Nazdar čuníci,
Díky ojedinělé zpětné vazbě těch pár čtenářů, kteří netrpělivě vyhlížejí každý další díl, jsem se od některých dozvěděl, že chtějí jednotlivé díly seřadit podle kvality. No, tenhle díl z toho můžete klidně vynechat, jelikož se bude jednat pouze o pár vět ohledně odjezdu a pak si neodpustím nějaké závěrečné shrnutí.
Přestože jsme čuměli na Hanebné Pancharty do půlnoci a já pak dlouho nemohl usnout (což se mi ve stanu nikdy nestalo) neprobouzím se nijak zničený. Čas máme dobrý, bohužel autobusák, jehož jediný úkol je odvézt nás z hotelu na letiště, je prostě autentický kokot, a když přijede, vyleze z autobusu, jde si hned zapálit a vykecává tam se sekuriťáky, naprosto nevzrušen faktem, že se v busu mohou nacházet lidé, kterým to letí časně. Fakt idiot. Navíc nás odveze někam na druhou stranu letiště, takže musíme šlapat drahný lán cesty zpátky, přetékajíce nenadšením.
Any udělá sendviče pro všechny, ale já už se na to nemůžu ani podívat, natož to jíst. Tom je na tom podobně. Mám pocit, že si to nakonec Any odveze domů a nechá zapéct, a prý paráda.
Chtěl jsem koupit nějakou flašku dobrý Whisky domů, ale i v této glorifikované duty free zóně je všechno buď odporně drahý, a to co výjímečně není, lze zakoupit v každém Kauflandu. Ne! Už jsem tu rozfrcal kešení dost, rodičům dám čokošku, ostatním nic a vyřízeno.
Babiččin divadelní deštník málem spáchá atentát na uvítací letušku, jelikož jeho špička trčí z batohu a při mém otočení v letadle se dostane do trajektorie nepříjemně sousedící s její hrůzou rozšířenou oční bulvou.
V letadle opět neusnu, ale můj strach už není tak markantní, jako při odletu tam. Sedím u okénka, pozoruji ubíhající krajinu, a říkám si, že pravděpodobně přežiji a budu moci zprostředkovat čtenářům tento irský příběh. Kromě zajímavé krajiny je zajímavá i letuška Sophia, taková drobná černovláska s křišťálově modrýma očima. Naštěstí ona nebyla v blízkosti hrotu divadelního deštníku, takže se na mě alespoň občas usměje.
Po cestě ani na pražském letišti se nepřihodí nic, co by stálo za zmínku. Už jsme si zajímavé, vzrušující, konfrontační i trapné okamžiky evidentně vybrali do sytosti v zemi Irské.
Tedy nějaké shrnutí jednotlivých dnů. Nebudou tam žádné odkazy a skutečně to jenom suchopárně heslovitě shrnu. Kdo touží vyzvěděti více, nechť si přečte nějaký z předchozích devíti dílů, které jsem k tomuto účelu dedikoval.
První den jsme přistáli na letišti v Dublinu, odkud se půjčeným autem přesouváme na několikeré počáteční nákupy a potom do kempu v oblasti Loughcrew.
Druhý den si jdeme prohlédnout blízké Loughcrew Megalithic centre, navštěvujeme whiskárnu Kilbeggan a poutní místo Clonmacnoise, obědváme ve městečku Shannon Bridge a stan rozbíjíme v nedalekém Battle Bridge.
Třetí den je na jednotlivé zastávky nejhojnější: Podíváme se do kostelíku ve městě Carrick on Shannon, shlédneme ruiny opatství jménem Boyle Abbey, opatrně okukujeme neprostupnou tmu v jeskyních Keash Caves, poté se přesouváme až na pobřeží na Mys Eire 64, stihneme i archeologické muzeum Ceide Fields, projdeme se po cenami ověnčeném hřbitově, který je součástí Burrishoole Friary, uzříme létajícího Čestmíra, jak se snaží vyskočit na vrchol vodopádů Aasleagh, a úspěšně se infiltrujeme do Connemarského kampu.
Čtvrtý den si prohlédneme honosné panství Kylemore Abbey, poté se přesouváme k Aughnanure Castle, pošmákneme si ve výborné rybí restauraci v městečku Roundstone, a ještě stihneme prokličkovat mezi ovcemi k pozůstatkům Marconiho první interkontinentální telegrafní stanice, než se vrátíme opět do Connemarského kempu, kde započne velké sušení.
Pátý den se zlepší počasí, a tak se můžeme vydrápat na vrchol nejvyšší hory Connemarského národního parku. Rovněž stihneme si prohlédnout první město jménem Galway a přenocujeme v Doolinu, v místě nazvaném Riverside camping.
Šestý den cestujeme místním autobusem, který nás odveze na Cliffs of Moher – romantická skaliska na pobřeží. Po nepříjemné zkušenosti s vedoucím kempu si spravíme nervy v čokoládovně Hazel Mountain a zívající teřich zaplníme v další výtečné rybí restauraci Monks Ballyvaughan, poté co se nám podaří je ukecat, že naše peníze vlastně chtějí, jen o tom akorát ještě nevědí. Den zakončíme v tradičním irském pubu, kde místní muzikant a zpěvák Eddie Kane rozjede lidovky za nadšeného přispění přítomného publika. Nocujeme opět v kempu Riverside.
Sedmý den opět navštěvujeme Cliffs of Moher, jelikož Tom si musí udělat nový pictorial s jaderňáckým tričkem. Poté opouštíme Doolin a účastníme se moc zajímavého vyprávění koktavého průvodce Tommyho v Cahir Castle. Večer se marně potloukáme po smrdutém Cashelu, který je naprosto nevyhovujícím místem, pokud zatoužíte povečeřet bez předchozí rezervace. Otevřenou náruč nakonec nabízí indická restaurace.
Osmý den dojde na návštěvu hradu/opatství Rock of Cashel, dále se na chvíli otočíme ve městě Kilkenny, ale hlavním chodem jest příjemná procházka v národním parku Glendalough. Po opakujících se trampotách se sehnáním noclehu nakonec skončíme v mamutím kempu Hidden Valley. Večeříme v příjemné hospůdce v městečku Roundwood.
Devátý den se přesouváme do Dublinu, kde vracíme auto. V Dublinu navštěvujeme knihovnu, muzeum a katedrálu. Tento den rozhodně není chudý na nečekané zážitky, nejdřív pobouříme obsluhu v místní hogo fogo vinárně a následně se Tom utká s čínským řidičem taxislužby ve verbální půtce o status Tchaj-wanu. Nocujeme v hotelu u letiště.
Hele, já vím, že tenhle článek není moc zábavnej, a nechtěl bych ho skončit takhle. Irsku dominovaly medaile a různá ocenění, a tak jsem se rozhodl něco podobného udělat i tady. Je to ocenění pozitivních, ale i negativních věcí, které jsme na našem putování zažili.
- Putovní papundeklový pohár za korunovaného arcikokýna Irska si mezi sebou sudé a liché týdny mohou předávat dva lidé: Nerudný soused, kterého jsme údajně rušili, a měl potřebu si na nás teatrálně stěžovat nadřízené instanci místo toho, aby to chlapsky vyřešil s námi. Druhou osobou je jeho proradný partner v tomto zločinu, kempový vedoucí, jenž nás následně poslal do exilu k řece.
- Diamantovou stuhu Miss Irsko 2022 bych taky rozbrousil napůl mezi letušku Sophii a blonďatou recepční v Killbeganské whiskárně. Sošku Miss Sympatie získává Kathy z čokoládovny Hazel Mountain, která pro nás zorganizovala samostatnou exkurzi. Missák Sympatie byl jednoznačně průvodce Tommy i přes jeho koktání. Chlapík pozvedl naši návštěvu Cahir Castle o několik úrovní vejš, za to dík.
- Zlatou harfu za největší kulturní zážitek si odnáší muzikant Eddie Kane, díky jehož lidovkám rezervovaní Irové roztáli a my poznali i jejich lidskou stránku.
- Měděnou plaketu „prázdný talíř“ za nejméně gastronomicky pohostinné město dostává Cashel. Indické restauraci v tomto městě sídlící uděluji děkovný diplom od celé naší trojice. Díky nim jsme neumřeli hlady.
- Mramorovou pamětní desku pro nejvíce početně zastoupenou skupinu v Irsku vyfasovaly ovce. Všechny.
- Cenu Jana Kaplického v podobě zmenšeného blobu Národní knihovny na Letné za nejohyzdnější budovu si po zásluze odnáší rozestavěný Alcatraz pro jeptišky v Kylemore Abbey. Opozitum této ceny naopak dostává zmíněné Kylemore Abbey, jako dle mého názoru nejhezčí navštívená budova v Irsku.
- Stříbrnou vidličku za nejlepší nabízenou krmi by měl dostat vinný bar Ely. Už jen za tu andělskou trpělivost, co s námi měli i přesto, že jsme si objednali lahvové pivo, a přišli tam jak tři balíci. Uznání ovšem zaslouží všechny navštívené restaurace – tím větší, čím menší dělaly cavyky s tím, že si u nich chceme něco dát a nechat jim za to svoje peníze.
- Vznešenou šerpu horského šerpy dostává Any za houževnatý výkon při výstupu na mlhou zahalený vrchol národního parku Connemara. Platinová soška jeho milované řadící páky mu rovněž náleží za to, že nás bezpečně provezl celým Irskem.
- Velmistrovský řád umění získává Tom za všechny ty krásné fotografie, kterým obohatil moje články. Rovněž mu uděluji všechny zbývající ceny světa za naplánování a organizaci celé výpravy. Čestný kord pak za všechny diskuze s místními a vyjednávání od noclehu po stravu. Někdy to s těmi lidmi bylo vážně málem na kordy.
- A konečně to nejdůležitější na závěr: Zlatou medaili za nejkrásnější prdel Irska dostává nějaká Asiatka v Dublinu, která tu svoji vynesla v upnutých kostičkovaných kalhotách. Doporučují 3 ze 3 čuníků! Sice měla rovněž tradiční doplněk všech Asiatů – tu zkurvenou roušku, ale její výstavní řiť tento poklesek zadupala do prachu.
Cenu poroty dostávají mimo soutěž ty tři nebo čtyři ženy, které se na mě usmály, když se naše pohledy setkaly. Většinou se ženy ihned dívají jinam, když se jejich oči střetnou s mými, tohle byla nezvyklá a překvapivá změna.
Tak takové bylo naše Irsko. Kluci by vám řekli, ať jedete raději do Skotska, ale ve Skotsku já nebyl, a já jsem obecně docela nenáročnej, takže to, jak se mi to líbilo, jste si mohli přečíst v předchozích devíti dílech. Mimochodem s touto cestou po mapě, která zahrnuje všechny naše zastavení, jsem se crcal docela dlouho, takže ji sem klidně dám podruhý a koukejte jí adorovat.
Moc díky všem, kteří tohle pravidelně četli týden co týden, co to vycházelo. Mnoho vás nebylo, o to více si toho vážím. Kromě mých dvou cestovních souputníků to byl Pavlík, Proxouš, Rojko, máma, kolegové z práce David, Dana, Leonka, Verča a Vlaďka, spolužačka z gymnázia Terezka, a pravděpodobně Karlík, který mi k článku o Divišovi napsal, ať na něj seru, že chce další Irsko, ale žádné Irsko nikdy nekomentoval s tím, že si komentář nechá po ukončení celého putování, tak tedy čekám Karlíku, nemysli si, že jsem na Tebe zapomenul!
Pokud někomu z vás přijde, že literární formát jménem cestopis je něco, co mi jde, a chtěli byste si ode mě přečíst nějaký další, nabízím ten jediný další: Cestovatelský deník z Rhodosu, na kterém jsem byl v roce 2016 s mámou a jejími kamarádkami. Má to o jeden díl méně, ale formát a koncept je v podstatě stejný.
Tak zase za šest let u nějakého cestopisu! Znáte to, dobrého pomálu!