V poslední době se jízda dopravními prostředky stává literární inspirací. Měsíční židopalba za tramvajenku má najednou přidanou hodnotu a já jsem ten poslední, kdo by si na to stěžoval. Volný verš. To tu dlouho nebylo. Alespoň pár let – ale takhle jsem to cítil.

Děvčátka z tramvaje

 

V tramvaji číslo 9 si vedle mě sedla mladá černoška

Její vlasy byly divoké jako rozvodněný Nil

Přemýšlel jsem, jaký by byl její polibek

Byl by horký jako zvířený písek

Pod kopyty ořů ze starověké Núbie?

Byl by sladký jako právě sklizené datle?

Byla mi tak blízko, a přeci tak vzdálená

Afrika totiž není zrovna za humny

 

O pár zastávek dál přistoupila drobná černovláska

Její kabát, kalhoty i rukavice měly stejnou barvu

A ta barva byla rovněž černá jako ohniště po dešti

Přemýšlel jsem, jestli se nejmenuje Viola

Ne, že bych ji znal… ale to jméno by k ní sedělo

Představil jsem si ji jako čestnou stráž

U rakve prezidenta sjednotitele

Stála by tam, krásná, vznešená a mlčící

Tak jako ten večer v tramvaji číslo 9

 

Tramvaj dojela na Václavské náměstí

Obě slečny vystoupily. Nesnáším to místo

Alespoň mi nechaly tuto zvláštní báseň

Mé zorné pole nyní vyplnil bizarní pár

Velice odlišných tělesných proporcí

 

Co všechno změní jeden Václavák.

Vážně nesnáším to místo.