Těpic čuníci,

Jsem si vědom faktu, že z drtivé většiny zde recenzuji filmy, které provázejí velká očekávání, leckdy ještě větší kontroverze, a vydělají spoustu peněz. Tohle nebude o jednom z nich. Tohle bude článek o komorním představení dvou kratších dokumentů v Aeru.

Pár týdnů zpátky jsem dostal pozvání od Vladěnky, se kterou jsem zažil krásných více než 5 let v Coca-Cole, abych se zúčastnil promítání nezávislého dokumentu jednoho jejich kolegy, který se jmenuje Láďa.  Tak jsem se těšil, že uvidím Vladěnku,  velečuníka Romana, se kterým jsem hřadoval na recepci, když Vladěnka povýšila a dělala nám oběma šéfku, a možná ještě nějakou milou známou tvář.  Popravdě jsem se ani nepodíval, na co jsem se upsal – bylo mi to putna, hlavně že uvidím mé milované nezbedné čuníky z Coly, a jak jsem Romanovi blahosklonně sdělil před začátkem představení: Hele, abych Vás viděl, tak bych šel klidně i na promítání home videa Vend- (tady jsem se zasekl a uvědomil si zdrcující váhu vlastních slov) no dobře, to zas teda NE.

Po milé tombole o kšiltovky, kterou moderoval zmíněný Láďa (ta věc měla nějaký enigmatický anglický název, který jsem stihl zapomenout – proč lidi přejmenovávají obyčejné věci?) přišel host tvůrců jménem Marek Orko Vácha, což byl přednosta ústavu etiky na lékařské fakultě, kněz, cestovatel, pedagog a spisovatel.  Jasný archetyp renesančního člověka – a mluvil velice poutavě, o tom jak je potřeba si ten život užít, něčím vyplnit,(což bylo hlavní poselství představovaného dokumentu) že současná doba, více než kterákoliv jiná, dokáže velice efektivně zabít náš čas, tu nejcennější věc, kterou máme, a že pokud si zahrajeme hru na počítači, tak tím virtuálním samopalem zabijeme jenom vlastní odpoledne.  Jsem hráč počítačových her, baví mě to, ale hergot, takhle trefně to vyjádřit, smekám!

Říkal, jak je mu líto, že už nepřečte všechny dobré knihy, co by chtěl, nenapíše všechny články, ani neuvidí všechny filmy, protože to prostě nestihne.

A ač to byl taky kněz, teolog a farář, a k těmto lidem jsem zpravidla obezřetný, jelikož někteří z nich jsou demagogičtí zealoti, nikde jsem v jeho projevu necítil rezonovat žádnou náboženskou strunu, protože večer se náboženství netýkal. Už jen v tom jsem viděl ten nadhled. Ač díky tomu kým je a co dokázal, mohl působit jako sebejistý suverén, jeho projev byl právě naopak skromný a pokorný. Našel jsem si na jeho stránkách, že jako já má rád Wabiho Ryvolu, a jeho názor na facebook bezvýhradně sdílím.  Hodně zajímavej člověk.

Po jeho úvodním slově jsem zjistil, že tohle budou vlastně dva dokumenty, a že ten první bude – když to řeknu velice zkráceně:  Kluci z okraje společnosti co jedou ve fetu, se rozhodli sekat latinu, tolik v tom fetu nejet a občas si čutnout do meruny.  Pořadem provázel kluk jménem Vašek, který vyprávěl o tom, jak se stal narkomanem, co to dává, co to bere, a proč už to pak hodně bere a málo dává.

Nemůžu říct, že bych toho kluka apriori obdivoval, protože rozhodnout se fetovat byla jeho svobodná volba (nepředpokládám, že by jakémukoliv narkomanovi někdo držel devítku u hlavy s hrozbou napumpování olova do jeho těla, pokud on naopak nenapumpuje do těla pestilenční drogový koktejl narkotik) ale co jsem hodnotil veskrze pozitivně, že Vaškovi došlo kam směřuje, došlo mu i to, že tam směřovat nechce, a že chce udělat něco pro sebe i pro společnost, a proto začal pracovat pro organizaci co sbírá narkomanský jehly z ulic, a ještě navrch zorganizoval ten turnaj.  Takže ten dokument střídal prostřihy ze sportovního klání s komentáři od Vaška a dalších účastníků.

Za dokumentem stáli dva kluci – bráchové – co si říkají Madbros, a pochopil jsem, že to jsou youtubeři, co dělali blbiny, co každej sledoval, ale vykašlali se na to, a chtějí radši dělat věci, které někomu pomůžou, i když to bude mít méně diváků a menší sledovanost.

V tomhle jsem tabula rasa, z českých youtuberů jsem viděl jenom pár videí holky, co se jmenuje Johanka, a to jenom proto, že má fakt krásný pr…. ojekt se svým klukem, a dělají vtipný videa, a vážně, ty její ko… mentáře jsou důvodem, proč se na to podívat, bo když má někdo takový boží du…vtip, byla by škoda se nekouknout! No, a tohle jsou moje zkušenosti s českým jůtůbingem. Ale těm dvěma bráchům fandím.  Dělat to, co člověka baví, a ještě při tom někomu pomoct, to je super přístup.

Druhej dokument se jmenoval Divoč co to dá, a byl o partě kluků ze Sedlčan, která chtěla vybřednout ze stereotypu práce-hospoda-spánek-repeat, tak se prostě sebere, a jede se někam pořádně vyblbnout a natočit se u toho, takže v reálu to vypadá tak, že zabodnou dvě tyče do čtyř balíků slámy, hodí přes to nějakou desku, a na tomhle podvozku jedou z kopce dolů, točej se u toho, a hurónsky se smějou. A dobře se na to kouká!

Podobně blbnou i v hale s trampolínami, v zatopeným lomu, nebo na sněhu, dělají různé přemety, salta a další alternativní artistický alotria, přivážou lyže na křeslo a jedou s ním dolu, jeden tam dokonce na závěr skočí bungee, když předtím lakonicky utrousí „no přece řekla, abych pro ty jahody skočil, ne“   Jak už jsem výše zmínil, fakt hrozně hezky se na to dívá, jelikož kromě původní myšlenky i technická realizace a stříhání bylo na dost vysoký úrovni. Je z toho cítit to obrovský nadšení, v jakým to vznikalo, a tyhle věci mám fakt rád – když Vás někdo nebo něco inspiruje k tomu, abyste něco vytvořili, a s někým se o to podělili ( jak já činím až nezdravě často na těchto stránkách)

Po promítačce byla diskuze s aktéry a tvůrci, a bylo to všechno v takový pohodový příjemný atmosféře, což je skutečně vítaná změna, zpravidla když jsem v kině, a skončí film, tak se v prvních vteřinách titulků vyvalí beztvará masa směrem k východu, zašlapou do země zbytky popcornu a načos (místní kino crew bude jistě hýkat blahem!) a rychle rychle aby jim neujelo metro nebo autobus, a oni by nedejbože museli celých nekonečných pět minut čekat!

Tohle tady vůbec nebylo. Ačkoliv Láďa vyzval přítomné, že jestli se chtějí ztratit, ať tak učiní, téměř nikdo se nezvedl, auditorium v klidu srkalo svoje pivo (bo to se v Aeru může, heč) a poutavě konverzovalo další půlhodinu.

Hele celej tenhle komfortní komorní kreativní konstruktivní kokakolácký kinozážitek byl příjemnou a vítanou změnou, na které jsem rád participoval, protože tohle se nevidí každej den. A asi dlouho zase neuvidí, nevím, jak to mají kluci hozený s produkcema, ale prostě když je něco dobrý, není to pro každýho, že jo.  Tady máte na to aspoň trailer.  Mimochodem ještě dlužno zmínit, že oba dva dokumenty měly perfektní a chytlavý hudební podkres a doprovod. Výběr písniček hodnotím za jedna. Dost dobrý!

 

A kromě filmového jsem si odnesl i zážitek společenský – Viděl jsem  Vlaďenku, Velečuníka, Alču z fleetu, a poznal Nikču, která to teď za mne táhne v tandemu s Velečuníkem. Tahle parta lidí z tý fajnový fabriky na limču je tím nejlepším, co mi ta pětiletá zkušenost dala, a dycky když se vidíme na pivu, tak je to dost dobrý, a když to setkávání jednou za čas obohatíme i o kulturní rozměr, je to ještě lepší!

Bylo to nezbedný, dík!