Ahoj čuníci,

Přestože nové hry většinou hraju na ps4, který je k tomu optimálně vybaven, hrát střílečku na ovladači je podobná pošetilost, jako jít na sraz kuklux klanu, když jste černej.

Tuhle hru jsem si mohl zahrát jenom díky Timurovi, který sice nejdříve pochyboval, zda-li můj počítač hru vůbec rozjede, ale nakonec mi kruciálním dílem pomohl. (básničku na oslavu jeho heroického skutku najdete zde)

Další komu chci poděkovat je Danny alias CruelDanda, jehož vtipná videa z natáčení právě této hry (Jednoho grilovaného Hanze poprosím!  Říkal jsem propéct, né připálit! – ano, ve hře je i plamenomet) mne inspirovala k jejímu zahrání.

Již bez jakékoliv pomoci jsem dokonce zvládl čínskou verzi hry předělat do anglické, a již mi tedy nic nebránilo v hraní. První věc, která mě na hře zaujala, byl velice zdařilý soundtrack, vhodně doplněný krásnou (i na mém starším stroji!) grafikou.  Soundtrack Vám sem hodím – ať máte nějakou hudbu k tomu čtení.

https://www.youtube.com/watch?v=bXy-4u-ZqqI

 

Starý Call of Duty jsem miloval, fakt mě to bavilo, jelikož to bylo z mně blízkého prostředí druhé světové války. Hrál jsem i datadisk United Offensive a CoD2. Poté se tvůrci rozhodli zmodernizovat celou sérii, opustit konflikt mezi nacisty a spojenci, a už mě pranic nelákalo ty nové CoD kdykoliv hrát. To se změnilo nyní, kdy si konečně tvůrci uvědomili, co že jim to vlastně přihrálo prachy a fanoušky.

Tedy jaký je nejnovější Call of Duty: World war two?

Hrajete za postavu jménem Ronald „Red“ Daniels, což je obyčejnej nuznej vojín z Texasu, ale aspoň je u elitní 1st infantry division, nebo také „Big red one“ podle červený jedničky na nárameníku, a to jsou takoví ti ostří hoši, co se všude proaktivně serou jako první – pokusní králíci, potrava pro děla, lambs to the SLAUGHTER, tak něco.

Jak může začít střílečka z druhé světové války? Přece největším klišé! Vyloděním v Normandii při dni D, kterému samozřejmě předchází Rooseveltův projev, dále projev velitele Vaší divize plukovníka Davise, o tom jak budete jednou hrdinové nejen pro tuhle generaci, ale ještě pro deset dalších, no a pak už jste v lodičce a nebojácně plujete vstříc kulometným hnízdům na pobřeží Normandie, v rukou kvér a fotečku svojí hot yankee girl Hazel, a přemýšlíte, jestli nad ní po dnešku ještě vůbec pohoníte, protože v tomhle podniku půjde o kejhák.

Ve hře je kladen důraz i na děj, a tedy už nebojujete vedle zaměnitelných čuníků, jejichž jména vybral random name generátor a kteří když v bitce proti náglům bídně zakokrhají, slzičku pro ně neuroníte.

Nene, tady máte svojí partu, kde jsou vojíni Styles, Aiello a Zussmann. Obzvlášť Zussmann je největší parťák, ono je fajn mít dobrý vztahy s medikem. Určitě mají i křestní jména, ale v armádě se na křestní jména nehraje.  Takže před každou misí máte s kumpánama nějakej pokec, a občas se do toho vloží i Váš sympatickej přímej nadřízenej, poručík Turner, a ještě častějc jeho zástupce, seržant Pierson, kterej je typickej vostrej namistrovanej amík, vypadá jako Brad Pitt z Hanebnejch Parchantů a sám takovej jeden je.

Pořád po Vás šlape, špičkuje se s Váma, Zussmanna hejtí i když je to medik, a postupem času zjistíte, že je imrvére nasranej proto, že v bitvě u Kasserinu mu zakokrhalo pár čuníků, a tak byl degradovanej na mizernýho seržu a proto se pořád tváří, jako kdyby sežral košík citrónů a příjemnej je jak smirglpapír na kulích.

Parťáci mají ještě jednu sympatickou vlastnost v boji. Mohou Vám doplnit zdraví (medik Zussmann) munici (Turner)  popř kouřové či tříštivé granáty (Styles) zvýraznit skryté nepřátele (Pierson) nebo vyhnat z krytů zatvrzelé Němce poctivou dělostřeleckou podporou (Aiello) Tyto schopnosti fungují formou cooldownu, a čím víc náglů dostanete pod drn, tím dříve můžete schopnostmi svých parťáků opět disponovat.

Lékárnička doznala sympatické změny – Už to není krabička, na kterou naběhnete svojí vojenskou kanadou, a bum máte v tom okamžiku zase o čtvrtinu života více. Nene, musíte přestat střílet, rozbalit ji a aplikovat, což pár vteřin trvá. Tomuto tleskám – samozřejmě ani takto to moc nefungovalo ve skutečnosti, ale jsem vděčný za tento konstruktivní přístup a snahu o vydání hry více odpovídající realitě.

V některých pasážích hry je také možnost stealth módu – tedy krouháte Krauty (Američany často používaný název pro nacisty) nožíkem, dusíte je, či popravujete pistolí s tlumičem. Sympatické je, že pokud to zvoráte, máte proti sobě více nepřátel a je to celé těžší, ale pořád můžete ze situace vyváznout, a rozhodně se hra neukončí jen proto, že si nějaký nágl všimne  jak za bednou čouhaj Hermannovy nablejskaný holinky.

Zbraně – je jich tu mnohem víc, než v předchozích Call of Duty. Co mě mrzí, že si nemůžete na začátku každé mise vybrat, kterou chcete, ale na druhou stranu pak máte možnost větší improvizace, protože i když Turner doplňuje munici, a občas potkáte nějaké místo, kde si můžete munici doplnit sami, prostě to nestačí a často si musíte vzít zbraň padlého nepřítele nebo kamaráda. Takže je tu celá plejáda automatických i poloautomatických samopalů či pušek, nechybí M1A1 Carbine, nebo M1 Garand se svým charakteristickým cvaknutím při výměně zásobníku, samopal Thompson či populární Browning Automatic Rifle – BAR.  Můžete střílet ze sniper pušky, Panzerfaustu, nebo koženému Němcovi uzmout plamenomet a potom flambovat pár Jűrgenů do křupava.

Se zbraněmi si autoři hry skutečně vyhráli, a v průběhu každé mise jsem je měnil několikrát, někdy proto, že jsem musel, jindy abych si vyzkoušel něco nového, a nenarazil jsem na zbraň, která by byla vyloženě k ničemu.

Ve hře není zaměřovač. Nejdřív ho možná budete chvíli postrádat, ale pak se naučíte od oka střílet solidně se vším, a pokud chcete přesnější střelbu, prostě musíte tou zbraní zamířit tak jako ve skutečnosti. Pokud Vám někdo hodí granát pod nohy, můžete jej prostě sebrat a mrsknout ho po dárci zpátky. Protože prostě why the fuck not. Tohle mi třeba v původním Codu chybělo.

Rovněž můžete v bitce tahat z ohniska palby zraněné kamarády a hrát si tím na hrdinu, sbírat různé památeční předměty (Vždycky jsou 3 v jedné misi) nebo vzít Němce do zajetí – pouze když se sami vzdát chtějí. Pokud picnete vzdávajícího se Krauta, hra se ukončí a ještě Vám vyhubuje, že takhle teda nenene.  Což mi zase přišlo blbý – proč nemůžu střílet zajatce? Já myslel, že to chcete udělat realistický!

Mise – jsou fakt zábavný a rozmanitý. Až dobijete normandské pobřeží, posunujete se po Francii a Německu v časové ose od vylodění po cca březen 1945 v jedenácti misích. Jako Daniels se musíte docela otáčet, nejen, že pro nadřízené a spolupracovníky jste podržpéro, co v ešusu nosí kolegům veleblaf z polní kuchyně nebo náboje, ale hlavně –  kdo půjde první? Daniels.

Kdo vyleze na zvonici a bude snajprovat jako Vasilij Zajcev? Daniels, jasný!

Kdo se vrátí pro malou německou holčičku, aby jí evakuoval? Zase Daniels.

Kdo protiletadlovým dělem zneškodní dotírající Štuky, bude řídit džíp, volat polním telefonem, pancéřovou pěstí rozrážet zdi, nebo dělat volavku pro kulometný hnízdo, aby nepiclo technika?  Jasně že vy jako Daniels, užijte si to. Světla reflektorů jsou Vám prostě neustále namířený do ksichtu, se s tim smiř.

Protože zde je sledována pouze americká linka, jedná zasadní věc tu nesmí chybět, a to jsou dva náklaďáky a jedna obří cisterna tekutého PATOSU. Sice se tady nikde moc netřepotají hvězdy a pruhy, ale na pozadí příběhu se promítá Danielsova osobní krize, kdy ho stále straší ve spánku, jak byli se starším bráchou na lovu, jenže brašina pokousal vlček, protože jste posera a nezastřelil jste ho, no a milej brašule po cestě zpátky vykrvácel a zdechl.

Hra vám vštěpuje, že jako bratr jste byl zadarmo drahej, a jediný, co teď můžete dělat, je své nové bratry ve zbroji nepodělat tak, jako toho skutečného. Navíc Vaše rachejtle v Americe Vám pošle dopis, kde píše, že jste jí napustil a harant je na cestě. Němci ale taky! To je drámo!

Nehrajete ale pouze za Danielse. V jedné misi můžete vyžebrat tankovou podporu, a hra se přepne do pohledu tankisty, a začne hra na babu s Panzery, aneb Sherman je na pytel hoši, já jsem Tygřík a mě můžete trefit jen do zadečku nebo bočku, ale víte co, já se teda nechám objet, ať máte nějakou šanci.

Jedna z posledních misí na německém území pak zahrnuje bránění domků s technikem, kterej je černoch (they let you fight? Hell yeah, they even let us die!) a přivolá kluky od letectva, aby potom bláznivej Pierson řekl něco jako: jo jasný pokropte to tady všechno, a když to trefí někoho z našich tak co už.

Jedna z úplně nejlepších misí je ale osvobozování Paříže. Žánpijérové už mají dost germánský šikany a rozhodnou se podat Američanům pomocnou ruku v podobě diverzní operace.  Viva la Revolutión!

Tedy hrajete za tajnou agentku Denise „Rousseau“ Camille, který je 19, je hot, ale už nemá rodiče, manžela ani syna, protože SS Polizei Chief Heinrich je loví jako Pokémony, a ona je poslední, co chybí do sbírky. On a sidenote: V 19 mít syna, ta se toho nebála, rošťanda.  Přijedete do francouzskýho nóbl hotelu, ze kterýho si fritzové udělali svoje HQ, a vystupujete jako Gertrude Schneider, s tím, že máte cestovní víza pro toho potentáta, co si za činný lov žabožroutů vysloužil zpáteční letenku do Rajchu. Na začátku mise se musíte nadrtit informace o Gerdě, místo narození, věk, krevní skupinu, školu, výšku váhu a podobně.  Nácíčkové jsou totiž zvědaví, a Vy přesně nevíte kdo je Váš kontakt. Víte pouze to, že má šedou důstojnickou uniformu a že se máte ptát na báseň „Podzim“ od Verlaina (u mě za toto jasně plusové body! )

Tedy pokud se otážete na tu báseň nesprávného čuníka, tak často řekne: Ho, ho, takovýto brak by slušný Němec ani nečetl! Hmm. co když nejste ani Němka? Cho, to jsem ale žertéř!  Papíren bitte!

A potom se zeptá na nějakou informaci z dokladů a Vy dostanete dvě možnosti. Nevím, proč se pokaždé dotazuje na něco, co se může naučit i cvičený op, místo toho aby položil nějakou záludnou otázku: Jak se jmenuje Hitlerova oblíbená opera od Wágnera třeba.  Pokud ale i tak odpovíte blbě, putujete do cely a mise končí.

Konfrontace se samotným pařížským řezníkem je tak skvělá, že jí sem dávám jako video: Fakt se na to podívejte.

https://www.youtube.com/watch?v=gixIo2nYmpw

 

Revenge is a dish best served cold. Rousseau pak naklade nálože u kasáren a vypukne peklooo!  Začne masivní bitka o Paříž, Vy jste zase v kůži Danielse a z balkónků se přidávají všichni Francoisové a Claudi, a kropí nebohé Krauty, občas se objeví obrněné vozidlo s kulometem, jenže Vy jste náhle poslán pro snajperku, pak se objeví tančík, ale zrovna v tu stejnou chvíli najdete úkryt Panzerfaustů, atd. Ty bitky jsou super, mnohem masivnější než v původním Call of Duty, jediná slabina je ta, že je to až moc okatě naskriptované.

Chvíli se mydlíte, a když zabijete přesně 7 Němců, přijede tank, a zbytek se schová za něj. Zrovna v tu chvíli ale objevíte pancéřové pěsti! Jaká náhoda!  Jo a parťáci nemůžou umřít, tak se klidně můžete krejt za ně. Až na misi, kde papučema zaklepe Turner, a toho zase nejde nijak zachránit.

To je první ze dvou slabin. Tou druhou je, že to prostě zase krátký. Nebo jsem moc zmlsanej z RPG her, ale považte sami – Assassins Creed – 70 hodin. Horizon: Zero Dawn – 100 hodin. Witcher 3: 100+ hodin.

Tohle má…tak 8 no. Dva herní večery a je to. A to to ještě procházíte pomalu, a i když jsem hrál na Regular obtížnost (ta základní) tak můj Daniels teda ryl frňákem hlínu celkem pravidelně, je jedno, kolik máte životů, když dostanete grancl pod nožičky, nebo vedle vás bouchne šrapnel z Panzerfaustu.  Pokud jste obzvlášť nešikovný vojín, klidně můžete umřít na následky pokousání poctivě vycvičeným německým hunde, a neslavně tak následovat brašina.

Jedenáct misí je málo, ale tak co kušním, já jsem to hrál zadarmo. Normálně si hry kupuju podobně jako chleba v sámošce (ten taky neukradnu) ale když jsem nevěděl, jestli to vůbec rozběhnu, plus po dvou večerech si to můžu nabouchat do trenek jako Babo gymplácký laborky z fyziky… Sorry no. Nejsem na to pyšnej. Obzvlášť, když mě ta krátká doba, co jsem s hrou strávil, fakt bavila, a nostalgicky jsem si vzpomenul na staré dobré Call of Duty, na seržanta Price, majora Ingrama, nebo kapitána Foleyho.

Grafika a obzvlášť soundtrack je skvělej. (Dělal ho Wilbert Roget – černoch, co vypadá podobně jako ten technik, co přivolává Air Support) Postavy jsou zajímavý, nakonec i na tom bláznivým kořalovi Piersonovi najdete něco dobrýho, když se o něm v průběhu hry něco dozvíte. Příběh je dobrej, když odmyslíme patos. Možnost si zkusit tankistu, letce nebo svůdnou francouzskou odbojářku je výborná. Všechno dobře dopadne, protože to jsou Američani, takže všichni přežijí (až na toho Turnera, ale tak někdo se prostě hrdinsky obětovat musí) a Zussmanna osvobodíte z německýho lágru.

Misí je málo a jsou moc naskriptované ,přímočaré. Ale i tak rozmanité a zábavné. To je jediný, co bych tomu vytknul, jinak mě to bavilo a přináší to do žánru spousta inovací – za všechny zmíním užitečné parťáky se schopnostmi, hodit zpět vržený granát, či zadržet dech a na chvíli tím zlepšit zaměřování na odstřelovačích flintách.

Doufám, že udělají datadisk za Brity či Rusy, protože mít pouze Američany je takové jednostranné. Chtěl bych hrát ideálně za nějakou Nasťu, co z náglů tahá moudra, protože ta špiónská mise mě bavila nejvíc, ale chápu, že to je trochu jiný žánr. Myslím však, že takováto hra nyní na trhu chybí.

Mě tyhle závěrečný hodnocení nejdou. Takže na hodnotící stupnici kdy nejvyšší hodnocení je vyfouklá výletní tyrkysová montgolfiéra a nejmenší je lovecká nábojnice v srsti medvěda Baribala to dostává tubu fosforeskující vazelíny pro erotické hrátky. Tak, a víte hovno.

Prostě ten, kdo si to přečetl, ví dobře, co se mi líbilo, nelíbilo, a jak to hodnotím. Všem ostatním by jakýkoliv hodnocení pomohlo asi tolik, jako Daniels svýmu staršímu bratrovi při souboji s vlkem.