Ahoj čuníci,

Víte, jak vždycky říkám, že 90 procent úspěchu je ve správném načasování? No tak teď si to ukážeme v praxi.

Před pár měsíci jsem hrál hru, kde hrajete za mladou studentku umění Max, a žijete si Sweet college life, dokud nezjistíte, že Vaše katolická spolužačka Kate se chce zabít, celou školu ovládá rodinný gang Prescottů, jejichž zhýčkaný synáček Nathan je Váš spolužák, ředitel školy mu leze do prdele častěji, než do svého minibaru, pořád se Vám zdají sny o tornádu, které smete celé město a na každém kroku Vás sleduje vedoucí školní security, který vypadá totálně jako Bašár Asad, a který je zároveň nevlastním otcem Vaší znovu nalezené kdysi nejlepší kamarádky Chloe, se kterou jste potom nerozlučná dvojka celou hru.

Sequel k této hře, který vyšel před pár dny, je vlastně jejím prequelem. Aneb tentokrát hrajete za Chloe, dva roky předtím, než znovu potkala Max. Chloe je nevybouřená šestnáctiletá puberťačka, která právě začala dospívat, a podle toho se i chová.

Hra začíná tím, že Chloe stojí na kolejích, vidí z dálky blížící se vlak a nevzrušeně si zapálí cígo. Vlak začne zběsile brzdit, a když už si myslíte, že úvodní video zabije Vaši hrdinku a jedinou hratelnou postavu, Chloe ležérně seskočí z kolejí, přeskočí plot, na kterém je rudá výstražná cedule no tresspasing (kterou teenagerka po zásluze teatrálně vyfakuje oběma rukama) a jde na zakázaný koncert.

Chloe má takové zvláštní, těžko popsatelné charisma, a je to prostě frikulínská rebelka. Takže po 10 minutách hraní této hry jsem vyhlásil sekuriťáka, který mě nechtěl pustit na tenhle hard rock koncert,  dále čuník, co prodával merch byl veležid a za tričko kapely chtěl dokonce zaplatit, a tak jsem odbrzdil jeho auto, které bylo zaparkováno v mírném kopci, a tedy sjelo o pár metrů zpátky, a když se šel podívat, co se stalo, textilní suvenýr mu byl odcizen a jako bonus se nezbedná teenka obohatila o 200 fufníků z jeho kasy. Za čórnutou hotovost obratem kupuji hulení od nikoho jiného než od Franka Bowerse, který byl již v prvním dílu a i tady se věnuje tomu, co mu vždycky šlo nejlíp – prodávat drogy.

V marné snaze prorvat se na koncert vylévám pivo do klína místnímu tvrďákovi, a navíc se mu ani neomluvím, takže po chvíli přijde za mnou do patra stodoly, kde konečně pařím na koncertě a nevybíravě prudí. Po další slovní výměně dostává bodlem konversky do kulí a před tím, než křehké děvčátko s hubou jak meč dostane nakládačku od dvou hromotluků, mě zachraňuje holka jménem Rachel, která se tam náhle zjeví. Dokonce i dealer Frank, když uvidí dvě utíkající školačky, řekne těm týpkům, ať si dají voraz a jdou doprdele (Je to pro to, že je tajně zamilovanej do Rachel, ale tohle přesně vědí pouze lidi, co hráli první díl)

Odkazů a referencí na jedničku je tady skutečně mnoho a potkáváte je na každém kroku, pokud jste jen trochu všímaví. Například uvidíte zpitého robotníka a vedle něj zmuchlaný papír, kde mu všemocný magnát Sean Prescott oznamuje, že jej propouští z práce, stejně jako 300 jeho kolegů, protože prostě může.

Je fascinující sledovat svět z pohledu Chloe, která je úplně jinak povahově založená než Max z předchozího dílu, ačkoliv to byly velký kámošky. Navštívíte některá stejná místa, a každé prostředí je velice interaktivní. Můžete komunikovat s lidmi, klikat na předměty, zjišťovat další informace, které se Vám pak mohou hodit.

Zatímco s jemnou a kulturní Max v prvním díle jste mohli pořizovat zajímavé fotky (a dostávat za to achievementy) s Chloe můžete kreslit graffiti. Geniálně to dokresluje její přerod z holčičky v punk-ass rebel hot chick. Takže strhnete plakát s princeznou a jednorožcem a místo toho si na zeď nasprejujete „ You miss one hundred percent shots you dont take“ Navíc zde máte možnost volby.
Miluju volby! Takže když chcete dát jasně najevo novýmu příteli Vaší matky, (Bašár) že zde není vítán, můžete mu vylepšit jeho milovanou skříňku na nářadí buď výmluvným nápisem Intruder, nebo starou dobrou klasiku – ozdobíte nebohou skříňku kresleným pyjem mamutích rozměrů. (jsem tradicionalista – takže artistické ztvárnění gigantického famfulína byla jasná volba)

Další prvek, který tuto hru činí výjimečnou, je „speciální schopnost“ hlavní postavy. V případě Max z prvního dílu to bylo vrácení času – což bylo šikovné, když jste se dozvěděli nějakou informaci, vrátili čas a použili ji v konverzaci, nebo když se vám nelíbilo, jak se příběh vyvíjí – například horkokrevná Chloe někoho zastřelila 😀 Bylo to dobrý, ale byl to taky důvod, proč se na Arcadia Bay sneslo tornádo, velryby vyplavaly na břeh, sněžilo v létě a bylo náhlý zatmění slunce. Prostě Max pojebala přírodní zákony, a ty se rozhodly, že je payback time a na oplátku pojebaly celej Arcadia Bay. Navíc nikde nebylo vysvětlené, kde k té schopnosti přišla.

V pokračování této hry je tenhle prvek snad ještě zábavnější. Chloe má „superpower“ která se jmenuje „Backtalk“ prostě vás dokáže verbálně totálně zničit, urazit, sesekat, zesměšnit, rozbrečet, vytočit, sepsout, rozjebat, přechytračit, ponížit a rozebrat. To je přesně pro mě jak dělaný!

Jak to funguje: Musíte bedlivě sledovat, co Vám říká Váš ideový protihráč a ze 4 možností vždycky rychle vybrat tu, která navazuje na předchozí dialog, a jeho slova obrátit proti němu nejvíce ponižujícím způsobem. Po pár kolech slovního popichování jeden z vás vyhraje a ten druhý stáhne vocas.

Například před diskuzí s vyhazovačem, co Vás zatvrzele nechce pustit na koncert v tý zapadlý stodole v úvodní části hry, můžete opodál vidět jeho motorku, která má na sobě kresby nějakých kytiček, a tohle samozřejmě použít proti němu. Další úžasný příklad je slovní potyčka s nenáviděným Bašárem, který se snaží hrát roli náhradního taťuldy ale v očích Chloe je stejně populární jako Jana Bobošíková v očích české veřejnosti.

Jelikož Bašár je veterán a patriot, jediné, jak ho můžete urazit, je zesměšňování armády a věcí s ní spojených. Takže když Vám rezignovaně řekne: I dont understand you, Chloe. Můžete ho geniálně sestřelit variantou: Oh, of course not. How about the language you will understand: Uniform. Foxtrot.

 

Načež Bašár začne kňučet ve stylu „why am I even trying“ a stáhne se. Nebo když matka donutí Chloe, aby pomohla Bašárovi opravit auto, a Bašár, který zoufale chce zapadnout, si s Vámi chce dát fist- bro-bump. Otočit se k němu zády a nechat viset jeho ruku ve vzduchu je k nezaplacení.

Další věc, která se mi instantně na této hře zalíbila, je naprostá absence cizopasení postradatelných existencí, které moderní žargon označuje jako social justice warriors, zkráceně SJW´S. Jsou to takoví ti idioti, kteří kňučí, že ve filmu Dunkerque (historický film z 2. Světové války) je málo černochů a žen, a že v jiným filmu je málo Číňanů, a v dalším naopak hodně, a že tady se ukazují drogy nebo nechráněný sex, a že to je přece strašně špatné atd.

Jejich životy mají stejný smysl, jako aplikace Internet Explorer a všichni by se měli jít někam hromadně utopit a tím konečně jedinkrát přispět pro blaho společnosti. Nicméně zde se tito bezcenní hovniválové naštěstí nevyskytují, takže hned po prohýřené noci se Chloe vzbudí a první věc, kterou udělá v novém dni – dá si jointa. (Teď mě napadlo – aneb vsuvka pro moje spolužáky z gymplu – no tohle by byla ideální holka pro Viktorra! Brrrko a Grrráfko, co chceš víc! :D) Do deníčku si napíše, jak ji chybí mrtvej tatík, kterej byl best dad ever, jak ji chybí absentující kamarádka Max, která zas tak best asi teda nebyla, když na ní kašle, a milému deníčku se taky svěří s tím, že když si naposledy drandila frndulu, tak při tom myslela na holku, což je podle ní divný, ale asi to nic neznamená.

Po proflámované noci Chloe smrdí jako nálevna, takže si převlíkne hadříky (naschvál jsem si vybral štípnuté tričko kapely z předchozího večera) a matka se jí snaží nalákat na snídani tradičním sloganem wakey wakey, eggs and bakey. Skvěle je vystihnut Chloein naprostý double FUCKOFF směrem k jakýmkoliv autoritám, tou rodičovskou počínaje. Teatrální gesta, klátivá a záměrně pomalá chůze, odsekávání, neposlušnost, ignorantství, obviňování matky ve stylu „ já nechci náhradního tátu, a už vůbec ne tohodle kokůtka se zeleným mozkem) jsou naprosto transparentně zobrazeny a velice rychle se s nimi sžijete. Chloe je prostě ztělesněním toho, co znamená puberta a hra to dokáže mistrovsky ukázat.

Peprná verbální půtka s matkou, která obhajuje prodání snubáku od taťky co je již pár let five feet under, pokračuje plynule přes výtku, že tohle jídlo nikdy nevařila, a teď to dělá jen protože Bašárovi to šmakuje, a eskaluje to v nevěřící údiv rebelující Chloe, když zjistí, že dneska ji do školy poveze prokletý Bašár ve svém rozhrkaném samohybu, aby zase nepřišla pozdě nebo nešla za školu.

Poté co jsem s Chloe nebohého Bašára zničil v předchozí konverzaci a vyvláčel ve slovním bahně celou jeho slavnou armádu a veteránství, chtěl jsem to alespoň trochu napravit a říct mu, že dík za odvoz. Bašár ale zůstal nasranej, tak se akorát strhla další hádka, že já mu konečně za něco děkuju, a ta ufňukaná primadona bude hrát uraženýho.

Tahle hra nešetří emocemi a je to tak super! Bašár ještě není sezdán s mojí matkou, tedy Chloe jej stále netituluje tak jako v jedničce – Step- douche, step-dork, step-dick, step-dirtbag, apod., nicméně je zde vidět, jak se bývalý veterán pomalu snaží hledat teplé místečko u krbu neúplné rodiny, a i některé další postavy, které zde potkáte, a které jste potkali i v jedničce, se chovají způsobem, který koresponduje s jejich charakterem, který již znáte z prvního dílu. Což je další pozitivum – nesnáším, když jednání a motivace postav nedává smysl.

Je to strašný, popsal jsem tři stránky textu a vlastně se nedostal ani k tomu, o čem je tahle hra. Tahle hra je – na rozdíl od veletuctů jiných her, kde se snažíte něco najít, někoho zabít, porazit nebo přelstít, tak tahle hra…je o budování přátelství.

Protože hned po verbální bitce s opovrhovaným Bašárem se dostáváte do školy, kterou hráči původního Life is Strange dobře znají z jedničky, a zde kromě známých i doposud neznámých studentů potkáváte znovu Rachel – holku, která Chloe zachránila před výpraskem kvůli rozlitému pivu a pak s Vámi propařila noc.

Rachel je místní modla. Chytrá, krásná, vlídná a inspirativní. Každej se z ní posadí na prdel, a každej s ní chce bejt kámoš. Jenže jedinej, kdo s ní nakonec je kámoš, jste vy jako Chloe – která v té škole nikoho jiného nezajímá, jste outsider, renegát, vyvrhel, problémový žák a samorost. Budování přátelství těchto dvou naprosto unikátních postav s diametrálně odlišnými povahovými vlastnostmi i charaktery je vlastně důvod, proč mě ta hra tolik fascinuje a proč o ní vůbec píšu. Rachel Vás volky nevolky vtáhne na cviko dramaťáku, potom vás přesvědčí, že dneska je ideální den k tomu (opět) zatáhnout školu, a jet prostě načerno nákladním vlakem, kde s vámi hraje hru na dvě lži a jednu pravdu. Ta holka je vlk v rouše beránčím!

 

S Rachel zažijete spoustu srandy. Po výstupu z vlaku se vydrápete na kopec nějaké přírodní rezervace, a když Rachel utopí v rozbitém dalekohledu svůj poslední čtvrťák, Chloe se předvede, pilníkem na nehty vyloupne plaketu z lavičky nějakého velebeného Prescotta a s milou plaketou dobude zpět čtvrťáku, abyste mohli jako dvě správné teenky šmírovat lidi a vymýšlet, o čem se asi tak baví.

Tohle je přelomový moment hry. Rachel se chce najednou ožrat, a tak štípnete turistům flašu vína, jenže se i tak postupně začne chovat divně, odsekávat, řekne Chloe, ať ji nechá na pokoji, a na dotaz co se děje odpoví – já bych Ti to chtěla říct, ale nejde to. Proč to nejde? Prostě to nejde.

Mistrně zvládnutý ukázkový model ženské komunikace! Tleskám! Dívky se poškorpí, Chloe na sebe práskne, že nechce zkurvit tohle „more than a friendship“ (wow, that escalated quickly) jenže Rachel stejně vezme kramle. V další pasáži hry hrajete za meganasranou Chloe, třímající pálku na baseball, kterak stojí na skládce a všechno ničí, dokud nenalezne auto, ve kterém před lety její papá zaklepal papučemi, emocionálně se zhroutí a usne, jen proto aby měla další snovou sekvenci s taťkou, který ji nabádá, aby všechno neviděla tak černě, protože si dneska našla novou kamarádku.

A vskutku! Holčiny se ještě ten večer udobří, Rachel už si přestane hrát na slečnu nedostupnou a vyklopí, že při šmírovačce dalekohledem načapala svýho taťuldu v jazykovém tangu s někým, kdo rozhodně nebyl její matka, a že tatíka sice miluje, ale za tohle už ho nikdy nechce vidět, posype si hlavu popelem za svoje bitchy behaviour, aby následně vyžebrala od Chloe zapík a emotivně podpálila fotografii záletnického fotra, kterou hodí do koše, aby tento vzteky rozkopla a podpálila stoletej cypřiš, pod kterým otec roku obcoval s neznámou krasavicí.

Já vím, píšu to v hyperbole, trochu to drama shazuju, rozmělňuju, aby to nebylo vážný jak hovno ve fraku, ale pravdou zůstává, že Vás to chytne za srdíčko. Ta hra, stejně jako první díl, dokáže skvěle vyvolat emoce. Navázat a rozvíjet váš vztah s ústředními hrdinkami podobně pevně, jako ony rozvíjí vztah mezi sebou. Popravdě tohle pokračování předčilo moje očekávání v tom smyslu, že od pokračování čehokoliv úspěšného většinou žádná očekávání ani nemám. Toto je více než důstojný pokračovatel prvního dílu, který nasadil laťku proklatě vysoko.

Fakt se těším na další epizodu. Hraní za náctiletou puberťačku, která na potkání rozdává verbální válec, chlastá, kouří mařku, maluje pobuřující obrázky či textíky a hlavně – získává kamarádku, ke které postupně buduje i hlubší city, mě fakt bavilo. Vás to bude bavit taky. Jen to zkuste.

 

Závěrečný BONUS: Dokonce se v té hře můžete zapojit do partie Dračího doupěte, které je velice vyvedené, a já jako sváteční hráč jsem si připomenul milé chvilky s Pavlem jako pánem jeskyně právě v této pasáži!