Ahoj čuníci,

Víte že někdy i naprosto nepravděpodobné, bláznovské, a nebojím se dokonce použíti slova „utopické“ ideje se dokáží souhrou neuvěřitelných náhod přetavit ve skutečnost?

Tohle bude příběh o tom, jak jsem si pořídil kolečkové brusle. Pokud Vás zajímá, jak se tato vpravdě nepravděpodobná událost mohla přihoditi, co k ní vedlo, a co potom následovalo, tak to jste tu správně!

První zmínka o bruslích se váže k návštěvě Jizerek, kdy Kuba pěl ódy na nové, sobě zakoupené brusle, a já se neprozřetelně zmínil o tom, že tohle by mohlo být něco, co by mě mohlo bavit, ale chtěl jsem v této větě zdůraznit punc vzdálené budoucnosti, která tuto ideu zdařile posouvá do neurčitého abstraktna.

Toho se chytla máma, a zkušeně mě oblafla. Než jsem vůbec mohl začít frflat, jako správný šetřivý Jehuda, kolik jsem toho tenhle měsíc musel zaplatit za provoz bytu a přidružené kratochvíle, a o kolik více ještě budu cálovati měsíc další, a finanční položka nových bruslí jeví se mi jako nerealizovatelná (ač na Matušku a tabák do vodnice je dycky, žejo) chytře tyto argumenty obešla brilantní strategií: „pošlu Ti peníze na brusle, jelikož máš stejně svátek“

No, a jste v pasti, žejo. Najednou se nad Vámi Vaše vlastní nevinná poznámka vznáší jako Damoklův meč (nápadně připomínající brusli.) Jediný možný argument byl vynulován, a je na mě, abych teda přiznal barvu, když jsem se holedbal, že by „mě to teda mohlo i bavit“

Jako mohl bych si za ty peníze koupit tabák nebo Matušku, ale to bych byl za joudu a tlučhubu, což se mi taky nechce. Tak jsem se nad ideou pořídit si skutečně ty brusle alespoň poctivě zamyslel. Toto zamyšlení trvalo tak týden, během kterého jsem od Kuby dostal další informace, týkající se vhodného obchodu, kde on sám brusle zakoupil – Sportisimo na Černém mostě.

Byl víkend, říkám si – mohl bych se podívat za klukama do Ikei, bo Kuba (teď nemyslím Kubu s bruslema, ale Kubu spolubydlícího) mi říkal, že v Ikei je nějaký Midsomr fest, lososový kuličky a další podobný dobroty zdarma, a co bych se tam nestavil, třeba pokecám i s Pijérem, a pak budu lépe naladěn zakoupit sobě předmětné brusle.

Dokonce jsem šel tak daleko, že jsem si otevřel stránky obchodu a našel brusle, které se mi líbily – slušná cena, dobrá značka, a hlavně epesní barevná kombinace – červená a černá. Mám rád tyhle dvě barvy. Připomínají mi Mari.

Dorazil jsem bohužel příliš pozdě. Losos v čudu, Kuba v čudu, a Pijera jsem pouze zahlédl, jak s někým důležitě telefonuje na druhé straně nacpané kantýny a pak se zanořil do výtahu a zmizel. No dobře, tohle nevyšlo, tak jdu alespoň pro ty brusle.

Došel jsem do CČM (Centrum Černý Most) což je kolosální obchodní dům, a hledal Sportisimo. Po dvaceti minutách bloudění v olbřímích útrobách obchoďáku jsem konečně uzřel cíl své cesty.

Byl postaven hned vedle McDonaldu. A doprdele.

Nyní by se hodilo popsat Vám můj vztah k McDonaldu. Běžně se tam nestravuji, a pokud tam jednou za několik měsíců přeci jen zabloudím, zmasírován reklamou na jejich nový McBlaf, následně si to akorát vyčítám, nadávám si, cítím se provinile a dalších několik měsíců tam ani nepáchnu.  McDonalds je kulinářským ekvivalentem prohry a ponížení. Něco jako jít do bordelu, protože nemáte na to sehnat si ženskou, co by Vás chtěla. Jednou jsem potkal v McDonaldu Pavla, a hrozně jsem se styděl, že mě tam vidí, asi ani v tom bordelu bych se tolik nestyděl.

Jenže jsem měl hlad, selektivní paměť mi milostivě nenabídla hrůzný obraz minulého zážitku z této Jidášovy jedovaté jídelny, a můj myšlenkový pochod byl následující: Hele, nemůžu si jít koupit brusle hladovej, bude mi kručet v břiše, to bude trapný, každej to uslyší. Tak se najím tady v Meku, bo mají nějakou akci sedmdesát let Bigmacu, takže by mohl bejt nějakej vystajlovanej a chutnat tak nějak líp, no ne?

No, a když jsem si objednal tohodle Bigmeka, tak jsem viděl, že nabízejí dvojitý Royal burger. Legendární Čtvrtlibrák se sejrem z Pulp Fiction, můj asi jedinej oblíbenej burger od nich!

Instantně jsem si vybavil vyčítavé pohledy protřelých gangsterů Vincenta Vegy a Julese Winnfielda, kdybych si ten burger třeba NEDAL.

No jo, jenže já už mám objednaný ten BigMac, a nechce se mi to mazat… hmm… mám fakt hlad ale…

A teď vám řeknu, na jakých maličkostech často záleží objednávka. Mekáč totiž jde s dobou, a disponuje interaktivními tabulemi, na kterých si můžete objednávku naklikat. ANONYMNĚ. Protože jestli si myslíte, že bych dokázal přijít k té obsluze, podívat se jí do očí a říct: Dal bych si BigMac menu A K TOMU dvojitej čtvrtlibrák, tedy vlastně jeden půllibrák, no tak to po mě nechtějte, na to fakt nemám. Jenže pod pláštíkem anonymity, to se občas dějí věci!

Chvějící se rukou jsem tam naklikal tuhle arci prasečí objednávku, a čekal jsem, až mi to místní personál připraví. Současně jsem se modlil, aby tam někdo nezařval něco jako: „Mám tady tu opulentní objednávku pro nějakého nezkrotného vepře, protože nikdo normální by si nedal dva naše hnusný Burgry v jednom menu! Ukažte mi toho sádelníka nechutnýho, chci si ho vyfotit a ukázat doma dětem jako odstrašující příklad!“

Přišel jsem si pro objednávku se sklopenou hlavou, pečlivě se vyhýbajíce pohledu obsluhy, který bude určitě plný obviňujícího opovržení.  Sežral jsem to všechno rekordní rychlostí a nelitoval. No, asi pět minut jsem nelitoval. Potom mi z těch jejich prokletých polotovarů bylo šoufl, a opět jsem si nadával za tuto neplánovanou návštěvu gastronomického nevěstince.  Že jsem si raději nekoupil tabák do vodnice a Matušku v Záležitosti!

No moment, tohle ale má být o bruslích, žejo! Otočil jsem se ke vchodu Sportisima, který byl oblepen švarnými ogary s vyrýsovanými svaly a robkami, svůdně vystrkujícími poctivě vysportované hýždě v upnutých přiléhavých legínách a přifouknuté ceciáše v záměrně malých, potem zbrocených tričkách.

„Sem prostě nepatřím“ zafuněl jsem poraženecky. Pokud mi přišlo hloupé promenovat se v této Mecce zapálených sportovců jako hladová ludra, po mé neuvážené avantýře s Big Mac Misery jsem se vysloveně bál překročit posvátný práh sporťáckého svatostánku.

Tak blízko… a přece… tak…daleko! Nakonec jsem se hecnul, prošel jsem bránou Sportisima, zkušeně pohledem odignoroval všechny nařachané kluky z plakátů i trofejní samice v těsných sportovních trikotech, a došel až k oddělení bruslí. Podíval se na brusle, které se mi líbily a které jsem si již předtím vyhlédl.

Jo. Tyhle brusle si určitě koupím. BUT NOT TODAY!  Otočil jsem se a odešel středem.  Další týden jsem sbíral odvahu, abych přešel od myšlenky k činu. Mezitím jsem dokonce zjistil potěšující zprávu, že mojí velikost stejně na Čerňáku nemají, a budu muset na Vysočany – což je krásně po cestě z práce.

Náhoda chce, abych měl brusle, a já se tomu stále vzpírám! Poučen z krizového vývoje nenavštěvovat před koupí řetězce rychlého občerstvení, které posilují můj teřich a oslabují morálku a rozhodnost, vydal jsem se ve středu po práci před čtyřmi dny volna podniknout druhý pokus k zakoupení kolečkových bruslí.

V paměti jsem měl Kubovu větu „No vyzkoušel jsem si asi sedmery brusle, než jsem našel ty pravý“ Nesnáším zkoušení věcí. Buď mi věc je, koupím ji, láskyplně přivinu (pokud o tři dny a dvě hospody později nezapomenu, že je moje, a nenechám ji někde opouštěnou) a nosím/používám dokud se nosit či používat dá, a někdy ještě dlouho potom. Pokud mi věc není, nebo z nějakého důvodu mi nevyhovuje, urazím se, a ukřivděně odkráčím středem z předmětného obchodu, kterému jsem chtěl dobrovolně věnovat peníze, ale místo toho ode mne (nedobrovolně) dostal komoditu mnohem dražší – ČAS, který jsem tímto zbytečně vyplýtval.

Buď budou mít ty jedny brusle v červený a černý, v té velikosti v tom designu a té značky, co jsem si vybral na netu, nebo no deal, sugarpies. Přišel jsem do krámu a jednoho z hokrů v červeném firemním trikotu jsem se směle otázal (pokud si nedáte dva hnusburgery, to je najednou kuráže!) zda si mohu zapůjčit k vyzkoušení brusle, které jsem již předtím vyhledal pohledem. Černo-červené Rollerblade Spark a ještě nějaké číslo k tomu (úvodní obrázek je orientační, tyhle brusle jsou ještě lepší)

Po očekávaném udělení souhlasu nastal křest ohněm. Brusle mi padly famózně, jen se zapínáním jsem se pral, jedna přezka mi vůbec nešla zapnout přes jazyk, ale řekl jsem si, že pokud se zeptám, jak přesně se to dělá, budu vypadat jako neschopný idiot. Jelikož jsem si roli neschopného idiota schovával pro samotnou ostrou zkoušku bruslí, kdy se budu komicky potácet mezi regály, nechtěl jsem být tuplovaným neschopným idiotem, a zarputile jsem se rozhodl nepovolat zaměnitelné hokry k asistenci. Nakonec jsem to vyřešil filištýnsky (a úplně blbě) a tu přezku jsem zapnul pod jazykem. I tak mi to přišlo pohodlné. Postavil jsem se a zkusmo se snažil pohybovat alespoň o pár metrů.

Tehdy mi to konečně došlo. Víte, mít brusle je jako mít partnerský vztah. Všichni, co to mají (ať jedno nebo druhé) Vám tvrdí, jak moc je to SUPER, a že byste to TAKY měli zkusit, a URČITĚ se Vám to bude líbit. Pokud je však poslechnete, velmi záhy se dostáváte do situace, kdy prim hraje zjištění, že se najednou okolo Vás odehrává velice mnoho věcí, nad kterými ale máte velice malou kontrolu, a pokud jste v této nové roli měli nějaká noblesní předsevzetí a smělé plány, všechny do jednoho náhle vaporizují a Vám už jde jen o jednu jedinou věc – NEROZBÍT SI HUBU.

Komicky jsem se potácel mezi regály jako neschopný idiot, ale zároveň tato forma pohybu byla tak originální, že jsem v ní nalezl zalíbení a finálně se rozhodl, že peníze, které jsem dostal k zakoupení bruslí, skutečně využiji k zakoupení bruslí! Furiantsky prohlašuji, že brusle beru a vytahuji platební kartu. Avšak dopouštím se faux-pas, kdy při neobratné manipulaci s krabicí na pultíku srážím na zem plastový tácek na mince a nevratně jej poškozuji.

Žába u pokladny sice statečně tvrdí, že „to nevadí“ ale moc jí to nebaštím. Odcházím tedy přeci jen ze Sportisima s cejchem tuplovaného neschopného idiota, ale aspoň jsem již idiotem s bruslemi!

 

No milí čuníci, a to je pro tuto chvíli všechno. První čtyři dny na bruslích si totiž zaslouží samostatný článek a ten vyjde, až jej napíšu, ale pokud Vás pobavilo toto, sebejistě si troufám tvrdit, že druhý díl, který bude mapovat moje první kroky (a pády) bude rovněž stát za to!