Víte, nejsem skalní fanoušek Cimrmana s encyklopedickými znalostmi každé jeho hry. Tedy, mohl bych být, jelikož jeho humor a jeho hry mám skutečně rád, jenže je to jako se vším – když se mě něco líbí, repetitivně to recykluji. Tedy znám asi 4 nebo 5 jeho her, které jedu několik let imrvére dokola.

„Proc psát nové hry, když lidi chtějí staré a osvědčené? Co byste říkali Maryše? Jed v kafi. To je drámo.“

A ano, tohle byla jedna z mnoha mých oblíbených replik z mé vůbec nejoblíbenější Cimrmanovy hry – Záskok, kterou jsem dvakrát viděl v žižkovském divadle.  Záskok je hrou, která reflektuje jeden večer divadelního sboru ochotníků, jimž dva herci dali vale, a oni teď musejí zoufale improvizovat s nalezením Záskoku minimálně do ústřední role. Vše se zdá se býti zachráněno, jelikož na poslední chvíli se jim podaří sehnat herce slovutného jména, Karla Infelda Prácheňského, a vše nasvědčuje tomu, že nová hra, premiérově uvedena k poctě starostových narozenin, bude slavit úspěch i přes počáteční svízel s obsazením hlavní role statkáře Vavrocha.

Herci jsou úspěchu nové hry ochotni obětovat vše, dokonce i (trochu nedobrovolně) vlastní honoráře.

Vypich: Tak já si zahraju se samotným Prácheňským.

Vogeltanz: A kolik za to chce?

Principál: To víte, zadarmo to nebude. Každej mu dáme polovinu ze svýho dílu. To by mu mělo stačit.

Vlasta: Tak hrajeme jenom za polovic?

Principál: Za polovic. Ale když vezmete v úvahu, ze bude vyprodáno, tak je ta polovička docela slušnej peníz.

Vypich: To je pravda. A potom: vždyť si zahrajeme se samotným Prácheňským. S nim by člověk rád hrál možná i zadarmo.

Principál: Jistě. Taky ta dálka. Harcuje se z Plzně až sem a zase zpátky, to taky něco stojí.

Vlasta: To je pravda.

Principál: A na to právě praskne druha půlka těch vašich honorářů.

Vypich: To znamená, že…

Principál: Ano, Karle, to znamená, že se ti splní ten tvůj sen hrát s Prácheňským zadarmo.

Prácheňský, ač působí jako velký suverén, však komicky plete jména ostatních postav, zapomíná, že je to on, kdo hraje Vavrocha, do projevu zamotává repliky z jiných her, nebo opakuje po nápovědě všechno, co slyší a co třeba ani nepatří jeho postavě. Tím vzniká geniální podklad pro skutečně velice komickou, vtipnou hru, u které se budete hurónsky plácat do stehen.

Jenže tohle je článek o trochu něčem jiném. Je to článek o tom, jak si zahraniční, anglicky mluvící herci ukrojili pořádný poctivý český krajíc, když se rozhodli toto českým divákem adorované divadelní představení převésti do angličtiny, a nabídnout jej i zahraničnímu publiku.

Musím říci, že když jsem na to šel poprvé, byl jsem poněkud skeptický. Jak mohou Angličané, Američané, a snad je tam i jeden Australan pochopit a přetransformovat něco tak lokálního, jako je Cimrmanův humor? Jak můžou docílit, aby se i zahraniční turista, nepolíbený českým naturelem, hýkavě chechtal a z očí mu stříkaly slzy radosti?

Pokud Vám řeknu, že minulý pátek jsem absolvoval šestou reprízu této hry, možná si budete myslet, že se v ní svými opakovanými návštěvami snažím nalézt odpovědi na elementární otázky popsané v odstavci výše.

Ne. Já už je dávno našel hned při mé premiérové návštěvě, já jen toužím po tom si tento krásný pocit, který mám při každém sledování tohoto představení, prostě zopakovat.

Asi první věc, která by mohla odradit váhajícího čtenáře, je možná nedostatečná lingvistická vybavenost jedince. Chci říct, že všichni herci naprosto skvěle artikulují, mluví nahlas a srozumitelně, a i kdybyste si nebyli jisti v kramflecích, co se týče Vaší angličtiny, představení si i tak užijete. Pokud znáte původní Záskok (a ti co ho znají, ho zpravidla milují tak, že ho dokáží pomalu odříkat slovo od slova) nebudete mít žádný problém představení pochopit a náležitě si jej užít.

Cimrman English Theatre, což je spolek zahraničních herců trvale žijících v ČR, na tomto představení spolupracoval se samotným Svěrákem a překladatelkou, tedy umělecká úroveň je opět velmi vysoká a i vtipy či motivy, jejichž ztvárnění by pro anglicky mluvící herce bylo obtížné nebo těžkopádné, je zde vhodně substituováno – například v původním Záskoku dvě postavy spojuje ráčkování, které je pro závěrečné finále hry zásadní, tady je stejně vtipně nahrazeno šišláním (she sells see shells by the sea shore)

Rovněž s úvodním seminářem si herci poradili více než zdařile. Výměna korespondence mezi Ladislavem Stroupežnickým a Cimrmanem, minihra „Pitch Black“ o záletném Františku Křižíkovi, komické eskapády method actingu Oty Plka, či roztomilá scénka Hamleta bez Hamleta – to vše je divácky velice vděčně přijímáno.

Nebudu více prozrazovat z děje, a lidem, kteří Záskok znají, ani nemusím, jen bych chtěl závěrem podotknout, že všichni zúčastnění na této hře (stejně jako na dalších dvou následujících, které nastudovali a hrají: Conquest of the North Pole a Pub in the glade) nechali obrovský kus práce. Pochopit českou mentalitu, českou povahu a český humor, a ba co víc, převést jej do jiného jazyka, aby byl stále srozumitelný a chytlavý je skutečně úžasnou výzvou, se kterou se hlavní protagonisté popasovali nad očekávání.

Mimochodem, tento divadelní sbor, za přispění z veřejné sbírky diváků, která se organizovala po představeních (protože krkavčí český stát nepustil ani chlup) udělal s touto hrou tour po Americe a Kanadě, a dopadlo to velice úspěšně.

Myslím si, že i pro ty, co neznají divadelní hry Járy Cimrmana, se bude jednat o nevšední zážitek, na který budou rádi vzpomínat, a který si, podobně jako já, budou chtít v budoucnu několikrát zopakovat.

Běžte na to, můžu to jenom doporučit, je to skvělý. A pokud stále váháte, pusťte si tento trailer, který má méně než dvě minuty.