Moji rodiče se mi odmalička snažili vštěpovat spoustu věcí, které si mám s sebou odnést do dospělosti. Někde byli úspěšní, někde méně, a někde nikoliv. Pak jsou věci co trvaly velice, velice dlouho, než jsem je začal akceptovat a než jsem pochopil, že to může být pro někoho důležité.

Například posílat z dovolené pohledy. Za absenci tematických omalovánek, na které z druhé strany napíšete jak je v cizí zemi (nebo na Karlštejně, to je celkem buřt) supercool, jsem byl plísněn zejména otcem, který nikdy neopomenul rozeslat pohledy blízkým i vzdáleným příbuzným, a všechny do jednoho nesly stejný vzkaz, stejně jako jeho charakteristický úsporně- minimalistický rukopis:

 

Pozdravy z dovolené zasílá Miloš.

 

Kdy jsem pochopil, že pohlednice můžou někoho potěšit? Když jsem je začal dostávat sám, a ano, cítil se jimi potěšen. Někdo si na vás vzpomněl! WOW! Investoval svůj čas do zjišťování Vaší nanicovaté adresy, a navrch naškrabal pár řádek o tom, jak je jinde tráva zelenější (nebo naopak není)

Jelikož rodiče do mně investovali spoustu času, rozhodl jsem se jim to alespoň symbolicky vrátit, a poslat jim, mezi jinými, pohlednici z Londýna. Popravdě jsem očekával, že z toho padnou na zadek a budou glorifikovat fakt, že něco co do mne vtloukali odmala, se přetavilo v realitu, ač už v to nedoufali! Dokonce jsem se od dob dopisů zasílaných z táborů značně literárně posunul a dospěl, tedy původní strohý popis typu: „je to tu dobrý, jídlo je dobrý, pošlete mi prosím 50 korun, protože si chci koupit lego krále se svítícím mečem“ nahradil literární opus magnum na téma, kterak moji přátelé s foťákem pronásledují hot roby v lascivních metal bikinách princezny Leiy na Star Wars: Celebration Europe a pořizují kvanta fotek jejich tělesných přednosti v tematické garderóbě.

Zatímco o osudu některých jiných pohlednic jsem měl detailní report, rodičovská pohlednice se známkou Yody a Obi-Wana (dávat rodičům na čumkartu záporáky by mohlo být chápáno jako zlý, zlý dvojsmysl) stále neslavila kýžený úspěch, nebylo mi voláno, nebyl jsem pochválen, a moje vlastní kanonizace z úst pozitivně šokovaných rodičů se stále odkládala.

Pch.

Dneska jsem to nevydržel a zavolal tátovi, s naprosto ledabyle položeným casual dotazem, jestli náááhodou nedostali pohled z Londýna.

No víš… my tady vlastně nemáme ani schránku. Pošťák to strká za futra nebo k sousedům, a ti jsou na dovolené.

Well played, parents…. well played indeed!

 

PS: Vůbec se mi nechtělo s tím patlat, ale Adéla mi řekla, že to má smysl. A její argumenty jsem přijal mnohem dříve, než celý rodičovský pohlednicový nátlak. Protože pokud neposloucháte člověka, který vás na základní škole bil bačkorou po hlavě (a měl to oficiálně schváleno pančitelkou) za nepřipravený penál na hodinu…

… Tak koho potom?