jestli vyrobit další lékárničku nebo pověstný Koktejl Vasjy Molotova (kterému Stalin familiárně říkal „Náš Vecha“)se stane Vašim denním chlebem.

Zbraně na blízko mají životnost, tedy když s tou plaňkou od plotu, baseballkou nebo trubkou přetáhnete dorážejícího zombíka třeba třikrát, zlomí se. Postupně sice dostáváte i palné zbraně – pistoli,  bubínkový revolver, pušku, nebo brokovnici, ale nábojů je málo. Nábojů je fakt zatraceně málo. A samozřejmě jich můžete i málo nosit u sebe. Kolikrát se mi stalo, že jsem našel náboje, ale nemohl je zvednout, protože jsem jich v tu chvíli měl 12 a víc prostě mít nemůžete. Často jsem se přistihl, jak dobíjím zbraň, jen abych mohl ještě tři drahocenné nábojnice z té země zvednout, protože náboje tady mají cenu zlata.

Není nic více frustrujícího, než když porazíte skupinku lovců lidí, kteří Vás 2 minuty zuřivě kropili ze všech možných kvérů, jen abyste zjistili, že polovina z nich žádné náboje u sebe nemá, druhá polovina má třeba dohromady 5 nábojů do třech různých zbraní. Chápu, že je to Survival horror, a tedy to není úplně o tom mít 15 zbraní ala Duke Nukem, ale věřte mi – tady budete ronit slzy za každý náboj, který mine cíl. Co je poněkud úsměvné – ačkoliv zombíci nemají žádné palné zbraně, občas u nich naleznete náboje.

Zbraně lze vylepšovat pomocí součástek, které rovněž různě nalézáte, a opět jich je málo. Navíc se dají vylepšit jen na k tomu určeném místě. Můžete mít u sebe jednu pistoli, jednu větší zbraň a jednu zbraň na blízko. Vše ostatní máte v batůžku, a pokud to chcete použít, musíte to z něj nejdříve vyndat, což se dělá špatně, když jste pod palbou.

A když jsme u vylepšení – díky takovým tabletám můžete naboostit samotného Joela – jeho zdraví, rychlost craftění, nebo doslech – Joel je totiž filuta, a když chcete zjistit, jestli se v další místnosti schovává nepřítel, on ho na určitou vzdálenost uslyší – dost zásadní talent.

No, ale zpět k příběhu, který je v podobných hrách to nejdůležitější. Na konci tutoriálu zjistíte, že Joelovy pašovaný kvéry má Marlene –  vůdkyně Fireflies, což je poměrně mocná polovojenská organizace, co se neustále pošťuchuje s armádou o území, je rozprostřena po celých Státech a jako snad jediný to ještě nezabalili, a snažej se najít vakcínu proti zlomocné parazitující houbě.

Marlene slíbí zbraně, ale chce za to takovou maličkost – abyste pomohli na druhou stranu Bostonu dostat čtrnáctiletou holčičku Ellie. Joel je nejdřív zásadně proti, ale Tess ho ukecá, protože ty zbraně fakt potřebujem a jadydadyda, a protáhnout tuhle malou robku zas nebude snad takovej voser. Jenže záhy zjistíte, o co tady vlastně jde. Ellie je nakažená. Co je ale divný, že už je nakažená tři tejdny a nezdá se, že by se komukoliv chtěla zakusovat do tepny. Prostě je imunní.

Proč zrovna ona – to se nedozvíme. Jenže když dojdete na smluvené místo, všichni členové Fireflies jsou pobitý, Tess umírá, když Vám kreje záda, a co teď. Žejo. Jste zase s malou holčičkou na útěku, a úplně všichni Vás chtějí zabít. Někteří i sníst, protože kanibalismus se ve Státech docela rozjel.

Celá hra je v podstatě o tom, jak a kdy si bručounský Joel a sarkastická Ellie k sobě najdou cestu a utvoří pouto. Já jsem si oba hlavní protagonisty oblíbil, ono bez toho by to ani nemělo smysl hrát, protože tato dvojice je nejzásadnějším prvkem hry Last of Us.  Joel se nejdřív zuby nehty brání, aby si k holčičce vytvořil nějaké citové pouto, protože je přesvědčen o tom, že oba dva někde bídně zdechnou – a protože tato hra je fakt obtížná, tak jsem mu spoustu krát toto ponuré přání i splnil. Ellie sice ví, že je pravděpodobně klíčem k záchraně lidstva, ale pořád je to bezstarostná teenagerka, co má ráda komiksy a vždycky má co říct. Při společném putování musíte jeden druhému často pomoct – Ellie je neplavec, tedy pokud se dostanete do zatopené oblasti, hledejte dřevěnou paletu – ona si na ní vyšplhá a můžete ji bezpečně převést na druhý břeh.

Společné putování této nesourodé dvojice Vás vezme křížem krážem po Státech, kromě úvodního Bostonu navštívíte Lincoln, Pittsburgh, Colorado, a Salt Lake City, budete chodit v muzeích, restauracích, školách, kolejích, hotelech, stokách nebo metrech, a potkávat armádu, lovce lidí, kanibaly, a hlavně zombíky v jednom ze čtyř stádií nákazy- protože houba obětí postupně prorůstá, a třeba třetí stupeň je tzv. Clicker – přes houbu v ksichtě chudák nevidí, ale zase velice dobře slyší, a když se přiblíží až k Joelovi, tak pokud nemáte při sobě čepel, je s Vámi ámen.

Finální stádium – Bloater – je prostě obézní mushroom man, který ale hodně vydrží (houba funguje jako pancíř) a překvapivě rychle běhá.  Pokud Vás chytne, otevře Vaši hlavu jako škebli a čuuuus, game over. Ta hra je fakt nemilosrdná, a to jsem to, pěkně prosím, hrál na easy!  Ale easy to teda vůbec nebylo.

Tedy grafika, prostředí a atmosféra super, příběh slušnej, hlavní i vedlejší postavy jsou zajímavý, jak to správně hrát se budete učit dlouho, a i když jsem to na konci už docela zvládal, ale i tak je to pořád výzva.

Zapamatujte si jednu základní větu: Všeho je málo, kromě nepřátel.

Hudební doprovod je taky celkem povedenej. Je to taková ponurá, plíživá, zádumčivá hudba – skvěle se hodící do prostředí, které procházíte. Soundtrack k Horizonu nebo Call of Duty se mi líbil víc, ale tyto hry si můžou dovolit monumentální pompézní sestavy, třískání do činelů a tympánů a pořádnej hudební vodvaz, a to tady úplně nejde, protože by to k tomu ostatnímu moc nefitovalo.

Hra má pomalejší rozjezd, ze začátku mě tolik nebavila, ale když se to rozjelo, dohrál jsem to téměř na jeden zátah. Ten konec je trochu klišé, ale ještě naštěstí takové, které jsem ochoten zkousnout a hře to odpustit.

Joel a Ellie jsou dobrá dvojka, a sledovat, jak si k sobě zádumčivý čtyřicátník a hubatá holčička  obtížně hledají cestu v postapokalyptickém světě Vás bude bavit.