Nikdy dřív jsem nepsal tyhle věci. Volný verš mi přišel složitý, cokoliv v něm stvořené mi nedávalo smysl. Než jsem poznal svoji čtvrtou básnickou inspiraci, nádhernou maličkou brunetku s mandlovýma očima. Pak to nějak šlo samo. Vždycky to tak je.
Děkuji!
Rozum s citem ve mně válčí
Jako dva generálové tahají dřevěné figurky
Skloněni nad mapou mého tesknění a touhy
Jejich metály se blyští jako pot na jejich čele
Budou bojovat tak dlouho
Dokud se figurky i generálové nerozpadnou v prach
Záhadná Sfingo
Ultimátní hádanko
Zády se opři o svoji sestru
Tam mezi dunami a pískem
Zavři oči a pak mi odpověz
Na tu jedinou otázku
Kterou jsem Ti nikdy nepoložil
Jsi nedostupnou citadelou
Těžší než Tě dobýt, je jen uhodnout
Jakoukoliv Tvoji myšlenku
Jelikož jsi odolnější
Než všechny pevnosti, hrady a tvrze
Všech fantasy povídek
Zejména těch, které ještě čekají na napsání
Jak jen jsi krásná
Tolik, že ani nemůžeš být skutečná
A kdybys přecijen nebyla
O kolik by všechno bylo jen snazší
Vytáhl jsem ze sebe všechnu abstrakci
A surrealismus. Toto tedy
Je můj literární obraz
Salvadora Dalího
Namaloval jsem ho svými myšlenkami
Které uhání jako stádo zeber
Na afrických savanách
Ta nejpomalejší bude ulovena
A sežrána
Vytáhl jsem ze sebe všechnu abstrakci
Tak snadno, jako lze vytáhnout čajový sáček z hrnku
Přestože obsah zůstane už navždy obarven
Vysekl jsem to, jako pouťový prodejce seká
Turecký med
Zase chci být tím exaktním tvorem
Jenž nesnáší exaktní vědy
Přestože se mi to vůbec nepodobá
Moje zásady mě příliš svazují
Přesto je nedokáži opustit
Byl bych potom mužem bez zásad
Tedy bych už ani mužem nebyl
Jane Ámosi, zde Vám vracím růžové brýle mámení
A v tomto labyrintu světa
Ráj srdce mi zůstane zapovězen
Přesto mám ještě jednu otázku
Jednu poslední
Než se s Tebou rozloučím
V těchto řádcích
Možná i ve skutečnosti
Ale ne v myšlenkách
To ještě dlouho ne
Věděla jsi?
Protože ne v tomto koženém kabátě
Který jsem zdědil po člověku se vkusem
Chybí mu vrchní knoflík
Přestože laskaví prarodiče už jej jednou spravili
Asi mi není souzeno jej mít
Je tak trochu neúplný, takže se nepodobá
Této zpovědi
Ale Tobě.
Je zvláštní, že jsem našel společného jmenovatele
Víly a knoflíku
Rovněž ne v těch košilích různých barev
Kterým dominuje červená několika odstínů
Někdy jako krev, jindy červánky
Nebo červená jako oči, které plakaly
Ne v tom jak se chovám
Ne v tom co říkám
Přestože nelžu
Ale někdy bych si přál být tím nejupřímnějším z lidí
Ale právě tady
Na těchto řádcích
Ve všech básních, které napsala moje ruka
Přestože autorem byl někdo jiný
Ten, kdo mi je šeptal
Kdo napovídal
Většinou stačilo málo
Často jsi to byla Ty
Právě tady
Na tomto místě
Jsem nejskutečnější
V poezii, která byla odsunuta
Na společenskou periferii
Jsem si udělal svůj trůnní sál
Svoje útočiště
A Ty zde najdeš odpovědi na otázky
Které jsi mi nikdy nepoložila
Věděla jsi to?
A než se zase rozplynu
Než tma kolem mně roztáhne křídla
Chci Ti říct
Tak upřímně, jako to dovedl pouze
Karel Kryl ve své písni:
Děkuji!