Pokud by se mě někdo zeptal: Ukaž mi báseň, kde se reflektuje největší introspekce. Je to tato. Souboj na jedné straně rozumu, na straně druhé fantazie, touhy a chtíče a jejich personifikace ve fiktivní i realné části této poměrně dlouhé poémy z tohoto dělá první místo v kategorii nitrozpyt.
Touha a Chtíč
Včera ve mně narůstal takový zvláštní pocit
Jakoby Tvůj půvab čarokrásný držel mne chvíli v moci
Mám ti to říct? Co když tě vyděsím?
A na svých verších naše nové přátelství oběsím
Chtěl jsem tě líbat. A znova, a ještě
Však jako pacient zubaře, jenž má žhavé kleště
Měl jsem strach. Anebo to dokážu v sobě držet
Zůstat stoicky klidný, stát tři kroky od strže
Přesto se zájmem koukat dolů
Kam mě nikdo nedostane ani párem volů
Chtěl jsem Tě políbít, ne z lásky, ale proč tedy?
Kdo mi to řekne, koho mám poslat na výzvědy?
Jak to mám chápat, když to sám nevím
a těžko se kouzelný dědeček zjeví
aby mi řekl, jak fungují emoce
které se teď koupou v jezeru bezmoci
Jako antická Venuše svůdnice
Viděla bys mi do duše nejvíce
Kdybys jen trochu chtěla
Každý pohyb Tvého těla
Je podoben tanci víly
Kde se ve mně berou síly
Být v tvé blízkosti a odolat
Hrát tuhle partii a stále nedostat mat
V průsvitných tangách a s vlhkými vlasy
Jsi křížovou výpravou armády spásy
Ale pro koho vlastně, pokud ne pro mě?
Nikdo jiný s námi není tu v domě
Neslyšíš, jak srdce mi buší?
Jako kostelní zvon, asi tak silně
Jako kladivo kováře, jenž pracuje pilně
A ano, ani nemůžeš tušit
Že ze svého žaláře
Dvě postavy bez tváře
Nyní se smějí
A jak velmi ven chtějí!
To ví jen rozum, jenž před dveřmi sedí
A jak já na tebe, i on na ně teď hledí
Nepovolí, nemůže
Pokud to udělá, pak už nic nezmůže
Chrastí pouty, řvou a buší na mříže
Prominentní vězni- má Touha a Chtíč
Však můj rozum naivního rytíře
Dál odmítá pustit je z žaláře pryč
Jenže Fantazie silnější je více
Nasadí boxerské rukavice
A půjde si s rozumem promluvit
Propuštění odsouzenců chce s ním domluvit
Prý jsou zavřeni déle, nežli je zdrávo
A na občasné vycházky mají ze zákona právo
Jenže nehraje fér a v družném hovoru
S rachotem oceli odstraní závoru
Co držela je tak dlouho zkrátka
Pozice rozumu je nyní vratká
Povídá Chtíč: Vidíš to, sestřičko Touho?
Pohleď na toho, jenž věznil nás dlouho
Zámky držel zavřené, klíče měl u sebe
A ani pro mne ba ani pro Tebe
Nikdy neměl vlídného slova
Však nyní je tu příležitost nová
Naše kobka je otevřená, my stojíme na prahu
Chceš nás zas spoutat? Nenajdeš odvahu!
Rozum se však nevzdává snadno
Ví, že pokud povolí, tak klesne až na dno
Nerad s nimi hovoří, diskuze se mu zajídá
Přesto očima blýskne a tiše povídá:
Moje dvě milé, nedospělé děti
Kodex cti- pravidlo třetí
Nelíbej ženu, pokud s ní neplánuješ více
Chtíč se zasmál: takže počkáš až svíce
Na kahánku života ti zhasne
No to je mi jasné!
Vždy jsi byl zpátečník
K ženám dvorný, leč netečný
Nech pro změnu mně převzít otěže
A sám si zalez místo nás do věže.
Rozum je v útlumu, argumenty dochází
A to už i Touha okolo obchází
Zatím mlčí, přestože by ráda něco řekla
A poslala rozum zabedněný rychlíkem do pekla
Když vás propustím, stanete se vrahy důvěry
To jsou jen bláboly, mýty a pověry!
Důvěra přežije, má tuhý kořínek
Na funus ještě zdaleka nemá věk
Jsi povrchní lhář, a zůstaneš v cele!
Milý Rozume, jestli můžu tak směle…
To poprvé Touha do ticha promluví
Za bratříčka Chtíče, chci se Ti omluvit
Temnota, samota, těžce na nás doléhá
Je snadné výbuchům hněvu pak podléhat
Daruj nám svobodu, sejmi nám okovy
Aspoň na večer jediný, nikdo se to nedoví!
Co já jsem postavil, vy chcete bořit
Z oázy klidu udělat místo kde hoří
Nejdřív vy dva, a po vás pak brzy
Zmatení, výčitky a slaný slzy?
Vraťte se zpátky do svého žaláře
A zpytujte svědomí, vy obludy bez tváře
Dokud stojím na nohou, budete za mříží hnít
Dokud dýchám, vy nespatříte sluneční svit
Chtíč se naposled usmál, než dveře se zavřely
Rozume, slábneš, měj to na zřeteli
Sedíme tu spolu, jsem nahý, je mi zima
Ne proto, že by trápilo mne klima
Oblečení mám, jak můžeš vidět
A přemýšlím, jestli mám se vlastně stydět
Za to, že mám obnaženou duši
Takhle mi to sluší?
Tak to si nemyslím, víš, že máš v ruce zbraň?
Jsi můj myslivec, a já tvoje laň
Vystřelíš, nebo necháš mě utéci?
Měl jsem potřebu se před tebou vysvléci
Tak promiň. Pokud jsem tě vyděsil
Napsat to? Hračka- ale říct to stojí hodně sil
Chtěl jsem, abys znala i mince druhou stranu
Snad nenechá to, doufám, nijakou ránu
Na něčem co ještě stále je vlastně v plenkách
Jako houslistova struna, ta hranice je tenká
Prosím, až skončím, chvíli neříkej nic
Už jen proto, že já řekl víc
Než bylo zdrávo, a sám jsem docela mimo
I když bylo fajn, říct to takhle přímo
Tahle věc je sonda hloubková
Do nitra. Člověka, jenž se takhle nechová
A zatímco se stmívá, tak Touha a Chtíč
Stejně jako včera, i dnes chtějí pryč
A rozum… zívá, co když přepadne ho dřímota?
Když usne, pak se probudí, bude stále všude temnota
Cela se vyprázdní, i kdyby na minutu pouhou
S vítězným úsměvem se vyplazí Chtíč s Touhou
A pak bude těžké je znovu chytat
Zvláště proto, že už nebude svítat