Nedávno jsem převeršoval do češtiny báseň, o jejíž autorství se vedou spory, která nicméně velice hezky a přesně zachycuje, jak jsou někdy staří lidé, kteří leží často sami, nemohoucí a opuštěni v konečných stanicích svých životů – nějakém domově důchodců nebo nemocnici –  zbytečně podceňováni. Jak jsou jejich požadavky, prosby a přání ignorovány nebo relativizovány, zatímco oni si velice dobře pamatují, jaké to bylo být mladý, jako jsme my.

Tohle je taková básnická odpověď, údajně od sestry jménem Liz Hogben, která celou problematiku ukazuje také z druhé strany a z druhého pohledu – z pohledu sester.

 

Nurse’s reply

What do we see, you ask, what do we see?
Yes, we are thinking when looking at thee!
We may seem to be hard when we hurry and fuss,
But there’s many of you, and too few of us.

We would like far more time to sit by you and talk,
To bath you and feed you and help you to walk.
To hear of your lives and the things you have done;
Your childhood, your husband, your daughter, your son.

But time is against us, there’s too much to do –
Patients too many, and nurses too few.
We grieve when we see you so sad and alone,
With nobody near you, no friends of your own.

We feel all your pain, and know of your fear
That nobody cares now your end is so near.
But nurses are people with feelings as well,
And when we’re together you’ll often hear tell

Of the dearest old Gran in the very end bed,

And the lovely old Dad, and the things that he said,
We speak with compassion and love, and feel sad
When we think of your lives and the joy that you’ve had,

When the time has arrived for you to depart,
You leave us behind with an ache in our heart.
When you sleep the long sleep, no more worry or care,
There are other old people, and we must be there.

So please understand if we hurry and fuss –
There are many of you,
And so few of us.

 

Sestřina odpověď

 

Co vidíme, ptáte se, spoutáni ve svém stáří

Ano, my myslíme, když hledíme do Vašich tváří

Někdy zdáme se tvrdé, to abychom vše stihly včas

Protože Vás je tu tolik, a tak málo je nás

 

Víc času na rozpravy s Vámi chtěly bychom mít

Koupat Vás, krmit Vás, nebo pomoct Vám jít

Slyšet o Vašem životě – jaký vlastně byl

O dětství, rodině, či choti – když ještě žil

 

Ale práce je tolik a proti nám hraje čas

Pacientů je mnoho, a tak málo je nás

Truchlíme, když Vás vidíme samotné, jak v plotě kůl

Není přítele nablízku, co by s Vámi sedl za jeden stůl

 

Cítíme Vaši bolest, my známe Váš strach

Že nikdo se nestará, když smrt blízko má práh

Ale sestry také jsou lidé, a i v nich dřímá cit

A když jsme spolu, můžete slyšet příběhy znít

 

O nejdražší babičce, na jejím smrtelném loži

A o všech věcech, které prohlásil tatínek boží

Mluvíme soucitně, s láskou a smutek nám usedne v tvář

Když myslíme na radost Vašich životů, ve kterých pohasla zář

 

Když pak musíte odejít, když přijde Váš čas

S věčnou bolístkou v srdci Vy zde necháte nás

Spíte svůj dlouhý spánek, máte konečně klid

Ale jsou zde ještě jiní, a my u  nich musíme být

 

Proto chápejte,  jsme strohé, abychom vše stihli včas

Protože Vás je tu tolik

A tak málo je nás.